Vzpomínky

Chtěla bych Vám vyprávět příběh mojí milé sousedky, paní Olgy Čiperové, která se narodila 1. 1. 1926 v Manětíně. Svůj příběh mi začala vyprávět od roku 1938, kdy jí bylo dvanáct let, a začala mobilizace. Vzpomíná si, jak houkaly sirény a všichni byli vyzýváni (hlavně muži jakkoliv staří), aby se přihlásili k obraně republiky. Poukazuje na to, že mobilizace byla zbytečná, protože nám Němci stejně nakonec zabrali Sudety, kterými byl obklopen celý Manětín (bylo to ze dvou třetin německé město). Okolní obce byly rovněž německé nebo se všichni přihlásili k Němcům. Paní Olga si vzpomíná, že v jejím rodném městě žily dvě židovské rodiny Lébelových, které měly obchody se smíšeným zbožím. Do jedné z rodin v noci přišlo gestapo, sebrali manžela se synem, zůstala tam pouze samotná paní, která přišla za rodiči paní Olgy a prosila je, jestli by u nich Olga nemohla spát, že se tam sama bojí. Ona tedy jako mladá holka musela každou noc spát s židovkou, která měla veliký strach, který následně přenesla i na ni. Nedaleko Němci zrekonstruovali patrový dům, ve kterém si zařídili nemocnici, kterou nazývali Hnědý dům. V přízemí tohoto domu byla vybavená lékárna, operační sál, malá kuchyňka a WC, nahoře byla lůžka, ordinace a pokoj.

Nyní se posouváme ve vyprávění do roku 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, paní Olga vypráví příběh o své tetě (nejmladší matčino sestře) Kristě, která byla provdána v Lázních Bělohrad za pana Vojtíška. Pan Vojtíšek i Krista byli Sokolové a on tenkrát neuprchl do Anglie jako ostatní, zůstal v Protektorátu, ale byl ve spojení se Sokoly v Anglii. Protože vlastnil velkou knihtiskárnu, byly mu sem posílány zprávy a on je šifrovaně rozesílal v nějakém časopise. V červnu roku 1942 po atentátu, přišlo k Vojtíškům gestapo, bylo to v době, kdy měli asi osmiměsíční dceru Janu. (Paní Olga dodnes vzpomíná na přesné znění dopisu, který jim pan Vojtíšek poslal po narození Jany). Gestapo odvedlo pana Vojtíška, jeho rodiče, jeho sestru, jeho bratra a asi jednoho nebo více zaměstnanců knihtiskárny. Zůstala tam pouze malá Jana s Kristou. Krista přijela do Benátek nad Jizerou za svými rodiči (za babičkou a dědečkem paní Olgy). Paní Olga byla vyzvána, jestli by nejela s nimi, protože Krista se sama bála. Ona tedy přijela do Benátek, a když tam byla první den, tak malá Jana hrozně v noci zlobila. Krista tedy Olgu požádala, aby Janu na chvíli pohlídala, protože se chtěla prospat. S pomocí babičky Olga Janu oblékla, nakrmila a dala do kočárku na zahradu. V tom tam přišli dva pánové a ptali se po Kristě. Babička zavolala Olgu, aby šla Kristu vzbudit. Ona tak učinila, ale jeden s pánů šel s ní a po celou dobu stál za ní. Krista řekla, že se oblékne a hned přijde. Olga s pánem se vrátili zpět, Krista se zatím oblékla (měla šedivý kostýmek, fialovou halenku, kabelku, rukavice a fialové boty) měla nádherné černé, dlouhé vlasy. Přišla do kuchyně a babička jí udělala snídani. Pánové se opět strašně omlouvali, že si v Lázních Bělohrad v domku Vojtíšků zapomněli jeden seznam, a že by byli rádi, kdyby s nimi Krista jela. Slíbili jí, že se hned vrátí. Odjeli ale opačnou cestou. Jedna cesta vedla na Mladou Boleslav (směr Lázně Bělohrad) a druhá vedla na Prahu. Nechali nastoupit Kristu do auta a odjeli směrem na Prahu. Toto byl okamžik, kdy Kristu viděli naposledy. Všichni z toho byli zdrcení. Babička s dědečkem měli velmi dobrého známého (sokola) pana tajemníka městského výboru, který neměl děti, tak si se svojí manželkou vzali malou Janičku. Měli ji asi týden nebo čtrnáct dnů, přijelo červené auto od německého červeného kříže a Janu sebrali. Od té doby ji neviděli. Rodina paní Olgy dostala zprávu, že mohou Kristě přivést její osobní věci. Olgy sestřenice, která uměla velice dobře německy, a ona jely do Petschkova paláce (sídlo gestapa) s balíčkem osobních věcí. Když přijely, tak je postavily čelem ke zdi. Musely jim dát balíček s osobními věcmi a oni jim tam vydali jiný balíček plný zkrvavených Kristino věcí. Odešly a obě byly vystrašené. Tak skončil život celé rodiny Vojtíškových.

