V lese se schová partyzán, i sekera

Příběh, který si zde můžete přečíst, je zachycen ze vzpomínek a vyprávění Aleny Mikulové, která je pro mě jedině tetou Alenkou. Určitě se radši ve vzpomínkách vrací k večerním drhlačkám (drhnutí peří), vaření povidel ve speciálně zkonstruovaném stroji jejího otce, nebo ke strýčkovi Suliskovém, jehož největší starostí bylo: „roby spříhnůť dohromady“, tedy postarat se o to, aby se jeho dvě ženy příliš nehádaly, než k druhé světové válce a období po únoru roku 1948.

Partyzáni: přítomní, nepřítomní

Teta Alenka prožila celý život v malé vesnici s názvem Mikulůvka, která se nachází v Beskydech. Za druhé světové války v tomto pohoří operovalo několik partyzánských skupin. Ač její rodinu partyzáni nikdy nenavštívili, tak k partyzánským jednotkám nechová příliš vřelý vztah. Prý většinou vtrhli do chalupy a sebrali například mašíka (prase), jídlo a pití, které měli chudí obyvatelé valašska pro sebe. Nadělali tak podle ní víc škody než užitku.

Rodinu tety Alenky ale navštívil někdo jiný. Jejich soused z vesnice, který byl napojený na partyzány, jim jednoho dne přivedl muže a ženu z Valašského Meziříčí, kteří se údajně skrývali před nacisty. Rodiče Alenky prý nebyli touto „nabídkou“ příliš nadšeni, jelikož se jejich dům nacházel přímo u cesty, ale rozhodli se, že je u sebe přes noc nechají přespat. Za jednu noc je přeci nikdo nemůže najít. O to větším šokem bylo, když se v noci na celou chalupu začaly ozývat rány na okno. Šestileté Alence se prý jen prohnalo hlavou, že jdou Němci a všechny je postřílejí. Ač jí rodiče nijak zvlášť nevysvětlovali závažnost situace, už takhle malé dítě si ji dokázalo uvědomit. Naštěstí na okno bušil soused, který přivedl dotyčnou dvojici. Alenka si nevzpomíná, co přesně chtěl, ale pamatuje si jen strach z toho, že jdou Němci.

Konec války: sama ve sklepě a poprava Janka

Na konci války, kdy začali Němci pomalu ustupovat, narůstala intenzita střetů mezi partyzány a Němci. Vzhledem k tomu, že se v okolí Mikulůvky střílelo a nikdo nemohl předpokládat, zda-li nedojde k ozbrojeným střetům i v obci, začali obyvatelé trávit noci ve sklepeních, jelikož k bojům docházelo právě za nočních hodinách. Stejně tak i Alenka a její rodina. Jedné v noci, když se celá rodina uložila ke spánku ve sklepení, se na jednou Alenka probudila úplně sama. To byl pro ni asi nejvíce stresující zážitek z dětství. Naštěstí rodiče nebyli daleko, ale šli i s její mladším bratrem nahoru a Alenku chtěli nechat dospat.

Když konečně nastal konec války, a Alenka se nemusela ze strachu o život s rodinou skrývat ve sklepě, neměli všichni důvod k radosti. Ve vesnici byl jeden člověk obviněn z kolaborace s nacisty. Jmenoval se Janko a žil sám. Sousedé ho neměli rádi, jelikož se s každým hádal a soudil o kusy polí a mezí, na které snad ani neměl právní nároky. Stalo se tak, že nejspíše doplatil na svoje lakomství a zloba sousedů se obrátila proti němu. Alenka si nevzpomíná, jak probíhal jeho soud, ale rozsudek byl jasný – smrt zastřelením. Teta je však přesvědčená, že obvinění vůči jeho osobě, nebylo založené na pravdě.

