Kristina Havel v Českém Těšíně během 2. světové války

Kristina Havel se narodila 30.5.1938 v Českém Těšíně, odkud pocházel její otec i matka. V roce 1938 obsadili Český Těšín Poláci, kteří se k lidem z české části Těšína chovali velmi nadřazeně. Rodinu vyhodili z původního bytu a museli se přestěhovat. Když v roce 1939 Těšín obsadili Němci, nařídili rodině, aby se vysídlila z Těšína do Protektorátu. Rodina ale neměla kam odejít, jelikož všechny příbuzné měli kolem Českého Těšína a v Těšíně chtěli zůstat i nadále. Nakonec dostali od Němců povolení k pobytu do odvolání, německy auf Widerruf. „Pak oni řekli, že se musíme všichni vystěhovat, že otec s matkou musí opustit Těšín, to město naše rodné a musí se vystěhovat někam do Protektorátu. Ale kam oni měli jít? Říkali, že tam chtějí zůstat. Tak oni řekli, že dobře, že jim dají tak zvané povolení k tomu tam být, tak potom musel otec za války za Německo jít a bojovat. Oni nám dali takový povolení pobývat tam, do odvolání se to jmenovalo, auf Widerruf. A to nebylo žádné, jako občanství, to nám nedali, ale ti říšští Němci dostali občanství číslo 1, „dvojky“ to byli ti, co se hlásili vždycky k Němcům a potom byli „auf Widerrufy“, ti, co tam mohli pobývat dál.“ Otec pracoval v Těšíně do roku 1943 jako truhlář a správce hasičského domu. Do tohoto domu se po obsazení Těšína Němci rodina přestěhovala.

V roce 1943 dostal otec povolávací lístek do německé armády. Nebyl to Němec, ale přesto musel narukovat, jelikož dostal od Němců povolení k pobytu. Otec neměl na vybranou, protože kdyby nešel do armády, tak by ho Němci zastřelili. Otec tedy narukoval a matka s dětmi bydlela stále v hasičské stanici, v jehož objektu vznikl zajatecký tábor pro spojenecké armády (tábor Stalag VIIID Teschen, kde byli zajatci z Francie, Jugoslávie, Belgie, Polska, Anglie, SSSR, Itálie). Jejich dům se tak ocitl v objektu zajateckého areálu, tudíž se jich týkaly určité podmínky, například nesměli přijímat návštěvy a jejich denní režim ovlivňovala pravidla tábora, podle Kristiny to byl takový „vojenský režim“. Otec působil v armádě nejprve ve městě Fulda v Hesensku a odtamtud přešel do Francie. V červnu 1944 přišlo vylodění Spojenců v Normandii, během kterého otec s největší pravděpodobností zahynul. Domů došel jen lístek, že je otec nezvěstný. Rodina však ještě pár let marně doufala, že se vrátí. „Vždy když na to vzpomínám, tak mi je tak dost krušno, protože to nejsou hezké vzpomínky. To byly doby hrůzy a my jsme čekali že se ten otec třeba vrátí.“ Matka měla málo peněz a tak si přivydělávala pomocnou prací v hasičárně (uklízela a spravovala ji), což Němci povolili, protože se báli možného požáru.

V zimě roku 1945 se „podzemní rada” tábora dozvěděla, že se v táboře budou popravovat všichni Rusové, tak se domluvila, že Rusům pomohou k útěku. Připravili akci, kde byla vybrána Kristina, které v té době bylo 7 let, aby přestřihla speciálními kleštěmi

alarmové zařízení. Povedlo se. Rusové utekli aniž by Němci na kontrolních věžích něco poznali. Když na to Němci přišli, ani z toho nedělali takovou vědu, jelikož se už sami báli a tak také potom kolaborovali s ostatními zajatci, americkými, anglickými, francouzskými a dalšími. Zajímavostí je, že Kristinka v táboře přenášela milostné lístky od francouzských vojáků německým paním, kteří si tak domlouvali milostné schůzky, za což dostávala většinou čokoládu (jídlo od Červeného kříže).

