Konec války. Dva ženy, dva příběhy

Válka, tím spíše světová, je období, kdy se trhají rodinné a příbuzenské svazky, kdy lidé přichází o své blízké, kdy jeden den nevíte, co přijde zítra. Druhá světová válka trvala dlouhých šest let. Za tu dobu si lidé prošli peklem, strachem, trápením a obavami.

Své si v této době prožily i dvě dámy, které nyní žijí kousek od sebe, ve vesnicích Dolní Hbity a Jelence na Příbramsku. Během druhé světové války přitom Irenu Weinerovou a Annu Neumannovou dělily stovky kilometrů. Každá prožila válku jinak a každé se při vzpomínce na ní vybaví jiné situace a události. Příběhy obou dam však přinášejí cenná historická svědectví a dechberoucí prožitky.

„Bydleli jsme s celou rodinou za Prahou nedaleko Kralup nad Vltavou. Bylo mi osm let, bratrovi osmnáct. V sobotu 5. května roku 1945 v sedm hodin ráno jsem se s maminkou vydala do Prahy nakoupit potřebné věci – oblečení, boty a podobně. Ten den jezdily vlaky s obrovským zpožděním, na náš spoj jsme čekaly dvě hodiny. Vystoupily jsme na konečné na Masarykově nádraží a šly jsme přes Příkopy na Václavské náměstí. V jednu chvíli jsme si všimly, že na střeše domu, v němž sídlilo známé železářství Rott, stál jakýsi chlapík a otloukal kladivem ceduli s názvem této německé firmy. Pod ním stálo mnoho lidí a nadšeně ho pozorovali. Radovali se, že Němci odcházejí,“ popisuje Irena Weinerová své první zážitky na pražské osvobození, kterého se i se svojí maminkou náhodně zúčastnila.

I přes radost Pražanů ale bylo ve vzduchu cítit napětí, a proto matka vzala svoji osmiletou dceru za ruku a přiměla ji k cestě zpět přes Příkopy na nádraží. V tu chvíli se ale zničehonic ozvala střelba.

„Matka se lekla, popadla mě a zapadly jsme do podchodu nějakého baráku. Za chvíli jsme viděly, jak jde zástup lidí, který vpředu vede člověk s tehdejším československým praporem.“

Průvod pozorovali jak paní Irena s maminkou, tak ostatní lidé na chodníku až do chvíle, než přišla další střelba.

„Všichni se rozutekli, protože kdo mohl tehdy střílet? No jedině Němci! Byli jsme schované v nějaké bance, když najednou zahřměla obrovská rána. Máma mě popadla, přeletěly jsme příkopy a dostaly jsme se do průchodu tehdejší restaurace U Piskáčků.“

Azyl ve stravovacím zařízení našli tehdy i další lidé, odsud už se pak báli vyjít ven.

„Muži nás varovali, že je nebezpečné vycházet, protože jsou tam Němci, takže jsme v restauraci zůstali až do 8. května. Byli jsme schovaní ve sklepě, pamatuji si, že jsme seděli se samými cizími lidmi na dřevěných lavicích.“

Tři dny ve sklepě restaurace U Piskáčků ale přinesly uvězněným a ustrašeným obyvatelům i světlé vzpomínky…

„Lidi byli velmi pohostinní – jedna milá paní mě s matkou pozvala k sobě do bytu ve třetím poschodí, abychom se alespoň pohodlně vyspaly. Pamatuji si, že nám ještě v noci vařila jídlo – vybavují se mi třeba knedlíky – a takhle nás pěkně pohostila.“

O tom, že končí válka, si lidé ve sklepě mezi sebou povídali, tehdy osmileté Irence však důležitost celého okamžiku ještě nic neříkala.

„Samozřejmě, že jsme všechny děti věděly, že je válka, ale člověk to nebral vůbec osobně, bylo to spíš jako ve filmu, protože jsme si neuvědomovaly důležité souvislosti.“

Během vyprávění si paní Irena vzpomíná i na zajímavou okolnost, kterou se v průběhu tří dnů strávených u Piskáčků dozvěděla. Jeden z mužů, kteří chodili na pravidelné obhlídky okolí, přišel s informací o tom, co se událo na Masarykově nádraží krátce poté, co malá Irenka s maminkou přijely v sobotu dopoledne do Prahy.

„Němci si postavili všechny cestující i zaměstnance nádraží do dlouhé řady, odpočítali je a každého pátého zastřelili. Jestli to byla úplná pravda, nevím, ale je fakt, že v hlavní chodbě na Masarykově nádraží visely ještě mnoho let poté kovové desky se jmény lidí, které ten den popravili. Matka pak říkala, no vidíš, představ si, že by třeba zastřelili tebe, nebo mě. Bylo štěstí, že jsme u Piskáčků zůstaly.“

Po několika dnech přišel k Piskáčkům jiný muž a sdělil radostnou novinu, že se Němci už z Prahy stahují, a lidem tak konečně nehrozí nebezpečí. Irena s maminkou proto chtěly vyrazit vlakem zpět domů.

