Domovnice aneb Moc bezmocných

Krátký příběh z konce druhé světové války ukazuje na hektickou historickou etapu, ve které nebyl čas na spravedlnost nebo ověřování informací. Sama vypravěčka, Ludmila Válková, měla v době událostí teprve čtyři roky. Své vlastní zážitky z této doby konstruuje spíše coby krátké záblesky.

Postupující ruská fronta tehdy do brněnských Chrlic přivedla i vyčerpané a unavené vojáky. Pro čtyřletou holčičku byl poněkud šok, když v ložnici rodičů během dne zničehonic chrápal ruský důstojník. Její zvědavost zastavila až maminka, Marie Šlancarová, která ji zadržela varováním: „tam nechoď, tam spí voják“.

Dalším zábleskem malého dítěte byly oslavy osvobození na náměstí v Chrlicích, které doprovázely salvy vojáků.

Vypravěčka ale chtěla pro Příběhy 20. století zaznamenat krátký a výstižný příběh, který se na konci druhé světové války stal její pratetě Anně Hajdové. Teta její maminky byla rodinnou přítelkyní, která podobně jako její maminka pocházela z malé jihomoravské obce Bořetice. Do Brna odešla v mládí za prací. Službu tu také později našla i Marii Šlancarové, která jí za to byla do smrti vděčná.

Sama Anna Hajdová se v Brně i provdala a s manželem žila na tzv. Starém Brně, dnes jde o ulici Starobrněnskou č. 14. Starý pavlačový dům patří mezi nejstarší městskou zástavbu, má ještě historický kamenný portál a dodnes dřevěné pavlače.

Na konci války se do Brna postupně dostávala i ruská fronta, která město čistila od Němců. Vojáci se proto přišli podívat i do tohoto pavlačového domu. Jak bylo tehdy obvyklé, o nájemní městské byty se starala domovnice, která měla největší přehled o tom, kdo v domě bydlí. Ruský voják si proto nechal zavolat přímo ji. Zvědaví obyvatelé už vyšli na pavlač, aby se nejen podívali na osvobozeneckou armádu, ale také aby dokázali, že nemají co či koho skrývat.

Anna Hajdová sice naší rodině pomohla opustit venkov a přesídlit do Brna, za což jsme jí vděční, jaká ale byla její skutečná povaha, to bohužel nevíme. Podle vyprávění Marie Šlancarové a později i Ludmily Válkové ale neměla s domovnicí nejlepší vztahy. Zda šlo jen o pomluvy, vzájemnou ženskou nevraživost nebo malicherné sporty o čistotu schodů, to už se dnes nedozvíme. Bohužel jisté je, že právě jejich vzájemná nevraživost měla dalekosáhlejší následky, než jaké by kdo z nich čekal.

Ruský voják si před nastoupeným domem povolal domovnici, které se ptal, zda se v domě nenachází nějací Němci či kolaboranti. Bez zaváhání ukázala prstem na Annu Hajdovou se slovy: „To je Němka!“

Ruský voják ji na místě zastřelil.

Příběh je součástí mozaiky minulého století, protože ukazuje hned několik aspektů: poválečná doba chybovala v tisíci drobných situacích a procesech. Nebyl čas na obhajobu či světskou spravedlnost. Sebemenší záminka mohla skončit ve vteřinách kulkou.

Druhou otázkou je morální a etické chování domovnice. Zda svého činu v okamžiku litovala, protože ji nenapadlo, jak radikálně její obvinění skončí, to se už také nedozvíme. Stejně tak ani nevím, jestli domovnice mohla dál zůstat v onom domě, protože i pro jeho ostatní obyvatele to musel být šokující zážitek.

Také vzhledem k minulému režimu by bylo dobré připomenout význam povolání „domovnice“ nebo „domovní důvěrnice“, které v našich dějinách jistě zavdalo nejednu událost, proces nebo čin. Těžko soudit mezilidské vztahy, ale je otázkou, zda válečné okolnosti nebyly pro některé lidi i výhodnou záminkou k vyřešení osobních sporů a konfliktů pod rouškou mimořádných událostí. Za co by je v běžné demokratické společnosti soud potrestal, to bylo během války promlčeno a zameteno pod koberec, protože „taková byla doba“.

Ačkoliv je zaznamenaný příběh velmi krátký a vypovídá spíše o osudu domu č. 14 na Starobrněnské, je součástí minulého století a možná více než o adrese vypráví o lidské povaze.

Galerie
Ludmila Válková je na snímku uprostřed, opět se svojí maminkou před její smrtí. Holčička na snímku vpravo je autorkou audio nahrávky a účastnicí soutěže. Fotografie vypravěčky Ludmily Válkové z roku 1944 (nejmladší na snímku). O rok později se udál příběh z konce války, který vypráví. Na snímku je se svými rodiči a starším bratrem. Kromě malé Ludmilky už nikdo bohužel nežije.
Starobrněnská 14, Brno-město

Starý pavlačový dům číslo 14 stojí v centru Starého Brna do současnosti. Dnes je díky oblíbené hospůdce Poutník spíše živým místem, příběh k němu vázaný z konce druhé světové války ale tak veselý jako jeho současní štamgasti není. Historická pavlač, kterých je v Brně již stále méně, dodnes pamatuje očité svědky příběhu, kdy přímo na ní zemřela po jediném výstřelu jeho obyvatelka Anna Hajdová.

Městský nájemní dům na Starobrněnské patří mezi nejstarší nájemní domy v Brně. Nedaleká část domů tzv. Špalíček byl pozdně gotický, přímo dům č. 14 má pravděpodobně renesanční základy.

Historický dům má dodnes dřevěné pavlače.

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_domu&load=29

Současná podoba pavlačového domu na Starobrněnské Současná podoba pavlačového domu na Starobrněnské
Současná podoba pavlačového domu na Starobrněnské Současná podoba pavlačového domu na Starobrněnské
Příběh místa

Zaznamenaný příběh Anny Hajdové je především příběhem domu číslo 14 ve Starobrněnské ulici. Protože je ale nutné vyprávění zahrnout do „příběhu pamětníka“ a „příběh místa“ je pouze dobrovolnou složkou, nemohla jsem jej napsat pouze sem.

Přesto jej považuji především za příběh jednoho domu.