Přišel duben roku 1945, kdy jeden lesní dělník přišel a hlásil, že po lese pobíhají lidé v hrozném stavu. Paní Olga zašla za panem děkanem, ten uvědomil ředitele panství, které patřilo Lažanským, a upozornil paní hraběnku. Domluvili se spolu s několika lidmi, že vezmou vozík a lidi nakrmí. Byli to lidé, kteří utekli z koncentračního tábora. Nejdřív se je pokoušeli nakrmit, ale dávali jim nevhodné potraviny. Lidé byli kost a kůže a nemohli začít hned jíst, to ale nikdo nevěděl. Ze špatného jídla dostala nakonec většina lidí úplavici. Nakonec všechny lidi, které odchytli, poschovávali po domech u lidí, kterým věřili. V rodině paní Olgy byly umístěny dvě Židovky – sestry z Podkarpatské Rusi. Mezi lidmi byli také Poláci, Belgičané, Francouzi a nějací Rusové.

Dne 5. 5. 1945 osvobodili Manětín Američané v čele s generálem Harmonem, který přijel spolu s 16. tankovou divizí. Paní Olga je tenkrát vítala chlebem a solí v kyjovském kroji. V této době Američané otevřeli Hnědý dům (dům německého červeného kříže) a všichni poschovávaní lidé se tam dostali. Docházel tam místní doktor, byla tam také sociální pracovnice, lékárník a paní Olga, která byla pověřená vedením tohoto hnědého domu. Lidé, kteří tam byli léčeni, měli po sobě boláky plné červů, byli kost a kůže.

Židovky, které byly ukryté v rodině paní Olgy, pocházely z početné rodiny, která měla někde v Podkarpatské Rusi statek s velkým množstvím včel, tudíž to byla zámožnější rodina. Z celé rodiny se z koncentračního tábora vrátili pouze 3 sestry a 1 bratr. Jinak celý zbytek rodiny zabili Němci. Díky repatriačnímu úřadu českého státu se obě sestry dostaly do Izraele. Paní Olga si z jednou ze sester do roku 2012 psala, telefonovala, dokonce se s ní i setkala. Její původní jméno bylo Františka Horáková, po příjezdu do Izraele ale dostala nové jméno – Eisen Zipora a paní Olga ji musela psát pod tímto jménem a to staré již nepoužívat.

V roce 1945 se dostali k moci lidé všeho druhu a zavřeli paní hraběnku, která pomáhala při záchraně lidí. Bylo to proto, že se její syn přihlásil k Němcům, za které padl. Byl to vlastník zámku, paní hraběnka ho pouze užívala. Byla tedy zavřena jako Němka. Paní Olga spolu s několika lidmi si ji vyžádali, že jim bude pomáhat v budově Červeného kříže s úklidem. Ona se díky tomu dostala z manětínského vězení. Později se dostala až do Vídně, kde měl rod Lažanských nějaké statky.

V té době se ale demarkační čára musela posunout a po Američanech zabrali Manětín Rusové. Paní Olga zde popisuje americkou armádu jako elitní, zatímco ruskou popisuje jako „největší svoloč“, která přišla. Rusové si mysleli, že si mohou vše dovolit, a že nás okupují. Pili denaturovaný líh, znásilňovali např., když přijelo nákladní auto plné Němek. Kradli např. náramkové hodinky. Čeští lidé s nimi začali obchodovat, např. směňovali benzín.