V Českém Těšíně bydlelo mnoho Židů, byla zde i židovská synagoga. Plno jejich známých a přátel byli Židé, kteří museli jít do transportu. Mnoho lidí v Těšíně během války schovávalo Židy u sebe doma, většinou ve sklepě, ovšem, když na to Němci přišli, všechny postříleli. Kristina byla svědkem jedné židovské popravy v Těšíně. Viděla popravu rodiny, kterou odvedli na židovský hřbitov, kde si sami museli vyhrabat hroby a poté je Němci zastřelili. Pro Kristinu to byl jeden z nejhorších životních zážitků. „Tu popravu na židovském hřbitově jsem viděla, když jsem šla cestou ze školy. Oni si museli vykopávat hrob, nejdřív to dítě a psa zastřelili a to bylo tak strašný, že vždycky když se mi něco strašnýho zdá o válce, tak vždycky tohle, tu popravu té rodiny.“

Také likvidační tábor Osvětim je od Těšína asi 60 kilometrů daleko a přes Těšín vede železnice, po které jezdily židovské transporty. Kristina viděla, jak je převáží ve vozech pro dobytek a slyšela, jak křičeli, ale nemohla jim pomoci.

V Těšíně se konaly nejen popravy Židů, ale i hromadné popravy partizánů a celé město se na to muselo chodit dívat. Když šla jednou Kristina s matkou do vesnice Životice ke statkáři pro mléko, což se nesmělo, uslyšeli střelbu a Kristina při útěku zakopla o mrtvolu. Poté zjistili, že ve vesnici stříleli na lidi, kvůli dovolování si na jednoho Německého armádníka a byli tak podezřelí z účasti v partyzánském odboji proti Němcům, v armádě státu. Němci pak podezřívali většinu obyvatel ve vesnici, že tam partyzány schovávají. Takto bylo během 2. světové války kvůli partyzánům vystříleno mnoho vesnic a zemřelo mnoho lidí.

Do Těšína přišla 9.5.1945 ruská armáda. Rodina se měla špatně, od vyhazování železničního mostu nedaleko jejich domu jim odlétla střecha a tak měli zimu a také hlad. Kristina viděla, jak se domů vrací vězni z táborů, vysílení, hladoví, často ještě oblečení v táborových uniformách. Vesnice po válce obcházeli také zloději, kteří pod záminkou „obrany národa“ vykrádali domy. Matka byla z lágru koncentračního tábora velmi podvyživená, měla 36 kilo, tyfus a paratyfus, ten měla i Kristina. Navíc měla matka po

propuštění z tábora podezření na rakovinu a tak, když byla v nemocnici, často musely být děti doma samy. Kristinka si pamatuje, jak ruský plukovník Balajan daroval její rodině krávu, aby

udělala guláš pro celou ulici. Udělali guláš, byla velká oslava, ale lidé z táborů nesměli jíst moc, aby nebyli nemocní. Po roce 1945 Kristina poprvé viděla českou vlajku.

Do té doby, než je Rusové osvobodili, mohli mluvit jen německy a i doma mluvili většinou jen německy. Od Rusů se Kristina naučila trochu rusky, ale když po válce měla nastoupit do české školy, neuměla česky téměř ani slovo. Kristina nastoupila kvůli věku

rovnou do 3. třídy a rychle se česky mluvit naučila. V Těšíně se mluvilo česko-polským nářečím a tak nakonec Kristina uměla a stále umí polsky, česky, německy a rusky. Zajímavé je, že v Těšíně se dříve, ještě v době monarchie, mluvilo navíc i maďarsky, takže Těšín je opravdu mnohojazykové město.

Matka po válce také neuměla dobře česky a to pro ni byl problém při hledání zaměstnání. V dětství se český jazyk nenaučila, jelikož byla vychována jako sirotek v německé klášterní škole Uršulinek na polské straně Těšína, kde se mluvilo jen německy. Nakonec si našla práci v těšínském divadle jako zájezdový tajemník, kde se naučila mluvit správně a plynně česky. Z těšínského divadla znala herečku Marii Brožovou a Květu Fialovou, která byla v divadle jako elévka, začátečnice. Květa Fialová dokonce chvíli bydlela u Kristiny, jelikož neměla kde bydlet. Květa Fialová s Kristinou dohodily matce druhého manžela. Když matka odjížděla na zájezdy, Kristina se doma musela starat o domácnost i o svého bratra. Měli sice chůvu, ale ta je vždy doma zamykala a chodila hospody.

