Komunistická odplata za obranu vlasti

Bojoval za svou vlast a několikrát unikl smrti jen o vlásek. Když se vrátil domů, tak mu úřady odmítly přidělit byt, protože, jak mu bylo řečeno „dobří vojáci padli“ a nakonec byl šikanován estébáky, ze kterých si pořád dělal jenom legraci, říká dcera Stanislava Rejthara, paní Olga Bezděková.

Když v roce 1939 Němci obsadili zbytek republiky, rozhodl se Stanislav Rejthar, že bude za svou vlast bojovat v exilu. V téže roce se mu podařilo na druhý pokus překročit hranice Polska, ale protože nevěřil, že vypukne válka, rozhodl se spolu s dalšími emigranty přesunout se do Francie.

Ve Francii chtěli vstoupit do armády, ovšem to pro ně znamenalo vstoupit nejdřív do cizinecké legie. Naštěstí byla o něco později vyhlášena výjimka, kde stálo, že mohou vstoupit do armády v případě, že vypukne válka. Mezitím se tedy mohli přeškolovat na francouzská letadla. Mnoho jeho kamarádů se stačilo zúčastnit se Bitvy o Francii. Němci však Bitvu o Francii doslova bleskově vyhráli, a Stanislav Rejthar se tak nedostal ani na frontu. Poslední jeho možností tedy se stala Británie. Ta jako jediná ještě stále bojovala. A proto Stanislav Rejthar spolu s dalšími emigranty odjel lodí do Británie. Zde vstoupil do RAF ( Royal Air Force) a začal se přeškolovat na letoun Spitfire. Protože, ale uměl anglicky ,tak přeložen na instruktora, kde učil další Čechoslováky. V roce 1942 Byl přeložen k 313. stíhací peruti, kde bojoval nad kanálem La Manche. Při jednom z letů mu došlo palivo. Naštěstí byl nad Británii, ale musel nouzově přistát na pole. Přistání bylo tvrdé a Rejthar si při něm zlomil žebra a narušil páteř. Chtěl vylézt ven, protože měl strach, že letadlo vybouchne. Jenže když uviděl, že kolem letadla se sešlo stádo býků rozhodl se zůstat v letadle. Později ho mu pomohli farmáři, kteří ho odvezli do nemocnice. Rejthar zůstal v nemocnici několik měsíců. Po rekonvalescenci se opět vrátil k 313. stíhací peruti kde opět málem přišel o život, když je přepadla nepřátelská stíhací skupina. Naštěstí se mu podařilo pronásledovatele setřást. V roce 1943 přišel Sovětský Svaz s tím, zda by nebylo dobré založit v u něj leteckou skupinu. Rejthar se přihlásil mezi 80 příslušníků letectva z nich vybráno 21 letců včetně Stanislava Rejthara. Do Sovětského Svazu se dostali přes Egypt a Iran. V Sovětském Svazu se přeškolovaly na letouny Lavočkin La-5. Velitelem jednotky byl štábní kapitán Stanislav Fajtl a Rejthar byl jeho Náčelník Štábu. V roce 1944 se jednotka přesunula na letiště Tri Duby, aby se mohla zúčastnit Slovenského národního povstání. Povstalcům poskytovali leteckou podporu, zatímco Rejthar řešil munici jídlo a další proviant. V říjnu se Němců podařilo povstání s části potlačit a přiblížit k letišti. Proto bylo rozhodnuto o evakuaci zbývajících letadel. Protože, ale bylo několik letadel zničeno odletět mohlo jen několik pilotů. Rejthar jako náčelník štábu měl možnost odletět, ale rozhodl se zůstat s ostatními piloty a neodletět. Následně prchali s ostatními piloty a povstalci do hor. Jelikož neměli dostatek jídla a oblečení stalo se, že i během jediného dne jich zemřelo 80! Při útěku se setkal i s komunisty Slánským a Švermou. Druhý den našel Švermu při jednom přenocování mrtvého. V únoru 1945 se přiblížili Rumuni a skupina se rozhodla přejít frontu. Tento podnik stál několik mužů život, ale Rejtharovi i dalším povstalcům se podařilo přejít frontu. Po válce jel navštívit své rodné Kuroslepy, kde se po šesti letech setkal se svou matkou. Poté jel do Prahy na bytový odbor zažádat o byt. Přišel v uniformě RAF řekl, že potřebuje byt a má dítě a ženu v Anglii rok je neviděl. Úředník zřejmě komunista, ho ale odmítl: “ Jak to že jste se vrátil? Dobří vojáci padli.“ Později byl, ale poslán do Anglie jako kurýr. Po únoru 1948 byl vyhozen z armády. O západní letce se však zajímala StB, která pana Rejthara neustále vyslýchala. Za rohem Přemyslovské ulice bydlel letec Eduard Šimon. Jednoho dne dostal zprávu, že po něm jde StB. Vyběhl ven na ulici a za pár hodin byl zastřelen blízko Staroměstského náměstí. Estébáci mu vzali klíče, a přišli hrabat do jeho bytu. Před vyděšenou manželkou, netušící, že už je vdovou, naši páni komunisté – estébáci, mířili do postýlky pistolí na hlavičku miminka. Pan Rejthar poté dělal jeřábníka což mu později nalomilo zdraví a kvůli mrtvici od roku 1963 pobíral invalidní důchod. V roce 1964 však po degradaci přišla nečekaná zpráva, že byl povýšen na plukovníka. Protože bylo výročí 20. výročí Slovenského národní povstání a generál Svoboda se sním znal. Jenže, za to nedostal žádný příspěvek. Zemřel 20. listopadu 1977. Jeho památce vzdávám hold.

Galerie
Stanisla Rejtar v hodnosti podplukovníka. Se spitfirem.
Stanislav Rejthar v uniformě RAF