Rusové na Valašsku: osvoboditelé neumějí stavět mosty

Ustupující Němci nechali vyhodit most přes Bečvu do povětří, aby tak zamezili v postupu Sovětských vojsk. Když to rusové zjistili, svolali majitele koní, vozů a potahů z okolních vesnic, aby jim pomohli v opravě mostu. Místní obyvatelé byli nadšení, že mohou osvoboditelům pomoci a tak se dostavili v hojném počtu. Mezi nimi byl i budoucí manžel, tehdy sedmnáctiletý Jara Mikula a jeho osmnáctiletý soused a kamarád Jara Hruška. Když přijeli na místo setkání, tak spíše vládl chaos než řádná organizace. Do večera však byl zásluhou občanů most opraven. Starší muži byli propuštěni, avšak ostatní, k překvapení všech, museli zůstat nakládat munici a vojenský materiál. Pak jim kuchař připravil rychlou večeři z vařená černá krupice, posypané cukrem a polité roztopeným špekem. Od vracejících se mužů se Hruškovi dozvěděli, co se děje a poslali staršího bratra Jendu, aby vystřídal Jaru Hrušku. Naštěstí to velitel povolil a nenechal si je oba dva. Když všichni dojedli, velitel rozkázal k pohybu. K překvapení všech byli Jara Mikula se svým koněm a muž jménem Mirek Křupala přiděleni k Rusům, kteří nepokračovali s ostatními vojáky. Po krátké cestě, když se začalo stmívat našli Rusové stavení, ve kterém se rozhodli přenocovat. Další den všichni brzo vstali a Jara Mikula musel jet opět s nimi. Celý další den strávil na voze bez jídla, pití a odpočinku. Večer dorazili do dědiny, o které ani Jara nevěděl kde je, ovšem statkář, který je ubytoval, vypadal, že ví v jaké jsou situaci. Nechal pootevřené dveře od stodoly a v noci, když vojáci podroušeni vínem usnuli se rozhodl Jara s Mirkem utéci. Bylo to značně riskantní, protože kdyby je negramotní a při opilí rusové chytli, mohlo by to ohrozit životy nejenom jich dvou, ale i celé statkářovi rodiny. Naštěstí všechno dopadlo dobře a oba dva utekli přes pole, co jim síly stačili. Po několika dnech se tak navrátili domů, jelikož se vyhýbali průjezdům přes dědiny, kde by mohli potkat další ruské vojáky.

1948 a 1957: co se tě netýká teď, tak může za pár let

Teta prý z únor roku 1948 moc chytrá prý nebyla. Devatenáctiletá děvčata přeci jenom mají hlavu pro jiné věci. Nejspíš už tehdy měla i hlavu plnou Jary Mikuly, kterého si v roce 1957 vzala. Svatba ale přinesla do života tety Alenky mnohem větší změnu a starosti, než by se mohlo zdát. Jelikož si vzala muže, který tehdy ještě se svým otcem vlastnil rozsáhlé polnosti, les, dobytek a všechny nezbytné propriety pro řádné hospodaření, včetně hospodářský budov, nastali jí starosti nejenom o to, kdy se muž vrátí ze zařizování „kšeftů“ z hospody, ale i zda uchrání majetek, před sílícím tlakem státního aparátu, který by tento majetek, nejradši z kolektivizoval.

Na podzim roku 1957 započal nábor do jednotného zemědělského družstva. To, že nechtěli vstoupit ani Mikulové, ani jejich sousedé Hruškovi, se kterými po léta společně obdělávali pole je celkem pochopitelné. I když, jak sama teta vyprávěla, tak toto období prý bylo děsné. Nastala tak doba, předvolání na místní národní výbor, kam se museli dostavit i několikrát týdně. To byl ovšem pouze začátek. V roce 1958 jim bylo odebráno 6hektarů polí okolo jejich chalupy výměnou za roztroušená okrajová pole po vesnici. Jejich půdu tak začali obdělávat družstevníci. Začaly tak orat půdu velkými traktory a ubíjet pečlivě obdělávané dědictví Jarových předků. Vy jímkou nebyly ani umělá hnojiva a chemikálie. Kromě toho museli Mikulovi dodržovat předpisy na nesmyslně velké počty dodávek masa, mléka a brambor. Dokonce se i při zabijačce muselo odevzdat sádlo. Za to všechno jim byla vyplácena ta nejnižší možná cena. V případě nedodržení norem hrozila likvidace a zabavení veškerého hospodářského majetku, jako se to stalo sousedům, kteří tak zůstali zcela bez zajištění.

Přesto přese všechno do družstva vstoupit nechtěli. Otec Jary, Jan Mikula vyhrožoval, že jestli se před jeho domem objeví funkcionář (protože občas chodili přemlouvat i přímo domů, tak je vyžene vidlemi). Na národní výbor tak za sebe posílal babičku Emilii. Stres dopadal na celou rodinu – práce se nestíhala a chlévy byly přeplněné.

V roce 1974 už situace byla neudržitelná a Jara se rozhodl vstoupit do družstva. Prý i kvůli dospívajícím dětem. Zůstal jim jeden hektar, kráva, tele a pašík. Nejhůře ale Jara nesl ztrátu lesa, který vysázeli jeho předci. Pokud přes něj, nebo kolem něj, měl během minulého režimu jít, tak ho vždy obešel. Po roce 1989 přiznal, že si tam tajně schoval sekeru a doufal, že se jednou les vrátí do rodinného vlastnictví. To se mu v roce 1992 naštěstí splnilo.

Galerie
panorama z místa nahrávání, místo:Mikulůvka, rok vzniku: 2012