Když byl Těšín rozdělen dle řeky Olše na polský a český, podle Kristiny „rozdělený město, žádný město“, bylo zakázáno přecházet z české do polské části Těšína a naopak a tak, ti co přecházeli si mohli dobře vydělat „šmelinou“. Protože v té době neměla

rodina tolik peněz, přenášela Kristina do polské části různé věci, například ventily k autům výměnou většinou za maso. Přecházet se mohlo jen s pasem, nebo s povolením a to neměl každý. Když se šly, jako malé děti, koupat do Olše (zrovna zavřeli plovárnu, kvůli epidemii dětské obrny), stříleli na ně vojáci z polské strany solnými patronami.

Na střední školu nemohla jít Kristina do Těšína, sice tam bylo gymnázium, jenže tam by ji nepřijali, jelikož její otec byl v německé armádě. Bylo ji doporučeno, aby si podala přihlášku do Prahy a tam ji přijali. Po válce šla tedy Kristina studovat do Prahy na Osvětovou

školu, která byla na Maltézském náměstí v Praze. Na internátě poznala herečku Milenou Dvorskou. V roce 1957 maturovala. Poté se vrátila do Těšína, kde pracovala v knihovně a chvíli také v Havířově, v Domu osvěty, kde organizovala přednáškovou činnost. Protože chtěla studovat dál, vrátila se zpět do Prahy, kde vystudovala filozofickou fakultu UK, konkrétně osvětu na katedře knihovnictví. V prosinci roku 1965 měla Kristina promoci. Mezitím porodila syna Igora.

Kristina si pamatuje z druhé světové války hlavně ty špatné věci. Když po válce navštívila tábor Osvětim, zhroutila se z toho a říká, že už tam nikdy nechce. Nenosí ani zlato, protože je jí špatně z toho, že kvůli zlatu lidé, hlavně Židé, umírali. Kdyby měla srovnat

režimy, komunistický a nacistický, říká, že za komunistů to bylo mnohem lepší, že nacismus se vůbec nedá srovnat s komunismem. „To nebylo horší za těch „komoušů“ tady, rozhodně ne. To nebyly jako předtím takový popravy, kdy jsem se na to jako dítě musela chodit dívat. To byla strašná doba, teda nedá se to srovnat s komunismem, to ať si každej vykládá, co chce.“ Kristina zažila během 2. světové války v Těšíně opravdu mnoho událostí, bylo to nejspíše i proto, že na Ostravsku je stěžejní průmysl, ocelárny a doly, kde se vyráběly věci pro armádu.

Galerie
Kristina Havel, Praha, 6.10.2013 Židovský hřbitov v Českém Těšíně, převzato z http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ef/Kirkutcieszyn4.jpg, 31.10.2013
Květa Fialová, převzato z http://zena-in.cz/clanek/kveta-fialova-zivot-je-obrovsky-dar/kategorie/rozhovory, 31.10.2013 Památník Životické tragédie, převzato z http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:%C5%BDivotice,_pam%C3%A1tn%C3%ADk_%C5%BEivotick%C3%A9_trag%C3%A9die_(5).JPG, 31.10.2013
Koncentrační tábor Stalag VIII D Teschen, převzato z http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/zajatecky-tabor-v-tesine-stalag-viii-d-teschen/, 31.10.2013
Český Těšín

Český Těšín se nachází ve Slezsku, na hranici s Polskem a je třetím nejvýchodnějším městem celého Česka. Leží na levém, západním, břehu hraniční řeky Olše. Na ploše 3 381 ha, žije zde přes 25 tisíc obyvatel. Kolem 16% obyvatel se hlásí k polské národnosti.

