Mladická nerozvážnost

Někdy vzpomínám na své mládí.To jistě není nic zvláštního, ani příliš významného.Snad ale jedna okolnost k tomu všemu přináležící je můj seniorský věk po osmdesátce v prvním desetiletí jednadvacátého století .Století, kterého jsem se dožil po prožitku toho předchozího s jeho nesmyslnými válkami, brutalitou, potlačením těch nejsvatějších duchovních hodnot a ponižujícími útoky na holé lidství, bez možnosti obrany tomuto lidství příslušející.

To zvláštní dvacáté století se stalo studnicí těch nejnemožnějších příkladů a forem lidského neštěstí, hlouposti, vychytralosti i odvahy, cti a kdo ví čeho všeho ostatního.

Ale vracím se k malé, možná bezvýznamné příhodě, kterou jsem zažil v r. 1952, v druhém roce své vojenské služby, jako řidič tanku T34.

Hned po odvodu, kde jsem naivně uvedl, že pokud bych si mohl vybrat, což nám bylo velkomyslně se strany vojenských pánů nabídnuto, chtěl bych prodělat výcvik u motorizované jednotky.Pánové blahosklonně pokývali, že je to možné a tím bylo zatím rozhodnuto.Po nástupu k vojenskému výcviku jsem se tak trochu překvapeně dozvěděl, lépe řečeno byl jsem bez velkých řečí zařazen jako řidič tanku, což bylo vzhledem k mé menší postavě pro vojenské pány asi zcela přirozené a s ohledem na jejich potřeby z odborného hlediska , kdy životnost středního tanku v bojovém nasazení byla kolem dvou dnů, nebo spíše hodin, také vítané.Můj první dojem byl na rozdíl od jejich trochu horší, s prvním pomyšlením o „železné rakvi“, ale bylo rozhodnuto bez dalších jakýchkoli možností.Moje původní představy byly o řidiči vojenského náklaďáku.

Výcvik proběhl podle tehdejších pravidel se vším všudy v čepičkovském duchu, ke kterému patřily na př. přesuny mužstva po areálu výcvikového prostoru v poklusu a v častých pochodech s plnou polní na zádech a samozřejmě se všemi ostatními doplňujícími příjemnostmi , které jsou z té doby všechny známé a popsané.

Proklusali jsme se do druhého roku vojenského výcviku a já až ke své profesi tankového řidiče se všemi příslušnými dovednostmi a etapami speciálního výcviku.

K technickému dozoru a údržbě tanku patřily technické prohlídky a případné opravy ve specializovaných opravnách speciálních vojenských vozidel.Naše stanoviště, v té době nedaleko Žatce, mělo svou opravnu na Moravě.

V polovině druhého roku mé vojenské služby , došlo k pravidelné prohlídce a střední opravě tanku, u kterého jsem byl s osádkou jako řidič přidělen.V tomto případě se příslušný tank přepravoval na nákladním vagonu vlaku do přidělené opravny.

Celou zodpovědnost za absolvování cesty, průběh a převzetí opraveného tanku s jeho zpáteční cestou k domovskému útvaru jsme dostali my tři členové osádky, já jako řidič za motorovou stránku, střelec kanonu a pomocný řidič kulometčík za zbraně.Velitel tanku nebyl zúčastněn.

Vcelku posouzeno z našeho pohledu, to byla taková malá příjemná změna v našem ne příliš pestrém období vojenského života v r. 1953.

Tank jsme naložili, zajistili na vagoně a začala cesta po železnici.Pro nás s ubytováním a životem v té ocelové obludě na několik dní jízdy a pobytu v opravně.

Jízda tam se odbyla s různými přestávkami a přestavováním nákladních vlaků za tři dny.Potom oprava v délce čtyř dní a nakonec naložení opraveného stroje na vagon a cesta zpět.

