Báječná léta…?

Život mého otce Vladimíra Valeše (maminka mu celý život říkala Vladouš) se začal 8. dubna 1941 – narodil se rodičům Václavu a Anežce Valešovým do malého domku v obci Pochválov. Zde spokojeně žili, i když zuřila válka, do rodiny brzy přibyl ještě bratr Venouš a sestra Milada. Už jako malý kluk se tatínek rozhodl být učitelem, moc rád vzpomínal na pana učitele Vachtla z pochválovské jednotřídky, který mu byl velkým vzorem.

Absolvoval pedagogickou školu v Brandýse nad Labem, kde ve věku 16 let poznal lásku a velkou oporu na celý život – tehdy čtrnáctiletou Jaroslavu Hážovou, které důvěrně říkal „Jarčo, Járynko“. Bylo to 12. září 1957, kdy začali psát svou společnou budoucnost. Kdo by tehdy tušil, s čím se v životě budou muset utkat, co budou muset zvládnout a překonat. Zemřel mu bratr Venouš, byl jako osmnáctiletý horník zavalen. Byla to tragédie pro celou rodinu.

Následovalo období vojny a první kantorské zkušenosti – obou manželů – Jaroslavy a Vladimíra Valešových, mých rodičů. Brzy se přestěhovali do Rynholce, kde se postupně narodila Ivanka (1964) a já (1965). Tatínek se stal již ve 24 letech ředitelem na jubilejní Masarykově škole v Rynholci a dostal možnost zvolit si sám lidi, se kterými chce pracovat. Škola tak měla nejmladší sbor na celém okrese, nejstarším kolegyním bylo málo přes třicet. Krásná doba, bezvadný kolektiv, úžasné vzpomínky, nadšení mladých zapálených lidí.

 

Konec dobrých časů…

Kdyby… Kdyby nepřišel osudný 21. srpen 1968. Mnoho lidí v naší zemi by rádo tento den vymazalo z historie. Byl to začátek dlouhého období, které bylo pro oba moje rodiče velmi těžké, skličující, bolavé, plné útrap a ponižování. Otec byl odvolán z místa ředitele, vyloučen ze strany, museli jsme se vystěhovat ze školního bytu a dostali jsme přidělen byt v domku, který ještě nebyl úplně dokončen. Vše se zvládlo, ale místo pro bývalého ředitele ve škole už nebylo, zpátky nastoupit nesměl – dva měsíce učil v Novém Strašecí, našel se důvod, aby byl přeložen na rakovnickou školu, kde učil dílny a výtvarnou výchovu. Zde otce provázely pomluvy a šikanování. Byl několikrát upozorněn, že je to pro něho poslední šance, jinak bude vyhozen ze školství. Podle zákoníku práce se měl vrátit zpět na své místo, ale i právnička řekla, když zjistila, kdo je v pozadí, že to nelze vyhrát. Ale ani ukrytý ve školních dílnách nepřestával soudruhům vadit, moc toho věděl. Soudruzi se „překabátili“, byl svědkem jejich chování v době pražského jara 1968, znal jejich postoje ke vstupu vojsk, věděl příliš, stal se nepohodlným. Rozhodli se ho zlomit, zničit, zbavit se ho, znepříjemnit život celé rodině i těm, kteří se s rodinou stýkali. Rodiče věděli jistě, že musí pryč. Hned, rychle, než bude hůř. V takovém prostředí se nedá dlouho žít.

Všechny pokusy dovolat se spravedlnosti byly marné, vždy jim vrchnost odpověděla, že neuznávají oprávněnost stížnosti. Rozhodli se odejít, ale netušili, jak složité bude doprošovat se tam, kde vás nechtějí. Nebo chtějí, ale musejí poslouchat soudruhy, kteří vydali nařízení – Valeše nebrat! Je vyloučen ze strany! Takového tu nechceme! Jakmile řekli, že by do některé školy nastoupili, následovaly protesty místní organizace KSČ, že tam takové pravičáky nechtějí! Začala nekonečná cesta po okresních úřadech, školských odborech, národních výborech, školách – v Senci, Hořesedlích, od Teplic, přes Karlovy Vary, Mostecko, kde byl nedostatek učitelů. Vždy to dopadlo stejně – měli zákaz brát „takové“lidi.

