Z tyfového pekla ho vytáhla sestra v podobě srbského vojáka, z pekla nacistického už však nebylo úniku

Zřejmě byl František Švrkoš nadaný a dobře se učil, proto tatínek rozhodl: „Františku, půjdeš na gymnázium do Opavy!“ Tehdy dvanáctiletý František tak opustil jednotřídku ve Smolkově a přestěhoval se do bytu krejčího Klimeše na Wagnergasse (dnešní Kolářská) v Opavě. Život v cizím městě nebyl jednoduchý a studium náročné. Už v prvním ročníku němčina a latina a hned další rok přibyl i jazyk řecký. Dokážete si představit, jak obtížné to pro kluka z vesnické jednotřídky muselo být. Navíc ani moc klidu a prostoru k učení neměl. Pokoj, ve kterém byly postele, gauč a jeden stůl sdílel se dvěma staršími studenty. Naštěstí se našel jeden vlídný profesor, který mu nabídl, že může po obědě zůstávat ve třídě a učit se tam. František se díky své píli stal v jazycích brzy primusem a v roce 1909 úspěšně odmaturoval. Před tím, než nastoupil do Prahy na univerzitu studovat práva, odsloužil si službu jako jednoroční dobrovolník v Zadaru. Dalmácii si vybral, protože chtěl „vidět moře a poznat svět“, což se mu později splnilo víc, než čekal.

Nad Balkánem se však pomalu začala stahovat válečná mračna. Nejprve přišla částečná mobilizace v letech 1912-13. To už všichni věděli, že vojna je nevyhnutelná. Pak přišel ten osudný den. Jeho sestra Anička ho popisuje takto: Bylo 28. června a v Opavě se právě konala velká německá pěvecká soutěž „Sängerfest“, kvůli které tam přijelo 3 000 pěvců z celého Rakouska. Z každého domu, a obzvlášť z radnice, visely prapory nejrůznějších barev, my jsme zrovna seděli v jídelně a obědvali rýžové maso a hlávkový salát. Najednou se rozezněly zvony a prapory začaly postupně mizet jeden za druhým. „Co to?“ Vyběhli jsme do zahrady a dozvěděli se, že arcivévoda, nástupce trůnu František Ferdinand, a jeho manželka vévodkyně Sofie, byli dnes v Sarajevu zastřeleni. V Evropě zhasla světla. „Válka, válka, válka!“

Očekávané na sebe nedalo dlouho čekat. Už na konci července přišel tehdy pětadvacetiletému Františkovi rekomando dopis, ve kterém byl jako první na Opavsku povolán do války, neboť náležel k 22. jižnímu pluku. Doma panovala chmurná nálada. Jak to viděl František, řekl: „Nuže, tak už je to zde. Denně jsem na to čekal, neplačte, jsem voják.“ Jeho milá, dlouholetá kamarádka už od dětství, Helenka, byla zrovna jako au pair v Bruselu a jelikož na poštu nebylo spolehnutí, nechal jí zde vzkaz, ať na něj nečeká, na vše zapomene a někoho si najde, že je volná. Pak odjel. Tatínkova poslední slova byla: „Milý synu, ty přijedeš z vojny domů, já to cítím, jen se nevyznamenávej, to je hloupost!“

Domů ještě přišel lístek z Vídně, že táhnou na jih do Terstu a pak už nic. Další vývoj bylo možné sledovat už jen z novinových zpráv: 25. 7. přerušení diplomatických vztahů se Srbskem, jižní armáda postupuje přes Hercegovinu na Bělehrad, zima, sníh, hlad. Úspěch v Bělehradě, velká sláva. Špatné zimní počasí komplikuje postup, vojáci uvízli v Bělehradě a padli tak do zajetí. Následně byli donuceni pod dohledem táhnout dál na jih do Niše, František mezi nimi…

Tou dobou, okolo vánočních svátků roku 1914 se doma u Švrkošů uprostřed noci prudce otevřely dveře od světnice a vstoupila nahlas brečící Františkova sestra Milka: „Hanko, vstaň a pojď na druhou stranu, já jsem viděla včil Francka, leží na slámě a umírá. Prosil, abychom se za něho modlili.“ Celá rodina byla rázem na nohou, až do rána seděli všichni společně v jedné místnosti a modlili se. Milka dál povídala, co viděla ve snu: „Na zemi bylo moc vojáků, ale Francek na mě kýval prstem, celý mokrý od potu, já jsem ho volala, ale on něco mluvil a volal.“ A pak to také celé vepsala do modlitební knížky, s níž se za Františka od té doby dennodenně modlili. Ačkoli všichni pevně věřili v jeho návrat, v myšlenkách byl už za nebožtíka.

