Marianna s jedním N

Ne všichni její generační vrstevníci měli takové štěstí. Marianna s humorem vypráví o tom, jak se rodině podařilo utéct z okupované Prahy, co zažívala jako mladá dívka v emigraci a jak reaguje na dnešní nový rasismus.

Marianna Pollaková se narodila na Královských Vinohradech do dobře situované asimilované židovské rodiny. Její tatínek obchodoval s cukrem, měl obchodní styky po celém světě a tato skutečnost rodině během okupace zachránila život. Marianna chodila do dvou obecných škol současně – české a německé. Sama je živým dokladem toho, že Praha 30.let minulého století byla jazykově i kulturně česko-německo-židovská. Její nejlepší kamarádky byli sice ze židovských rodin, ale rodiče je už tenkrát nechali pokřtít.

Starší bratr Marianny studoval medicínu. Po Mnichovu Marianna vystoupila ze školy a prozíravě se věnovala studiu jazyků. Otec, vnímající hrozící nebezpečí, odjel z republiky a snažil se pro rodinu připravit cestu k emigraci. Nejschůdnější pro něj bylo zajistit jim pobyt v Řecku. Obtíže se získáním řeckého víza popisuje Marianna s humorem, ačkoli v roce 1939 to jistě nebylo snadné. Nakonec pomohly známosti a to, že bratr Egon byl pohledný mladík. V Řecku po invazi nemohli sourozenci zůstat a tak se rozhodli, že odjedou do Francie, bojovat proti Hitlerovi. Jejich rodičům se po nějaké době podařilo odjet do Palestiny, kde přečkali válku.

Marianna s Egonem šťastně dopluli do Marseille. Bratr vstoupil do československé armády a Marianna sama odjela vlakem do Paříže. Její představa byla, že bude pracovat v nemocnici. Jako dobrovolnice Červeného kříže by však byla bez prostředků a tak si našla práci načerno u zubaře, českého emigranta. Když se Němci blížili k Paříži, dr.Kraus nařídil okamžitý odjezd, ač byla neděle a 2 hodiny v noci a tak jí zachránil život. V 7 hodin už byly všechny silnice beznadějně ucpané.

Všichni utíkali na jih, auto s Mariannou dojelo do Agde. V Sete se nalodila na loď, aby s bratrem a jeho jednotkou odjela do Anglie. Byla to uhelná loď plující do Gibraltaru. Na moři byli 3 týdny, nevěděli, kam jedou, ale kromě strádání hladem a špínou se skamarádila s Madeleine, která se později stala její švagrovou.

Konečně se dostali do Londýna. Marianna vypráví, jak za tmy našli dům na jihovýchodním okraji Londýna, kde měla s kamarádkou bydlet. Na zvonek nikdo neodpovídal. Po chvíli sousedka vyšla a dala jim, úplně cizím lidem, klíče. Uvnitř je čekal prostřený stůl. Majitel domu pan Ryan, řidič autobusu, se vrátil z práce až k ránu.

V Londýně Marianna našla práci u zubaře, ale to už byl rok 1941 a doba nekončících náletů. Zůstat ve mětě se stalo nebezpečné a tak se rozhodla odjet za bratrem do Chomley Park u Chesteru. Váleční uprchlíci nesměli z nějakého důvodu jezdit na kole. Marianna a Madeleine nedbaly a do Chesteru, kde se měly každý týden hlásit u policie, jezdily na kole. Jednou jim policajt doporučil, až přijedou příště, aby kola radši nechaly za rohem.

Následoval krátký pobyt v Leamington Spa a práce v továrničce na kartáče.

Spojení s Protektorátem bylo špatné, zprávy z domova Marianna neměla. Pouze se jí podařilo poslat telegram rodičům do Palestiny, že loď s oběma, i s jejím bratrem, šťastně přistála v Liverpoolu.

V Londýně Marianna prošla kurzem Červeného kříže a dostala práci v nemocnici. V nemocnici nepracovala dlouho, onemocněla a později dostala práci ve stravování. Ve svém volnu chodila do levicově orientované party lidí Mladé Československo a do klubu Czechoslovak British Friendship Club, kde se seznámila s Arnoštem Langerem a v roce 1943 se za něj provdala.