 

Stěhování a nový začátek, snad lepší…

Uspěli až v Chomutově. Na ONV v Rakovníku to milostivě dovolili, že „to bude oboustranně lepší“, a tak nastalo stěhování. Rodiče byli za místo ve vilémovské škole (na jeden rok) a byt v Radonicích (po roce přestoupili na radonickou školu) velmi vděčni. Přišlo to v době, kdy už v zoufalé situaci ani nevěřili, že najdou nový domov pro sebe a své děti. Ve svých zápiscích si tatínek poznamenal: “ Holky tomu začínají říkat domov. Je vyhráno“. Zapojili se hned do práce, jak nejlépe uměli ve víře, že každý si píše posudek svou prací. Bylo to bláhové, neplatilo to! Vyloučení neměli šance, stali se neplnohodnotnými občany. Otec byl všestranně nadaný, skromný, slušný a čestný člověk – maloval, hrál a režíroval divadlo, napsal několik divadelních her pro děti, vypracoval spoustu didaktického materiálu pro učitele (vše na Rakovnicku zničili – jméno Valeš se nesmí nikde objevit!), hrál na několik hudebních nástrojů, založil pěvecký sbor, hrál v kapele, psal básně i prózu, vedl dětský i dospělácký divadelní soubor, zajímal se o historii, sochařil, studoval. Vše dělal s naprostým nasazením, stoprocentně a výtečně. Dodnes nechápu, kde bral tu sílu. Jeho žena mu byla oporou a společně byli těmi nejlepšími rodiči. Z dětství si pamatuji jen samé pěkné věci, doma bylo veselo, tatínek byl velmi vtipný a zábavný člověk. Nikdy jsme se sestrou nepocítily, že se kolem nás děje tolik nepěkných věcí. Za to si svých rodičů velmi vážím.

 

Svazek StB se jménem Vladimír Valeš byl založen v Ústí nad Labem. Valeš = blokovaná osoba, NO (nebezpečná osoba) III. kategorie nebezpečnosti…

Ani tady ovšem ponižování a útrapy neskončily. Naše rodina byla pod drobnohledem Státní bezpečnosti, otec byl zván k výslechům, kde se stále zajímali o jeho činnost na Rakovnicku i v Radonicích. Věděli o každém kroku, v naší vesnici bylo pár pečlivých informátorů. Jednoho dne ředitelka školy otci sdělila, že musí odejít ze školství, důvody mu nikdo nesdělil. Jen všichni hovořili o „ blíže neidentifikovatelných tlacích“ a doporučovali dobrovolný odchod. Rovněž bylo otci doporučeno, že existují ještě jiné možnosti, jak ho přinutit, aby se podle toho zařídil. Situace se opakovala – mnozí lidé začali přecházet na druhou stranu ulice, přestávali odpovídat na pozdrav. Tatínek se rozhodl, že raději odejde ze školství, takhle se žít nedá. Začal hledat místo jako řidič, traktorista, dělník, kopáč. Místo našel, ale do týdne mu bylo sděleno, že ho nemohou přijmout, že to zakázal tajemník OV KSČ. Rodiče pochopili, že se situace opakuje, že jde o to celou rodinu zničit. Rozhodl se, že dobrovolně neodejde. Celá situace se nějak vyvinula, nikdo nic nevysvětlil, ze školství otec odejít nakonec nemusel. Od té doby byly kolem otce „nejasné tlaky“, říkalo se „on něco měl“, „ruce od něj pryč“, což se náramně hodilo i některým místním funkcionářům. Měli moc, věděli, že se nemůže bránit a oni si mohou dělat, co chtějí.

Jak to v praxi vypadalo? Například – oba rodiče vyhráli 1. cenu ministerstva školství za pedagogické čtení o komplexní estetické výchově, přednášeli v jiných okresech, na Chomutovsku bylo ticho, nesmělo se o tom ani mluvit. Divadelní hry pro dětský divadelní soubor mohly vyjít jen pod jménem manželky, výstavy obrazů nebyly možné vůbec (v roce 1968 vystavoval otec v pražské Laterně magice); byl vyloučen z radonické osvětové besedy i přípravného štábu divadelního festivalu. Jakákoliv aktivita mu byla okamžitě ztěžována, aby skončil. Nemohl psát knihy, tak psal do novin, to mu bylo občas „trpěno“. Takhle by se dalo pokračovat v jakékoliv činnosti. Koncem sedmdesátých let koupili rodiče starou ruinu, ze které jsme postupně vytvářeli chaloupku, kam jsme ujížděli od lidí a starostí – fyzicky se utahat, nemyslet na problémy, žít. I tady soudruzi chtěli rozhodovat; jestli Valeš nebude poslouchat, přijde o chalupu. Jen ať si moc nevyskakuje!

Jméno Valeš se nesmělo nikde objevit jako jméno autora pedagogického čtení, divadelních her, článků do novin, učitele, divadelníka, autora písní ve finále soutěže Děčínská kotva. Chtěl studovat – nelze, nežádoucí! Nemůže učit na druhém stupni, nesmí učit český jazyk či dějepis, tam by mohl zkazit mládež – šup s ním do druhé třídy, tam mu to ještě dovolíme. Nic nesmí, není, neexistuje, zapomeňte! Pořád ještě věřil, že to přece nemůže být zase stejné, že se bezvýchodná situace nebude opakovat, že se to jednou musí změnit. Vždyť nikomu nic špatného neudělali!

