Z dobytčáku do Oldsmobilu

V prvních týdnech 2. světové války, v říjnu roku 1939 byl vypraven 1. transport Židů od 16 do 60 let do Niska nad Sanem. Zde si Židé měli vybudovat tábor. Na podzim téhož roku Němci vyhodnotili, že tento pokus o řešení židovské otázky je neúspěšný, a tak tábor nechali opět rozebrat a Židy propustili na východ. Jelikož za nimi stříleli, Rusové na tento „útok“ odpověděli také střelbou. Propuštění Židé se však octli uprostřed této bezvýznamné přestřelky a většina z nich také nepřežila. Mezi těmito chudáky byl i Leo Bachrach (dědův otec), bývalý generální ředitel české továrny Union na pytlovinu.

Po této smutné události se dědova maminka rozhodla zachránit aspoň mého dědu a jeho staršího bratra. Zaplatila nemalé peníze za přechod jejích synů na Slovensko a následně se měli vydat do tehdejší Palestiny. Bratr se dostal do přípravné školy na přesun do Palestiny. To se ale již hranice uzavřely a oni zůstali „viset“ na Slovensku. Děda se tehdy ocitl v Židovské rodině v Liptovském Svatém Mikuláši. Za nedlouho přišel další transport, nikdo se z něj nevrátil, ani dědův bratr – Jan Bachrach.

S maminkou Ernou si děda nějaký čas dopisoval, než ji také odvedli do koncentračního tábora. V posledním psaní z 20. 6. 1942 píše, že ji brzy odvedou.

Dědův děda zemřel přirozenou smrtí ve věku 82 let, 2 týdny před prvním transportem, kterému by se nejspíš nevyhnul.

Po neúspěšném pokusu o útěk do Palestiny zůstal děda tedy v Liptovském Svatém Mikuláši. Jednoho dne za ním přišel profesor Tochten s manželkou a řekl mu: „Hledají tě!“ Ihned ho sebrali a posadili na vlak do Ružomberka. Tam měl Petr nějaké známé a byli ochotni ho přijmout. Po nějaké době se velká část rodiny šla skrýt do hor a dědu bohužel chytili gardisté. Následoval transport do Žiliny a poté do Osvětimi. V něm byli jen staří lidé, děda byl jediný chlapec. „Vezli nás na boční nádraží a viděl jsem ten vagón. Já jsem se cpal na konec a najednou vidím dobytčák, ale starý a shnilý. Vecpali asi 70 židů a Židovek do jednoho vagónu, mě do posledního. Jak mě zvedali, všiml jsem si, že podlaha byla shnilá. Jak jsme se rozjeli, vytáhl jsem 2 nebo 3 prkna, tak jsem se prosmykl mezi kola. Jeli jsme pomalu a já jsem říkal, buď spadnu pod kola a bude konec nebo spadnu mezi kola a snad se zachráním. Řekl jsem si, že mě do Polska nedostanou. Napočítal jsem 1, 2, 3 a pustil jsem se. Udělal jsem několik kotrmelců a zdálo se mi, že za mnou střílejí. Honem jsem strhl židovskou hvězdu a utíkal do hor (Jablunkovský průsmyk).“

Po tomto zdařilém útěku strávil děda 3 měsíce u bači v horách. Nastala však zima a bača ho přemlouval, ať jde s ním dolů do vesnice. Děda však odmítl a vydal se do Ružomberka. Na cestě se živil tím, co našel v lese, ale také i drobnými krádežemi. Po několika týdnech se dostal do Ružomberka na nádraží. Někdo na něj začal volat: „Synku, pojď sem. Pomož mi tady s tím kufrem.“ Děda se toho člověka nebál a rád mu pomohl. Na oplátku dostal 5 korun. Jakmile přijížděly další vlaky, děda sám se sám začal nabízet, aby si přivydělal.

„Já se musím dostat k Partyzánům!“, říkal si děda. Jediný, koho odtud znal, byl místní lékař. Děda se za ním jednou vydal, pootevřel dveře do ordinace. „On seděl za skříní, měl na uších sluchátka a já hned pochopil, že má vysílačku – on byl československý vysoký důstojník, kterého schválně nechali na Slovensku, aby vešel do Hlinkovy gardy jako vyzvědač.“ Od něho děda dostal heslo a pokyny kam a jak má jít k Partyzánům. V blízkosti Demänovské doliny se s nimi setkal a s velitelem si padli do oka. „Nejprve mě poslali na rozvědku do Hrádku, kde byla Německá tanková jednotka, já jsem to však nevěděl. Chtěli mě zkoušet. V kasárnách Němců u vrat stál voják. Já jsem šel kolem a dal jsem se s ním do řeči. Schválně jsem mluvil zkaženou němčinou, aby nepoznal, že umím dobře německy. No a on mi vykládal všechno: kdo tam je, jaké tanky tam jsou, kolik jich tam je.“ Takto byl děda vlastně přijat k partyzánům. Nejprve jako spojka, poté jako válečník.