Konečně, v létě 1915 přišel lístek z Itálie. František žije! Na jeho návrat si však museli ještě chvíli počkat. Pak jednoho dne, uprostřed zimy roku 1918, když se zrovna sedělo v kuchyni a dralo se peří, najednou někdo zaklepal na dveře. Helenka opatrně přistoupila ke dveřím, ale neotevřela. „Kdo to je?“, zeptala se. Byla opatrná, neboť se tou dobou vracela spousta zajatých Rusů. Za dveřmi stál František. To bylo radosti a vyptávání. Milka mu hned ukázala modlitební knížku a v ní zapsaný text. František si ho pozorně přečetl a s údivem začal vyprávět: „Ano, to je svatá pravda, o Vánocích jsme přišli do Niše. Několik vojáků padlo vysílením už cestou a ti, kterým se podařilo dojít, neměli dostatek sil, aby se ubránili tyfové epidemii, která se mezi námi začala šířit. Leželi jsme všichni pohromadě na betonu s trochou slámy. Měl jsem přes 39°C horečky a vedle mě ležel jakýsi dobrovolník, který stále volal svou mámu: „Mio mater! Mio mater!“ Musel jsem ho zbít, aby přestal a já mohl alespoň chvíli spát. Po chodbách chodil doktor a dva sanitáři, kteří mrtvé kropili vápnem. Když došli až ke mně, sebral jsem poslední síly a zahýbal prsty, aby věděli, že mě ne, že já ještě žiji. Starší ze sanitářů si toho všimnul. Začal se o mě starat a tím mě zachránil. Byl to Srb a jmenoval se Alexandr Tonkovic, od té doby jsme byli dobří přátelé.

Koncem války vstoupil František do čs. legií v Itálii. Do vlasti se vrátil jako poručík I/33 praporu. Poslední rok právnické školy už bohužel nedostudoval. Jako příslušník československé armády pak služebně cestoval po celé republice. Mimo jiné působil jako velitel posádky v Humenném a Michalovcích a aktivně se podílel v boji proti vpádu Maďarů na východním Slovensku. Oženil se v pozdním věku (okolo 45 let) se svou milovanou Helenkou, která na něj samozřejmě čekat nepřestala. Jejich dvě dcery se narodily na Slovensku, kde v té době bydleli. Netrvalo to však dlouho, neboť roku 1939 byl vyhlášen Slovenský štát a všichni příslušníci československé posádky se i s rodinami museli do 24 hodin vystěhovat. Švrkošovi se tak vrátili zpět do Moravské Ostravy. Následně mu jeho bývalý podřízený Emanuel Moravec nabídl účast v protektorátním vojsku, což však František odmítl se slovy, že „se zrádci národa nejedná“. Místo toho se zapojil do vznikající odbojové organizace Obrana národa. Na jedné z prvních schůzí je však někdo zradil a na základě fotografie ze schůze všechny zúčastněné udal. Gestapo si pro něj přišlo v lednu roku 1942. Jeho dcera Zdeňka, tehdy 6 letá, to líčí takto: „Gestapo si pro něj přišlo brzo ráno. Spávala jsem v takové větší dětské postýlce a vzpomínám si, jak tam stáli ve dveřích, v hnědých pláštích a dovolili mu jít se ještě rozloučit. Nejprve šel za mou sestrou Lidkou a nějak se tam asi zdržel, protože pak chtěl jít ještě za mnou, ale to už mu nedovolili. Pamatuji si, jak jsem tam stála v té postýlce, nevěděla co se děje a on se na mě jen rychle podíval, aby je zbytečně neprovokoval a odešel. To bylo naposled, co jsem ho viděla.