Most přes řeku Olši v roce 1940, převzato z http://www.fotohistorie.cz/FullFoto.aspx?photoID=3835, 31.10.2013 Těšínské divadlo, převzato z http://www.zivefirmy.cz/media/fotos/432176/tesinske-divadlo-cesky-tesin_max84949.jpg, 31.10.2013
Polská armáda vjíždí roku 1938 do Českého Těšína, převzato z http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a3/Polsk%C3%A1_arm%C3%A1da_vj%C3%AD%C5%BEd%C3%AD_do_T%C4%9B%C5%A1%C3%ADna_-_1938.jpg, 31.10.2013 Nádraží v Českém Těšíně, převzato z http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:N%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD_%C4%8Cesk%C3%BD_T%C4%9B%C5%A1%C3%ADn.jpg, 31.10.2013
Příběh místa

Od 14. století až do roku 1918 náleželo Těšínské knížectví k českým korunním zemím. Mimo tradičních třech jazyků zde dříve byla i maďarština, jelikož sem chodili pracovat do uhláren maďarští dělníci. Historicky byl od 28.7.1920 Těšín rozdělen na Český Těšín, ve kterém se nacházela bohumínsko-košická dráha a karvinský uhelný revír a na historické město Polský Těšín – Cieszyn. V Těšínsku se vždy střetávaly a setkávaly etnika i kultury, Němci, Poláci, Češi i Židé. Dle rozlišení dialektu slezskopolského či slezskomoravského se postupně stále více identifikovali jako Češi, Poláci a Němci, k nimž se členili i Židé. Dne 2.10.1938 začalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Polsko začalo stupňovat své požadavky na Těšín po anšlusu Rakouska, když nesocialistické polské strany požadovaly po vzoru německých požadavek národností, hospodářské a kulturní autonomie. Za polské okupace byli Češi a Němci v Těšíně diskriminováni, svědčí o tom již fakt, že úředním jazykem byla pouze polština. 1.10.1938 byly v Českém Těšíně uzavřeny všechny české školy. Zanedlouho, 1.9.1939 obsadili Těšín Němci. Město Český Těšín nebylo za nacistické okupace obnoveno a zůstalo spojeno s územím polského města Cieszyna, německy Teschen. Němci uzavřeli polské školy a ve všech bývalých budovách polských škol byly zahájeny školy německé. České i polské školy byly obnoveny až po roce 1945.

Za 2. světové války, v roce 1941 byl v Těšíně zřízen zajatecký tábor Stalag VIIID Teschen, kde byli zajatci z Francie, Jugoslávie, Belgie, Polska, Anglie, SSSR a Itálie. Dne 3.5.1945 byl Český Těšín osvobozen sovětskými vojsky. Poslední oddíl německé posádky stačil ještě před odchodem z města v noci ze 2. na 3. května roku 1945 vyhodit do povětří všechny tři mosty přes řeku Olši. Dále byla nacisty zničena dráha Bohumín, Košice až Čierna nad Tisou. Němci zničili mosty, tunely, tratě a téměř všechna drážní zařízení na Slovensku a na Těšínsku.

Co se týče rozdělení města Těšína tak ve válce polská strana trvala na hranicích z 1.9.1939, zatímco československá strana prosazovala hranice předmnichovské. Po válce, v roce 1945 byl Těšín opět rozdělen mostem na řece Olši na Český Těšín a Cieszyn.

Po roce 1945 byli Němci vystěhováváni z bytů do sběrných táborů a připravováni tak na odsun do Německa. V Těšíně tak zůstali jen volkslistáři, občané, přihlášivší se k německé národnosti v době nacistické okupace, kteří ale časem také odešli.

Po osvobození ČSSR Sovětskou armádou vzniklo v Českém Těšíně z kulturní a politické potřeby osvobozeného Těšínska divadlo. V přízemí budovy Těšínského divadla v Českém Těšíně na Ostravské ulici je umístěna dnešní Středisková knihovna, která začala existovat v roce 1945.

Vztahy mezi Čechy a Poláky se uklidnily po roce 1947, kdy byla podepsána smlouva O přátelství a vzájemné pomoci. Problém sporného území se úplně vyřešil 13. 6. 1958 smlouvou O konečném vytyčení státních hranic, ovšem i přes veškeré smlouvy v Těšíně dodnes panuje mezi oběma národy lehká nesnášenlivost.