Arnošt byl tzv. dělnický kádr, dobrodruh, španělák, který na kole sjezdil Evropu. Byl z úplně jiného světa než Marianna. Pocházel ze Sudet z Vejprt, z německé antifašistické rodiny. Arnošt uměl trochu česky, ale mluvil s chybami. Manželé spolu v Anglii mluvili německy, až později, doma, česky. V roce 1944 se jim v Londýně narodila dcera Věra. Zůstat v Londýně v době náletů bylo nebezpečné. Marianna s dítětem byly evakuované a odjely do Llanwrtyd Wells ve Walesu, kde její bratr Egon pracoval jako lékař československého gymnázia.

Když válka skončila, vrátili se domů. Marianna vzpomíná na film s Gary Cooperem, ve kterém na jednom záběru šel po Karlově mostě a v pozadí byly vidět Hradčany. Ten film viděla v Londýně snad čtyřikrát. Neuvažovali o tom, že by se nevrátili. Věřili, že to bude doma dobrý. Až po Únoru chtěli emigrovat do Austrálie, ale to je už úřady komunistického Československa nepustily.

Marianna, když přišla do Anglie, uměla mluvit anglicky. Po roce studia v Praze dokonce složila tzv. Univerzitní zkoušku. Byla tedy schopna vysvětlit anglické policii, že nechce mít v dokladech ženskou koncovku – ová, ale Pollak a později Langer. Nechce, ani formálně, patřit otci nebo manželovi.

Po návratu z emigrace neměla rodina kde bydlet – Marianna s Arnoštem a Věruškou se odstěhovali k jeho rodičům do Vejprt. Její rodiče se vrátili z Palestiny a dostali jeden pokojíček v podnájmu. Až později v restituci jim byl vrácen dům v Želízích. V Československu 50. let byla emigrace v Anglii v očích oficiálních míst velký problém. I fakt, že Arnošt byl interbrigadista byl prohřešek. Fakt, že nebydleli v centru, ale na venkově, je zachránilo: po celodenním výslechu na StB Arnošta pustili domů. Po roce 1989 Marianna dostala odškodné. Peníze procestovala, což byly nejlíp investované peníze, říká.

Na dotaz, co říká protiromským pochodům u nás, Marianna říká: „být jiný je prohřešek“ To je také původ antisemitismu. Zdůrazňuje nutnost vzdělání jako předpoklad úspěchu nejen u nás, ale i v USA a jako příklad dodává vtip o pozitivní diskriminaci.

Galerie
Zlatá svatba A. a M. Langerové
Zlatá svatba A. a M. Langerové
Tovaryšský list maminky Marianna Langerové
Tovaryšský list maminky Marianna Langerové

Rodinná fotografie pořízená po odjezdu Marianny s rodiči a bratrem do Řecka, 1940/41
Rodinná fotografie pořízená po odjezdu Marianny s rodiči a bratrem do Řecka, 1940/41
Sourozenci Karel a Lizzie Pollakovi, oba zahynuli v koncentračním táboře
Sourozenci Karel a Lizzie Pollakovi, oba zahynuli v koncentračním táboře

Francouzské vízum z roku 1939, vstup v Marseille
Francouzské vízum z roku 1939, vstup v Marseille
Do pasu v Londýně na konzulátu dopisováno do křestního jména druhé n
Do pasu v Londýně na konzulátu dopisováno do křestního jména druhé n

Marianna Pollaková, cestovní pas
Marianna Pollaková, cestovní pas
Arnošt Langer, Vejprty
Arnošt Langer, Vejprty

Marianna Pollaková, 19 let, jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže, Praha 1939
Marianna Pollaková, 19 let, jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže, Praha 1939
Marianna Langerová, 23.10.2013
Marianna Langerová, 23.10.2013

Marianna Langerová, rozhovor, 23.10.2013
Marianna Langerová, rozhovor, 23.10.2013