Děda – český legionář

Václav Tvrzník se narodil ve Starém Dubu 1. 6. 1897, je to zapsáno v křestní knize svazek 39 str. 236 pokřťen byl 2. 6. následující den kaplanem Rudolfem Hypšperským jako katolík. Otec i matka pracovali v textilní továrně v Českém Dubu. Ve věku 5-ti let matka zemřela při porodu 6. sourozence, Otec navíc odešel pro majetkové neshody se svou matkou. Odešel do Žitavy a zanechal 5 dětí u babičky. Dlouho se o něm nevědělo, když začal Václav chodit do školy v Českém dubu, nevlastní dcera se provdala a 4 žijící sourozenci museli domov opustit.

Václav a nejstarší sestra Marie byli dáni chalupníku Josefu Webrovi do Malého Dubu. Ten na ně dohlížel a dostával od obce peníze, museli ale vykonávat veškeré domácí práce. Děda vždycky vzpomínal, že ještě než šel do školy, museli kompletně nakrmit cely statek, udělat veškeré domácí práce, teprve potom mohli odejit do školy, čili vstával velice brzo ráno. Oděv ani boty jim nikdy nekoupil, to dostávali při Vanoční nadílce ve škole.

Po dlouhé době se sourozenci dověděli, že otec žije v Žitavě v tehdejším Německu. Po druhé se oženil a pracoval v také v textilní továrně. Když bylo nejstarší sestře 16 let, odešla za otcem. Pracovala rovnež v textilní továrně a později se provdala za krejčovského dělníka Jana Hercika. Václav po ukončení docházky, pracoval jako dělník v továrně do roku 1915.

15. 10. 1915 ve věku 17 let narukoval do vojska Rakousko- Uherska, kmenový list jako vojáka Rakousko-Uherska se nedochoval, ale protože patřil pod Turnovský okres, a protože byl u Stochodu jak se ve svých vzpomínkách zmiňuje, bylo to v Rusku a patřil k 94. pluku. 94. pěší polní pluk turnovský svobodného pana von Kollera, byl součásti 4. armády. Jak dlouho pobýval na tomto úseku fronty, nebude asi možné zjistit přesně.

Další datum 27. 8. 1916 byl tragický. Po návratu z hlídky dědovi oznámili, že otec, se kterým se na frontě po 13 letech šťastně sešel, padl. Znamená to, že na italskou frontu se dostal později. V knize o světové válce je psáno, že část 4. armády byla odeslána na italské bojiště. Do té doby Itálie nebojovola vstoupila do války až v průběhu.

Další datum je, již z Itálie 4. 9. 1917 byl zajat u Monte san Gabriele. Toto místo leží v pohoří Altipiana. Probíhala tady takzvaná „sočská fronta.“ Frontovou linii tvořila z větší části řeka Isonzo (Soča). Zde probíhaly od 23. 6. 1915 do 12. 9. 1917 těžké boje mezi znepřátelenými armádami. Proběhlo celkem 11 velkých bitev s minimálním posunem fronty v náročném, horském terénu, zato s velkými strátami. Podle data zajetí se pra pra děda Václav zúčastnil určitě poslední 11. bitvy. Započala 17. 8. 1917 a skončila 12. 9. 1917. Italové dosáhli několika úspěchů v posunu fronty, kromě pozice Monte san Gabriele. Zde tvrdošíjným odpor Rakušanů zabránil v postupu. 12. 9. se Rakušané vrátili na předchozí pozice, ale to již byl Václav od 4. 9. 1917 v zajetí. Rakušané i přesto, že měli poloviční stavy podle italské armády, úspěšně vzdorovali všem ofenzívám. Dokonce 24. 10. 1917 prorazila rakouská armáda (posílená německými pluky) u Caporetta a zastavili se až na řece Piavě. U Gabrielle se Rakušané udrželi také proto, že zde již dříve soustřeďovali jednotky určené k pozdějšímu průlomu. Od kterého data se v tomto území nacházel můj děda se přesně neví, ale je jasné, že byl u poslední 11. bitvy.

