Gardelegenská tragédie

Svůj životní příběh spojený s událostmi II. světové války mě (své vnučce) vyprávěl dědeček Ludvík poprvé když mi bylo kolem 5 – 6 let. Tenkrát jsem jeho příběhy poslouchala sice se zaujetím, ale moc jsem jim nerozuměla. Od té doby jsem je slyšela mnohokrát, ale až později jsem si uvědomila, jaká to byla vlastně doba a pochopila proč tyto prožité události poznamenali ty, které je prožili na celý život. Letos můj děda oslavil své 91. narozeniny a já jsem vděčná za každé vyprávění s ním, za každý jeho příběh, který ve mě utkvěl a za to, že jsem si našla svůj životní vzor právě v něm, protože nikdy nesklonil hlavu a celý svůj život bojuje za pravdu a svobodu, i když to nebylo jednoduché a v roce 1968 za to „zaplatil“. Z množství všech jím vyprávěných zážitků chci zmínit události související s blížícím se koncem II. světové války, které v nás všech, jenž jsme příběh slyšeli zanechali hlubokou stopu.

V dubu roku 1941 uprchl můj dědeček spolu se svýma dvěma přáteli z okupovaného Československa s úmyslem přihlásit se v Anglii k naší Československé armádě. Po přepadení Jugoslávie v dubnu 1941 byli však zadrženi německými vojáky a předáni mezi již zajaté Jugoslávce. Za několik dní byli pak odtransportováni s ostatními jugoslávskými zajatci do zajateckého tábora Altengrabov Stallag 11 v Německu, kde bylo mému dědečkovi přiděleno evidenční číslo 110013 a tak se stal vlastně jugoslávským válečným zajatcem. Z malého zajateckého tábora zvaného „arbaitskomando“ nedaleko Altengrabova se dědečkovi podařilo v roce 1942 spolu s dalšími zajatci uprchnout. Za několik dní byli však u města Dessau dopadeni a eskortováni na arbaitskomando do Kassicku nedaleko okresního města Gardelegen, kde v pracovním táboře strávili nelehké chvíle až do roku 1945.

V dubnu 1945 byl společně s asi třiceti jugoslávskými válečnými zajatci v tak zvané pohotovosti a podle jejich vachmannů (tak říkali dozorcům) připraveni k případné evakuaci. V pozdních hodinách odpoledne 13.4.1945 byl dědeček ještě s jedním Ukrajincem veden na místní hřbitov, kde kopal hrob pro náhodně zemřelého Němce z Berlína. Na cestě slyšeli ve směru od Gardelegenu střelbu, výbuchy a nad lesem vystupoval černý kouř. Silnice od Gardelegenu byla přeplněna různými uprchlíky. Na zpáteční cestě vyslechl dědeček rozhovor jedné neznámé ženy utíkající z Gardelegenu, která vachmannovi vyprávěla něco o přípravě zničení cizinců soustředěných právě tam (v Gardelegenu). Po návratu do lágru své zjištění sdělil spoluzajatcům a společně začali vymýšlet opatření pro případnou evakuaci. V pozdních večerních hodinách odemykal strážný jménem Nahrstedt dveře lágru a vyvolával jméno mého dědečka. Ten byl překvapen, ale šel za ním ven kde poznal, že je mírně podnapilý. Vyvedl dědečka před budovu lágru a ukazoval mu vzdálené záře ohňů a vysvětloval mu, že to jsou již Američané, a že jsou již úplně obklíčeni. Při návratu do lágru jej dědeček žádal, aby zajatce pro případ bombardování již nezamykal. Vachmann mu na to sdělil, že každou chvíli očekávají rozkaz zajatce eskortovat a navrhl mu, aby se dohodl se všemi zajatci, že v takovém případě všichni uprchnou a eskorta tak nebude uskutečněna. Dědeček byl z tohoto sdělení velmi rozrušen, neboť si vzpomněl na vyprávění Němky o Gardelegenu a měl obavy, že i jejich přesun by byl právě tam za účelem jejich usmrcení.