 

Sametová revoluce a jak to bylo dál…

S podobnými peripetiemi se rodiče potýkali až do revoluce. Pak byl otec rehabilitován, vrátila se mu čest a mohl dělat vše, co dosud nesměl. Jeho svazek StB byl okamžitě v prosinci 1989 skartován, někomu moc záleželo na tom, aby se nic nevědělo. Přijeli mu nabídnout, aby pracoval na české školní inspekci jako inspektor a poté jako ústřední školní inspektor v Praze. Cítil jako povinnost jít v této době pomoci dělat to poctivě. Za pár let přišly volby, zase byl nepohodlný, upozorňoval na chyby v hospodaření, a to se neodpouští. Byl odvolán. Po úspěšném konkurzu se stal ředitelem Střediska kulturních a knihovnických služeb v Chomutově a následně starostou v Radonicích. Měl spoustu plánů, chtěl dohonit těch dvacet let, kdy mu bylo odpíráno dělat, co umí, co má rád. Psal knihy, maloval, vystavoval, pořádal sochařská sympozia, kde také sochařil, organizoval konference, studoval UK v Praze a získal titul PhD, věnoval se vnoučatům a své milované ženě. Nikdy své Járynce nezapomněl k významným dnům napsat báseň – psanou v ruce s nádhernou ilustrací, svázanou nití, bylo to krásné a dojemné. Po jeho smrti jsme s maminkou část jeho básnické tvorby vydaly. Jako oko v hlavě chovám knížku, kterou mně a sestře psal a ilustroval (v době, kdy jsme se přestěhovali do Radonic) – O pejskovi Mipulovi a holčičkách Ivance a Vlaďce. Až s postupem času se skláním před tím, jak v tak těžké době mohlo vzniknout něco tak nádherného.

Všechno ve svém životě dělal naplno, nestěžoval si, neskláněl se, nedal se zlomit. Jen měl moc málo času. Letos je to osm let, kdy tatínek po těžké nemoci zemřel. Ani tehdy si nestěžoval, neskuhral, přestože trpěl. Denně na tatínka myslím. Říkával, že někteří lidé slušnost považují za slabost; moudrá myšlenka, kterou jsem převzala. Snažím se žít tak, abych se jednou nemusela stydět.

Galerie
1971, Mipula, 3. strana, autor V. Valeš 1971, Mipula, 2. strana, autor V. Valeš
1971, Mipula, 1. strana, autor V. Valeš Při štípání dříví se člověk odreaguje
Fotokopie - registrační a archivní protokoly bezpečnostních složek 2013,  Archiv bezpečnostních složek 2. strana
2013,  Archiv bezpečnostních složek 1. strana 1976, Těžké roky, přesto neztrácí úsměv
Rodinné muzicírování, šťastné okamžiky 1971, Poslední fotografie před stěhováním z Rynholce
1969, Bydlení v rynholecké škole Vladimír Valeš-učitel
1966, Nejmladší pedagogický sbor na okrese Rakovník 1965, Vítání občánků
1962, Svatba v Mladé Boleslavi
270 62 Rynholec (do roku 1971) a 431 55 Radonice u Kadaně (od roku 1971)

Příběh začíná v obci Rynholec. Nachází se na Rakovnicku, první zmínka o obci pochází z 21. září 1330. Začátkem 20. století byla v okolí obce nalezena ložiska lupku. Výroba a zpracování této suroviny je v okolí obce zachována dodnes. Vladimír Valeš byl ředitelem na Jubilejní Masarykově škole, která již dnes nestojí, byla zbourána kvůli těžbě lupku, která se nakonec neuskutečnila. Také dům, ve kterém jsme bydleli, byl srovnán ze stejného důvodu se zemí.

Červenec 1971 – stěhování do Radonic, na hranice vojenského prostoru Doupov, který začíná kousek za vesnicí. Městečko Radonice se nachází asi 12 km od Kadaně. V letech 1965-1968 bylo postaveno malé sídliště pěti panelových domů, které poskytly domov 80 rodinám, mimo jiné i té naší. Tady měla rodina začít znovu a lépe. Po roce ve vilémovské škole začali oba rodiče učit ve škole radonické, kde byli až do konce osmdesátých let.

Základní škola v Radonicích 2002 - Usazení sochy před zdravotním střediskem v Radonicích, autor V. Valeš
1983 - Domek v Kojetíně, útěk od reality Interiér školy v Rynholci
Nejmladší  pedagogický sbor na okrese Rakovník Jubilejní Masarykova škola v Rynholci, 1965
Rodný dům v Pochválově čp. 113