František byl následně přes Brno transportován spolu s dalšími politickými vězni do koncentračního tábora Mauthausen a nasazen na práci v kamenolomu. Odtamtud přišlo rodině ještě pár dopisů, přičemž z posledního už bylo zřejmé, že na tom není dobře. Oznámení o úmrtí přinesl pošťák na podzim roku 1942. Jako příčina byla uvedena srdeční mrtvice, příběh o tom jak to bylo doopravdy, však vyšel najevo, až po skončení války, kdy navštívil pozůstalé jeho spoluvězeň. Byl s ním, když na dřevěných konstrukcích nosili po schodech smrti z lomu kamenné kvádry, vážící mnohdy více, než oni sami a viděl, jak se František pokusil pomoct jednomu ze spoluvězňů, který se zhroutil vysílením. Dozorci ho za to popadli a strčili mu hlavu do jednoho z po okrajích stojících sudů s vodou. Drželi ho tam tak dlouho, dokud nepřestal jevit známky života.

Tak skončil život čestného občana ze Smolkova plk. Františka Švrkoše, který statečně hájil svou vlast a zachoval si přitom charakter dobrého člověka až do smrti.

Galerie
Obálka dopisu z KZ Mauthausen Poslední kapitola z povídání sestry Františka Anny Kunert (4)
Poslední kapitola z povídání sestry Františka Anny Kunert (3) Poslední kapitola z povídání sestry Františka Anny Kunert (2)
Poslední kapitola z povídání sestry Františka Anny Kunert (1) Z obecní kroniky červen 1999 - druhá část
Z obecní kroniky červen 1999 Z obecní kroniky červen 1997 - druhá část strany
Z obecní kroniky červen 1997 článek z dobových novin - Cestou odboje Lvice
Čestné občanství in memoriam - Háj ve Slezsku Povýšení in memoriam
oficiální upřesnění údajů k životopisu životopis
Úmrtní list 2 Úmrtní list
Oznámení o úmrtí, které přišlo z KZ Mauthausen Druhá strana dopisu z KZ Mauthausen; 26.4.1942
Dopis od Františka z KZ Mauthausen; 26.4.1942 Druhá strana pohlednice
Pohlednice od Františka, kterou poslal z Brna domů rodině po zadržení; 10.2.1942 Zadní strana Fotografie ze schůze Obrany Národa
Fotografie ze schůze Obrany národa (1938), na základě které F.Švrkoše obvinili, zatkli a transportovali do koncentračního tábora. Fotografie z meziválečného období
Fotografie z meziválečného období společná důstojnická fotografie
F. Švrkoš mezi válkami Fotografie F. Švrkoše po skončení 1. sv.v.
Portrét F. Švrkoš po maturitě Portrét plk. František Švrkoš
Obraz vyznamenání - detail Obraz - František Švrkoš se všemi vyznamenáními
Manželka Františka Švrkoše, Helena rozená Keswonová (1891-1948); tento obrázek maminky visí Zdeňce na stěně v ložnici; z nápisu pod fotografií vyplývá, že pochází z roku 1928 Schody smrti v KZ Mauthausenu; autorka: Sylva Švihelová; 2013
Památník Českým vězňům v Mauthausenu; autorka: Sylva Švihelová; 2013 KZ Mauthausen; autorka: Sylva Švihelová; 2013
ZŠ v Přívoze, do které Zdeňka za války chodila; autorka: Sylva Švihelová; 2013 Pamětní deska na hřbitově ve Smolkově - čestné občanství; autorka: Sylva Švihelová; 2013
Hrob rodiny Švrkošů ve Smolkově, autorka: Sylva Švihelová; 2013 Obec Háj ve Slezsku; autorka: Sylva Švihelová; 2013
Dům v Ostravě Přívoze, kde Švrkošovi bydleli;barevná varianta; autorka: Sylva Švihelová; 2013 Dům v Ostravě Přívoze, kde Švrkošovi bydleli po odsunu ze Slovenska