Tak a dále po Itálii. Po zajetí byl převezen do zajateckého tábora Fogliano. 6. 10. 1917 bylo rozhodnuto o vytvoření pracovních táborů z řad ČS dobrovolníků. 15. 10. 1917 požádal Václav o vstup do Československých legií. Z Foligna cestoval do Paduly (hlavní tábor), provincie Salermo, kde 4. 12. 1917 vstoupil do legií. Slib složil za přítomnosti bratra Jana Čapky (zakladatel italských legií).

Slib: zavazuji se slavnostně, že sloužiti budu čestně a věrně jako voják československého národního vojska Československému Národu zastoupeného nyní Československému Národnímu Radou a slibiju, že čestně a věrně plniti budu všechny povinnosti, jež plynou z tohoto závazku, jmenovitě, že bezpodmínečně budu poslušen všech rozkazů svých vojenských velitelů.

Následně ještě v provincii přemístěn s pracovního tábora do Lorenciny u Mantovy na stavbu okopů. 9-9. 4. 1918 rozhodla vláda o vyzbrojení a zařazení ČS armády do bojů. Již 18. 4. 1918 je Václav povolán do zbraně. Tentokrát na jiné straně a pro úplně jiné ideje. Odcestoval tedy z Mantovy do Foligna. Zde složil slib jako příslušník Československého vojska zahraničního. 26. 4. Zařazen k 33. pluku 3. rotě. Následně odcestoval do Mestre Venezia a po intenzivním výcivku vedeném generálem Andrea Grazianim vyslán do válečného pásma. Jedná se o datum 30. 5. 1918.

21. 9. 1918 byly zahájeny boje na pověstné kótě 703 Doss-Alto v pohoří Altisimo u Gardkého jezera. 19.10. byl Václav zraněn a odeslán do nemocnice ve Folignu. Jednalo se o průstřel nohy. 1. 11. byl plukovním rozkazem povýšen do hodnosti desátníka. 7. 12 přijat zpět k 33 ČS pluku.

Ještě k Doss-Alto bylo to jedna z nejvýznamnějších bitev Československých legií, kde čelili obrovské přesile Rakouských speciálních, horských myslivců. V poměru asi 10:1. Bylo na ně útočeno slzným plynem i otravným plynem a Italská strana, která měla zajišťovat dělostřeleckou ochranu zaspala, podcenila a v podstatě nechala Československé vojáky napospas osudu, ale ti to zvládli na výbornou, ikdyž s velkými strátami a průlom nedovolili. Zpátky k dědovi.

Válečným Italským křížem byl děda vyznamenán za statečnost a odvahu. Merito di Guerra (válečná zásluha). Při bojích zůstal v území nikoho mezi frontovými liniemi ležet raněný italský důstojník. Václav se přihlásil a se začínající tmou se pokusil důstojníka zachránit. Proplížil celý úsek bojiště a raněného dostal úspěšně do okopu na italské straně. Byl za to odměněn křížem, dostal osobní zbraň tohoto důstojníka, kterou později nosil jako služební pistoli, když sloužil na Česko-polské pohraničí u finanční stráže. Ještě k DOss- Alto jak jej líčí jeden z bratrů legionářů a básník Václav Fryčer ve své knize:

Pověstná DOss-Alto vybíhala ostře před linií na severní úbočí hory Altisima v jakýmsi dlouhý nos do údolíčka s jezerem Lopio, zde bylo možnoo kulomety zvládnout celý kraj široko daleko až k Arcu. Lidé dlící v tomto zákopu byli už předem lidé obětováni. Býti zajat to znamenalo pro Čechoslováka něco horšího než býti zabit. Zde chodil generál Graziani, prohlížel si austriaky, studoval linii zákopů rakouských, a naopak mazlil se se zákopy vlastního úseku, liboval si v efektivním a zabezpečeném ohbím skal, zlobil se hořce na místa úskočná, kde útvar půdy kladl přílišné obtíže strategickému ovládání všech útočných možností. Graziani ani na tuto pozici nehleděl s vypočítavostí krutostí velitele, jenž obětuje své vojáky. Přišel k nim jako rovnocenný tvor, pečlivý o své bratry. Zpátky k příběhu.