V tomto období se také velice rabovalo, hlavně v pohraničí, kde žili Němci. Paní Olga zde vypráví historku o tom, jak chtěli Rusové napadnou statek, ve kterém žil syn s matkou. Matka začala bránit svůj majetek, oni ji začali mlátit. Její syn ji chtěl bránit, a tak šel proti nim s vidlemi a oni mu postřelili obě nohy, on se potom nějakým způsobem dostal do Červeného kříže. Nesměl ležet na lůžku, ležel pouze v předpokoji a Rusové se na něj chodili dívat, on si od nikoho nikdy nic nevzal, kromě paní Olgy, od které si vzal kávu. Nikdy neřekl, že ho něco bolí. Doktor řekl, že pokud nebude operován, nebo pokud mu nebude noha amputována, tak to nepřežije. Muž potřeboval převoz do nemocnice v Plzni, ale nikde nebyl v té době benzín, a tak ho Olga jela na kole shánět.

 

Rusové tam ale měli hlídku a zadrželi ji. Náhodou šli okolo dva známí četníci, kteří řekli Rusům, že si to vyřídí sami. Oni tedy Olgu pustili. Když se vrátila, v domě Červeného kříže byli Rusové, vzali toho raněného člověka a Olgu a před ní ho na dvoře zastřelili. Bylo to díky tomu, že mu dala kávu, a že se ho pokusila zachránit, když sháněla benzín pro jeho převoz. Ona se z toho strašně těžko a dlouho vzpamatovávala.

Přišel rok 1948, kdy byla Olga na svém prvním a posledním Sletu v Praze. Tenkrát tančili Rej před prezidentem Benešem, který si ho přál. Bylo tam strašně moc žen a málo míst, takže propukl boj o značky, aby mohli cvičit před prezidentem, kterého zradili sociální demokraté, kteří se dali dohromady s komunisty. Následovalo potom čtyřicetileté období, které nebylo pěkné. Ona sama to pocítila na své vlastní rodině. Komunistický režim pronásledoval její rodinu kvůli tomu, že její švagr Dominik uprchl do Ameriky, kde pracoval jako strojní inženýr. Byl to také expert na ropné vrty. Později pracoval v jedné kanadské firmě a jezdil po celém světě. Díky Dominikovi jejího manžela vyhodili ze zaměstnání. Jí samotné slíbil ředitel, že pokud podá výpověď, vezme jejího manžela zpět (oba manželé pracovali ve stejném podniku). Ona před ním napsala výpověď a on je propustil oba. Popisuje, jak mu řekla, že si ho spravedlnost najde a také našla, umřel ve strašných bolestech na cirhózu jater. Podle jejích slov si ho Pán Bůh našel, je to totiž katolička.

Její vyprávění končí tím, že se na nikoho nezlobí, ale poukazuje na to, jak moc bylo její rodině za komunistického režimu ubližováno. Nabádá mě, abych si na to udělala svůj vlastní názor, že ona už si vlastní udělala…

Galerie
Současnost. Tato fotka byla vyfocena v roce 2012 v jejím bytě v Plzni. Paní Olga se synem. V pozadí je Manětínský zámek.
Petschkův palác

Petschkův palác nebo také Pečkárna je novoklasicistní budova na Novém Městě v Praze, čísla popisného 931. Byl vystavěn v letech 1923–1929. Původně to byl bankovní dům Jůliuse Petschka. Tato budova vypadala jako poměrně stará, uvnitř byla ale velmi dobře vybavená. Byla plně klimatizovaná, měla potrubní poštu, telefonní ústřednu, tiskárnu a samozřejmě i masivními sejfy v suterénu.

V letech 1939–1945 sloužil tento dům ale jako sídlo gestapa. Státní tajná policie si zde zřídila svoje ústředí Protektorátu Čechy a Morava. Do tohoto domu byla nucená paní Olga se svojí sestřenicí dovést osobní věci své tetě Kristě. Zde tak skončil život posledního člena rodiny Vojtíškových.

Použité zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Petschk%C5%AFv_pal%C3%A1c