Ten druhý rok vojenské služby jsem se nedostal prakticky vůbec k návštěvě domova a známých.Bylo to jednak z důvodu dost velké vzdálenosti mého bydliště ve středních Čechách v polabí, od mého místa vojenské služby a také dost složitého spojení ve vlakové dopravě.Z tohoto pohledu mne napadla dost riskantní myšlenka, že bych se vlastně mohl podívat na své blízké.Využil bych času potřebného k přepravě tanku zpět do kasáren.

Domluvil jsem se se svými kamarády z osádky.Byli to dobří chlapci a měli pochopení pro můj bláznivý kousek.Měli mi poslat telegram do bydliště, až budou asi den před příjezdem do stanice kasáren.

Všechno domluveno, tank naložen na vagon a čekalo se na připojení k příslušnému nákladnímu vlaku.

Já jsem nemeškal a prvním rychlíkem z Moravy na Prahu jsem ujížděl směrem k domovu.Měl jsem normální pracovní uniformu, už ani nevím, jestli byla vypraná a vůbec odpovídající pobytu na veřejnosti.Na opasku jsem měl svoji armádní pistoli v pouzdře.Mnohem později jsem uvažoval zpětně, že podobně vystrojen jsem nemohl za normálních okolností cestovat, obzvláště ne s tou pistolí na opasku.Uvědomil jsem si až vlastně ve vlaku, že u sebe nemám skoro žádné identifikační doklady.Další bližší podrobnosti si již moc nepamatuji.

Mým štěstím bylo, že jsem nejel přímo přes Prahu, ale před Prahou jsem přestoupil na vedlejší trať.Nepotkal jsem žádné orgány státní bezpečnosti ani pověřené vojenské orgány, v jejichž kontrolní kompetenci byli v hledáčku podobní vojáčci jako já.Tehdejší prostředí ve vlaku i kdekoliv na nádraží, nebo kdekoli mimo bylo ve srovnání s dneškem neuvěřitelně klidné až ospalé.

Žádný velký spěch, žádná velká pozornost, nebo zájem.Prostě vojáček proklouzl všemi prostředími i pomyslnými nástrahami až k domácímu otcovskému domu a k milované mamince.

Bylo to dost velké překvapen a o to milejší a vlídné „hýčkání“ v rodném prostředí.

Přišel jsem tenkrát k večeru a hned jsem si užíval domova plnými doušky.Druhý den výborný oběd a krásný neskutečný klid v pohodě rodiny.

Třetí den přišel telegram.Kluci se nalézali 60 Km od výchozí stanice .Bylo potřeba sebou hodit.Krátké srdečné rozloučení s domovem a co nejrychlejší odjezd.Dodnes žasnu nad shodou všech příznivých okolností.Dostal jsem se pomocí tehdejší vlakové dopravy do předstihu a čekal jsem na nákladní vlak s tankem, v poklidu, ale inkognito v blízkosti železniční stanice naší posádky a kasáren.Ještě v pozdním odpoledni jsem se dočkal a se širokým úsměvem jsem se nedbale připojil ke svým parťákům, kteří se stali sice nezaviněně ale spolupachateli mého riskantního kousku.

Byla to jen malá příhoda mého vojenského působení v padesátých létech minulého století.

Říkalo se tomu někdy „mladická nerozvážnost“, nebo spíše přiléhavěji blbost.Podobných příhod bylo jistě na vojně tenkrát více.Ale ti „nerozvážní mladíci“, měli povětšinou jakousi zvláštní víru, že to musí vyjít.A ono to tak snad i vycházelo.Je to jenom malá částečka z celého životního příběhu, prožitého se zvláštními daty počátků a konců jednotlivých etap a souvislostí.Jen pro zajímavost.Rok 1948 maturita na vyšší průmyslové škole strojnické v Praze v červnu.Před tím v únoru převzetí moci komunistickou stranou .Také můj začátek vstupu do pracovního procesu a jeho trvání přerušeného jen vojenskou službou .Jeho trvání obsáhlo v mém případu 42 roků do r. 1990 tedy o rok déle než trvání totalitního systému.Tato zvláštní shoda okolností mne připravila o mnoho v mém nejednoduchém životě a osudu, jehož celý příběh, jako u většiny ostatních občanů by vydal na pěkně silný svazek.