Mezi první nasazené prapory legionářů patřil 1. prapor 33. pluku rozložený od Salleta až k moři. 15. 6. 1918 zahájena rakouská ofenzíva a v ní vynikajícím způsobem zasáhla 3. rota praporu. Italové neodolali a ustupovali. Italové nebyli až tak pověstní svou statečností a ustupovali před rakouskými vojáky. Vrchní velitel nasadil proto 1. prapor Československého vojska a rakouský postup byl zlomen a nepřítel byl zatlačen 3 km směrem na Dona di Piave. Zajal 300 nepřátel. Při bojích bohužel padnul Jan Čapek, tvůrce ČS dobrovolnického sboru v Itálii. Bylo to tam pověstné tím, že když Italové měli problém udržet pozice, byly nasazeny ČS jednotky, které svým odhodláním a zápalem dokázali Rakušáky zahnat zpátky, dokonce dál.

Dobrovolný vstup do zahraničního ČS vojska byl věcí obdivuhodnou. Děda byl ve válce od 15. 10. 1915, přežil Brusilovu ofenzívu (zde přišel o otce), z Ruska přesunut na italskou frontu. Přesněji podle místa zajetí na frontu sočskou. Zde znova prožíval hrůzné válečné útrapy. Po zajetí do kterého se dostal po dvou válečných letech strávených na frontách, mohl poměrně klidně čekat na konec války. Přesto vstoupil do ČS vojska a po krátké době znova na frontu. V případě zajetí hrozila navíc smrt oběšením. Nebylo tedy z čeho vybírat. Bojovat až do konce jinou možnost neměli. Odhodlanost a vlastenectví v dnešní době těžko pochopitelné. Toto bylo skutečné hrdinství.

Do vlasti se vrátil 14. 12. 1918. Takovou dobu neviděl své příbuzné, známé a znova byl poslán do boje. Tentokrát s Maďary o Slovensko.

Vzniklou situaci popsal bratr legionář Machar ve spisech následovně. Vlak za vlakem přijížděl z Itálie, ale málo, kteří domů – obsazovalo se Slovensko. Po dlouhé době vstoupili zase na půdu doma, ale nesměli ku svým, směli za hlasem srdce. Přesun vojáků z Itálie do vlasti trval 16 dní.

Bylo zapotřebí 3000 vagónů v 73 vlakových soupravách. O bojích na Slovensku zatím mnoho nevím. Zůstala kniha po dědovi Václavovi „Vpád maďarských bolševiků na Slovensko.“ Jen matně si vzpomínám na vyprávění o tom, jak obrovská byla převaha Maďarů. Byly i úseky kde byly poměry asi 10:1 přesto se naši po začátečním ustupování, Maďary zarazili a později po přísunu podpory ze stran dobrovolníků hlavně Sokolů, byli Maďaři zahnáni zpět, prakticky až k hraniční řece Dunaj. Na některých místech byla snaha o překročení Dunaje, ale toto nebylo doporučováno Národní Radou. Děda vždycky vzpomínal, že ikdyž měli Maďaři početní výhodu, byli to zbabělci, kteří stříleli ze zálohy, takže dobře cvičená armáda je zahnala zpět.

Po bojích na Slovensku v roce 1919 byl 33. pluk přemístěn do Děčína v Čechách. Odtud byl Václav na vlastní žádost jako desátník kulometné roty povolán dne 27. 3. 1920 do služby finanční stráže. 21. 3. 1920 zproštěn na dobu neurčitou. 1. 3. 1921 demobilizován u domovského okresního velitelství Mladá Boleslav. 31. 3. 1921 nastoupil na službu v Prevarech okres Čadca na Slovensku. 20. 7. Téhož roku byl přeložen do Jablunkova.