Tehdy Slovensko ještě nebylo okupováno, proto jsme jako partyzáni museli utéct do hor. Povstání měli organizovat z fronty. V roce 1944 dostali rozkaz přiblížit se k frontě na východ. Část z nich se dostala až za frontu do Minských lesů, kde se setkala s Československou armádou. Zařadili je do příslušné brigády a vycvičili je jako parašutisty za pouhé 2 týdny. Shodili je na Prašivou v horách. Němci ustupovali z Maďarska přes Slovensko, tehdy začal Partyzánský boj. „Do dubna 1945 bylo těžké období. Nedostali jsme jídlo. Od Slováků jsme mohli koupit, ale my jsme měli strach, že nás prozradí Němcům. Peníze jsme měli. Rusové nám shazovali náboje, zbraně, baterie do vysílaček, ale jídlo ne. Tím nás nutili bojovat.“ Tehdy se děda stal velitelem. „Opravdu velmi těžká doba. Jak jsme byli v Rusku, vážil jsem 28 kilo a to mi bylo 15 let.“

V roce 1944 se partyzáni sešli v Nízkých Tatrách s Vlasovci. “Byla přestřelka a oni měli kulometné hnízdo. My jsme měli protitankovou pušku. Obsluhovali ji dva kluci. Velitel chtěl, abych jim řekl, kde přesně je, aby ho mohli zaměřit a zlikvidovat. Byli v zákopu, volal jsem na ně, oni se neozývali. Vlezl jsem tam a oba dva byli mrtví. Začal jsem uvažovat, jestli běžet zpět nebo jestli střelit. Řekl jsem si, že vystřelím já. Nevšiml jsem si, že chránící polštářek, abych nedostal takovou ránu, spadl. Zaměřil jsem a střelil, ale víc nic jsem nevěděl.“ Když se vzbudil, byl nad ním velitel a sanitář, který ho obvazoval. Ta puška dědu kopla a rozbila mu dásně. Velmi těžko jedl. Hned poté se ptal, jestli se trefil. Velitel ho pohladil a řekl, že vše proběhlo v pořádku. Takto děda dostal svůj první válečný kříž v roce 1948.

Po skončení války a po vytoužené cestě do Izraele děda uvažoval: „Co bude lepší: oženit se s armádou nebo se ženou. Nakonec jsem se rozhodl, myslel jsem, že jsem aspoň normální a lepší bude se oženit se ženou.“ V roce 1952 se konala svatba s jeho přítelkyní Ruth a o rok později se jim narodil syn Doron = „Dar Boží“. O 5 let později se jim narodil druhý syn Rami = „Mohutný“. Oba dva synové i s dědou museli nastoupit v roce 1982 do války Mír pro Galileu. V červnu dědovi oznámili, že jeho syn Doron v této válce padl, konkrétně 23. 6. 1982. Následující roky nemohl najít smysl života.

Do nedávné doby měl řidičský průkaz na všechny typy vozů. Po té, co vystoupil z armády, zvažoval, jaké zaměstnání si vybrat. Tehdy v Izraeli byla o práci velká nouze. „Šel jsem do nejprestižnější stavební firmy Sorel bone – dělá silnice a staví domy. Jeden z nejdůležitějších ředitelů se jmenoval David Kohel.“ Právě do této firmy se šel ucházet o místo. Vedoucí se na něj podíval a řekl: „Umíš řídit velké těžké náklaďáky?“ Děda odpověděl: „Řídím všechno, dokonce i kurkynet (koloběžku).“ Touto odpovědí si ho získal. Hned ho poslal do velkoskladu firmy, aby ho prozkoušeli. Test udělal bez problémů. Opět přišel za panem Kohelem. Ten ukázal na velké parkoviště a povídá: „Tam stojí Oldsmobile, vidíš ho? Tak ty budeš jezdit s ním. Zítra v noci se má vrátit jeden z našich hlavních ředitelů a poslanců z Ameriky a ty budeš jeho šoférem.“ Když večer přišel na letiště a pozdravili se, ředitel a poslanec se zeptal: „Ty jsi členem naší strany?“ „Promiňte, pane, ale vy ceníte člověka podle toho, v jaké straně je? V tu ránu, jako kdybych mu dal facku.“ Nakonec se tak sblížili, že ho děda považoval skoro za svého otce.

V současné době děda žije v Izraeli, k nám do České republiky lítá jednou za rok vždy na měsíc. Je úžasné konverzovat s člověkem, který toho tolik zažil a se kterým je ještě všeho všudy legrace.

Galerie
Vystřihnutá židovská hvězda Pamětní list - Židovská obec v Ostravě 2005
Osvědčení VÁLEČNÉHO VETERÁNA (2003) Udělení ČESKOSLOVENSKÉHO VÁLEČNÉHO KŘÍŽE prezidentem Svobodou (1946)
Osvědčení - ÚČASTNÍK NÁRODNÍHO BOJE ZA OSVOBOZENÍ 1. Partyzánský průkaz, 2. Propouštěcí list z vojska
1. doklad k ocenění, 2. oprávnění k přestupu pásem Poslední dopis dědovy maminky Erny z 20.6.1942 - část 2
Poslední dopis dědovy maminky Erny z 20.6.1942 - část 1 Řidičský průkaz
Válečné kříže, které děda získal Uniforma podplukovníka izraelské armády, odznaky - účast v 5 válkách v Izraeli (foceno v ČR)
Děda předsedou Židovské obce v Ostravě v letech 1997-2005 Hrob dědova syna Dorona v Izraeli
Útržek ze slovenských novin z roku 1942 Hrob dědova otce v Domostavě - dědou poprvé navštíven 1990
1973 - Oktobrová válka - Sirský tank Dědovi dva synové, zleva: Doron (již po smrti) a Rami
Děda - mladý poručík V době po osvobození - zaměstnání s těžkým nákladním vozem
Dědova první velká láska Zleva: 1. dědův zástupce, jeho šofér, děda (kapitán), v pozadí tanková jednotka
Příprava odjezdu do Izraele - jedna z členek mu připravila oběd Děda s kamarádem - již v Izraeli
Před odjezdem do boje Děda - Izraelský voják - 1948
Děda (1. zleva) - velitel kulometné jednotky