Na druhý den byli zajatci osvobozeni malou americkou vojenskou posádkou. Při rozhovoru s velitelem americké posádky mu dědeček řekl o tom co slyšel o Gardelegenu a také o skupině německých vojsk nedaleko obce Kasieck, o které jej informoval jeden spoluzajatec.

Blízko Gardelegenu bylo veliké vojenské letiště s mnoha objekty. Na okraji letiště v polích stála veliká stodola (hangár), postavená z cihel s térovou střechou a uvnitř se silnými podpěrami. Na každé straně této stodoly byla veliká vrata odtahující se do boku na kolečkách. Již z dálky bylo vidět, že zeď nad vraty je zčernalá od kouře. Dědeček se tam vydal společně s několika kamarády a naskytl se jim strašlivý pohled. Vrata stodoly byla otevřena dokořán a uvnitř stodoly hromady mrtvol. Bylo vidět, že až do posledního okamžiku se tlačili k vratům, kde očekávali záchranu. Silná vrata však nepovolila a tak ve zmatku zahynuli, zřejmě udušením. Někteří z vězňů měli v ruce misku na jídlo, asi takovou jakou první dny používali zajatci v zajateckém táboře Altengrabov. Všude kolem byl cítit zápach spáleniny. V jednom rohu stodoly se vězňům podařilo vyrazit otvor ve velikosti asi jednoho metru a podle mrtvých roztroušených v poli ve směru od tohoto otvoru bylo patrno, že některým se podařilo dostat se ven. Otvor byl však ucpán mrtvolami zastřelených vězňů a dutinky ze samopalu jasně hovořily o situaci u tohoto otvoru. Na podélné straně stodoly byla vykopána velká šachta, která měla vražedné dílo navždy zakrýt. Podle sdělení přítomných polských zajatců si šachtu kopali sami vězni jako svůj hrob. V příštích dnech po zajištění místa tragédie různými komisemi spojeneckých armád byli vězni hromadně pohřbeni nedaleko stodoly. Po dalším rozhodnutí byli zavraždění vězni znovu exhumováni a pochováni do jednotlivých hrobů. Byl zřízen veliký rozsáhlý hřbitov s dřevěnými kříži. Po ukončení prací na hřbitově se po několika dnech uskutečnilo, za účasti zajatců, cizinců, obyvatel Gardelegenu a předsedů a starostů některých obcí pietní rozloučení. Dědeček spočítal umístěné kříže a bylo jich něco přes tisíc. Na rozloučení se sjelo veliké množství válečných zajatců , vězňů a také mnoho amerických vojáků. Podle rozhovorů z některými vězni se mělo v hangáru jednat o zajatce přivedené z různých táborů. Od přítomných Poláků se dědeček dozvěděl, že některým vězňům nebo cizincům se podařilo zachránit se. Následně se dědeček vrátil z Gardelegenu do lágru v Kasiecku, kde byl až do převzetí území Sovětskou vojenskou okupační správou. Dodnes ale neví, kdo všechno ve stodole zahynul. Podle dodatečné zprávy z Gardelegenu víme, že ve stodole byli i čeští občané a někteří se dokonce i zachránili. Podle této zprávy z Okresního muzea v Gardelegenu zde bylo zavražděno 1016 vězňů. Naskenovaná kopie je přiložena společně s fotografiemi.

Galerie
fotografie č. 1:  tři přátelé v zajetí, č. 2 dědeček mezi  dvěmi jugoslávskými zajatci, č. 3 po návratu do Československa v červenci 1945, č. 4 polský zajatec s dědečkovým přítelem z Československa, č. 5  Gardelegenská radnice, č. 6 jugoslávští zajatci, v článek zachycující gardelegenskou tragédii