„Nebylo ale jednoduché dostat se z Prahy, protože Němci se tam drželi strašně dlouho. Chtěli jsme se dostat na nádraží v Holešovicích, ale nedošly jsme daleko a zase nás varovali před nebezpečím. Zůstaly jsme proto na tehdejším Denisově nádraží, kde působil Červený kříž. Tam nás nechali ještě jednu noc přespat, zase i s dalšími lidmi jsme leželi na chodbě na lehátkách.“

Ani následující den při cestě do Holešovic v Praze nebylo bezpečno – paní Irena vzpomíná především na prostor okolo vysoké hnědě nabarvené budovy, jíž se během války mimo jiné pro původ jejích nájemníků začalo říkat Malý Berlín.

„Na střeše byli němečtí vojáci a ostřelovali lidi, kteří chodili po ulicích. Když jsme se k Malému Berlínu blížili, tak nás potkal jiný voják, pravděpodobně vlasovec nebo člen Rudé armády, který řekl, že nás na nádraží doprovodí. Na nádraží nám sdělili, že vlaky sice jezdí, ale nemají žádný jízdní řád. A tak jsme prostě čekaly, skutečně nějaký vlak přijel a odjely jsme domů.“

Po pěti dnech strávených v bouřící Praze se tak maminka s dcerou konečně vrátily ve čtvrtek 10. května domů ke zbytku rodiny.

„Rodina byla celá šťastná, že jsme se vrátili. Doma seděl táta, který mě popadl, ani nevím jak. Čekal tam i osmnáctiletý brácha, od kterého jsem se dozvěděla, že se nás dokonce vypravil do Prahy na kole hledat. Dostal se až do té Prahy, rozhlédl se, ale když poznal, že nás nenajde, zase se vrátil.“

Pětidenní výlet do hlavního města vnímala tehdy osmiletá Irenka jako dobrodružství, podstatu války tehdy příliš nechápala. Až postupem let si začala uvědomovat, že jí mnohokrát mohlo jít o život.

„V několika situacích mohl člověk zahynout – na Masarykově nádraží, při střelbě na Příkopech… A to se ještě říkalo, že Němci chodí po barácích, a když v nich najdou nějaké lidi, tak je zastřelí. Oni už se tehdy vlastně mstili za porážku ve válce.“

***

Paní Anna Neumannová je o 11 let starší než Irena Weinerová. Na dobu druhé světové války si dobře pamatuje, ale přes svůj pokročilý věk již nedokáže formulovat své zážitky do delších souvětí. Přesto stojí za to poslechnout si i její příběh, který jí přinesla druhá světová válka.

V devatenácti letech se paní Anna ocitla na seznamu lidí, kteří spadali do vybraných ročníků, které Němci povolali do totálního nasazení. Obyvatelé narození v letech 1922, 1923 a 1924 museli opustit svoji vlast a pracovat v továrnách v Německu. Když byla povolána i Anna Neumannová, psal se rok 1944.

V Praze na nádraží se za velké slávy a hudebního doprovodu sešli všichni nasazení a do Německa odjeli ve společném vlaku. Annu Neumannovou tehdy doprovázel její chlapec – první životní láska, kterou musela na více než rok opustit. Připouští, že to byl velký citový zásah a do totálního nasazení jí proto přítel posílal alespoň zamilované básničky.

Z pražského nádraží byl do Německa vypraven velký vlak a paní Anna vzpomíná, že v tu chvíli nikdo z cestujících nevěděl, kam jedou, ani co je čeká.

„Byla jsem totálně nasazená v Mnichově, kde jsme i s ostatními museli každou noc zalézt do bunkru kvůli náletům. Některé holky plakaly, jiné volaly maminku. Bylo to špatné…“

Kromě věčného strachu z náletů, které dennodenně ohrožovaly celé město, musely totálně nasazené skupiny tvrdě fyzicky pracovat. Neexistovaly výjimky, a to ani u žen. Mezi totálně nasazenými se našly i ženy vdané, pouze těhotenství bylo pádným důvodem pro upuštění od této povinnosti.

„V Mnichově byl obrovský závod, dali mě do druhého patra na slévárnu. Tam jsem měla přebírat šrouby, ale asi za čtrnáct dní mě a další děvčata převezli do Lohova, což byla to menší továrna. Pracovala jsem u stolu, kde se obdělávaly a lisovaly součástky do letadla. Říkalo se tomu komando a tam jsem zůstala až do konce války.“

Ačkoli byla Anna Neumannová zvyklá už z doby před válkou fyzicky pracovat na domácím hospodářství, připouští, že ji občas z práce ve slévárně bolelo celé tělo.