29. 11. 1924 se oženil s Alžbětou Cieslarovou. V době svatby měl Václav 27 let. Měli čtyři děti.

Po násilném zabrání našeho území polskými vojsky v roce 1938, musela šesti členná rodina opustit do 24 hodin město Jablunkov. Stalo se tak přes Slovensko, přes obec Bílou na Morávku a museli pěšky přejít na stranu kde už polský zábor neplatil. Později jim známý příbuzný převezl věci na Morávku, kde se přihlásili k pobytu dne 6. 10. 1938. Z Morávky odešel s rodinou do Hoclavic, kde pracoval u celního úřadu. Po rozpuštění finanční stráže byl přidělen k obecnímu úřadu v Hoclavicích. V dochovaném pohraničním průkazu je rovněž zmínka o Stravníku, tady bydleli v domku č. 58.

V květnu 1945 se na výzvu rozhlasu vrátil do Jablunkova. Nejdříve sám, aby zajistil bydlení pro rodinu, takže koupil dům č.p. 461 a postaral se o návrat zbylých členů rodiny. V jablunkově sloužil u finanční stráže do roku 1949. Později byl přeložen k celnímu oddělení v Českém Těšíně. Tři roky také působil v Bukovci na hraničním přechodu a od roku 1952 až do důchodu znova na hraničním přechodě v Těšíně. Dosáhl vrchní respicient finanční stráže, bohužel vyšší funkce mu nebyla dovolena, protože nebyl zrovna příznivcem komunistické strany.

V důchodu si přivydělával jako topič na střední zemědělské škole. Od roku 1945 byl členem sociální demokracie. V roce 1948 byl místopředseda Národního Výboru, pracoval také jako finanční referent. Od roku 1949 byl jediný nekomunistický člen na městském úřadě.

Já na dědu vzpomínám jako na naprosto vyrovnaného, klidného a velice rozvážného člověka. Vidím ho jak v zimě i v létě za každého počasí jezdí na kole do práce a za svými povinnostmi. Měl obrovskou sílu a v létě jezdíval do blízkého lesa do Radvanova na bukové dříví, které si sám dokázal přitáhnout na vozíku až pod kopec. Prudké stoupání k domu jsme mu občas jako kluci hrající si na hřišti pod školou kopanou, pomáhali vytlačit k domu.

Jeho život nebyl lehký, od pěti let obecní dítě, prošel celou světovou válku, zažil zabrání domova Poláky a následnou okupaci Německem. Přežil své dvě děti dceru Radku, která zemřela velice mladá a jediného syna Václava. Dlouho se staral a pomáhal vychovávat svou vnučku. Přežil i svou manželku. S přibývajícími létne mu stále častěji zdály hrůzné sny z válečných hrůz, které prožil. Přesto všechno nezahořkl.

PHDR. Josef Jedlička proděkan pedagogické fakulty v Ostravě a dědův velký přítel při posledním loučení pronesl slova, která mluví za vše.

Budeme si odnášet vzpomínku, která je součastně výzvou. Výzvou plnit svůj úkol v rodině i ve společnosti stejně svědomitě a rozvážně, stejně poctivě, dobře a laskavě, tak jak to činil Václav. Stručně, krásné a hlavně pravdivé.

Děda Václav byl opravdu veliká osobnost. Je pochován v Jablunkově, blízko něj odpočívá i bratr legionář Petr Nenička.

Děda Václav zemřel 28. 12. 1985 v Jablunkově ve věku 88 let.

Na závěr vyznamenání, které obdržel během 1. svět. války.

1. ITALSKÝ VÁLEČNÝ KŘÍŽ

2. ČESKOSLOVENSKÝ VÁLEČNÝ KŘÍŽ

3. ČESKOSLOVENSKÁ REVOLUČNÍ MEDAILE

4. ČESKOSLOVENSKÁ SPOJENECKÁ MEDAILE

5. IITALSKÁ FATTICO DI GUERRA