„Bylo to těžké obracet na stroji, muselo se to přesně rýsovat a bolely mě z toho i karpální tunely na rukou.“

Denní pracovní doba ve slévárně trvala od sedmi do osmnácti hodin, na noc jezdila Anna Neumannová i nadále do lágru v Mnichově.

„Někdy jsme měli i volno – taky jsme o víkendu jezdili do hor, do Alp. Jinak to víte, spousta věcí se v lágru zažila, hodně lidí z našich ročníků tam také zahynulo. Můj bratr, který byl nasazen v Lipsku, tam zahynul při náletu.“

Do mnichovského lágru jezdili pracovníci přespávat až do té doby, než ho jeden z mnoha náletů zničil. Po něm proto pracovníky sváželi na jiná místa v Německu, Anně Neumannové se ale v tu dobu přihodila šťastná událost.

„Asi tak měsíc nebo dva měsíce po náletu si mě zavolal pan mistr, který mě měl u stolu, abych přišla k nim na návštěvu. Byla jsem u nich dvě neděle za sebou a potom už jsem u nich zůstala do konce války,“ popisuje Anna Neumannová, jak místo zničeného lágru šťastnou náhodou získala bydlení u dobrých lidí, kteří ji přijali téměř za vlastní.

V kontaktu ale byla i přes válečný konflikt také se svojí rodinou.

„Z domova mi psali dopisy a já domů také. Občas mi posílaly i balíčky s jídlem.“

Přestože se se svojí náhradní německou rodinou paní Anna sžila, v jednu chvíli chtěla z totálního nasazení utéct.

„On byl z Plzně, skamarádili jsme se a chtěl, abych s jejich partou utekla. Já jsem o tom napsala domů, ale oni mi raději neodepsali, protože tady pronásledovali i rodiny utečenců. Tak jsem tam radši zůstala.“

Z totálního nasazení se Anna Neumannová dostala domů těsně před koncem války. Dobře si vzpomíná, že už několik měsíců před květnem 1945 v Německu pociťovali, že se válečný konflikt chýlí ke konci.

„Báli jsme se, abychom se dostali domů. To se roznese hned, že se blíží Rusové. Moc jsem se ale domů těšila, já jsem se velmi nerada učila německy (smích).“

Doma pak paní Anna prožila konec války a pamatuje si mimo jiné na velkou bídu, která toto období doprovázela.

„Byly tu i dozvuky války, ještě se tu chvíli střílelo.“

„Taky tady bylo všechno na lístky.“

Zároveň s ostychem přiznává, že měla po návratu z Německa velké psychické problémy a šest let trpěla žaludeční nervózou z tehdejších náletů.

„Co jsem snědla, to jsem zvrátila. Já jsem nemohla nic jíst.“

Dodnes na tu dobu vzpomíná a často se jí zdají i ošklivé sny.

„Zajatci museli sbírat mrtvoly na kolejnicích, viděla jsem často i rozbombardované vlaky,“ přibližuje příčiny doživotních traumat Anna Neumannová.

S německými přáteli, kteří se o Annu starali, si vytvořila vřelý vztah, a byla s nimi ve styku i mnoho let po válce. Psali si dopisy a pohledy, posílali si fotografie… Všechna psaní ze stran německé rodiny byla v českém jazyce – věděli, že jejich svěřenkyně nesnáší německý jazyk. Několikrát pak manžele Baumovi Anna Neumannová také navštívila.

„Byla jsem tam s mužem na dovolené, myslím, že na tři neděle, a měli jsme se moc dobře. Už to tam měli všechno opravené, všechny staré domy svezli na jednu velikou hromadu a všechno vybudovali znovu. Dokonce nás i přemlouvali, abychom u nich zůstali, ale já jsem tady měla rodiče a dceru, které bylo čtrnáct roků. Kdepak, tam bychom nezůstali.“

Totálně nasazení jedinci se po válce až na výjimky dočkali od československého státu zaslouženého finančního odškodnění. I Anna Neumannová si váží toho, že jí bylo uznáno. Jeho výši si chce nechat pro sebe, sdělila jen, že přišlo až mnoho let po skončení války.

Galerie
Dům, v němž Anna Neumannová v Německu bydlela, nedatováno Němečtí rodiče Anny Neumannové, nedatováno
Anna Neumannová (vlevo) na hoře Aiplspitz, 1. srpna 1944 Anna Neumannová (uprostřed) na výletě se svou německou rodinou