Tragická smrt čtyř mladých bratrů v posledních hodinách války

Z protokolů soudních znalců.

Josef Bílek – 29 let. Podle ohledání má oběť na hlavě na levé kosti spánkové vstřel, který prošel lebkou a vyšel vzadu na rozhraní mezi temenní a týlní kostí. Na obličeji, na čele, na pravé tváři a nosu oděrky. Vstřely se nalézají na hrudi vpravo ve výší třetího a sedmého žebra. Další vstřely vzadu vpravo ve výši sedmého žebra a ve vzdálenosti dvou prstů od prvního obratle bederního. Smrt nastala okamžitě po vstřelu do hlavy.

Bohumír Bílek – 27 let. Nalezena zranění: nad levým obočím horizontálně tržná rána v délce 1,5 cm. Vstřely nalézají se prst vlevo od páteře ve výši sedmého hrudního obratle a čtyři prsty od páteře vpravo ve výši desátého hrudního obratle. Výstřely na vnitřním okraji pravého oblouku žeberního a druhý v krajině srdeční. Na hlavě vstřel u pravého koutku ústního, výstřel nenalezen. Výstřely, které prošly hrudníkem, způsobily smrt.

Stanislav Bílek – 25 let. Vstřel na dolním okraji kosti hrudní, další vstřely pod okrajem kosti klíční a dva prsty pod levým úhlem dolní čelisti. Výstřely nad páteří vzadu, další výstřel pravým hrbolem temenním. Rány v hrudníku byly pravděpodobně prvotní a smrtelné, rána do hlavy byla v poloze na zemi dobíjející.

Bedřich Bílek – 20 let. V levé krajině hrudníku nalezeny tři vstřely. Další vstřel ve výši chrupavky štítové. Výstřel vpravo od páteře ve výšce sedmého hrudního obratle. V téže výši těsně vlevo od páteře tři malé výstřely. Na kosti týlní celá její šupina jest zaujatá výstřelem. Všechny rány byly smrtelné.

Píše se rok 1968, v kamnech praská oheň a já zabalená v dece sedím schoulená na starém, houpacím křesle. Přede mnou sedí moje babička. Stará, vrásčitá žena s bílými dlouhými vlasy. Má na sobě kytičkovanou zástěru, zavázanou za krkem. Usmívá se, má vlídné, hodné oči, z kterých již netečou slzy, když mi vypráví o svých synech, kteří byli zastřeleni 7. května 1945 v Třešti, den před koncem II. světové války. Nepláče, zřejmě není již odkud brát slzy. Zato mně se koulí slzy po tvářích jako hrachy a snažím se pochopit rozumem osmileté holky, co se tenkrát stalo.

„Pepík se narodil 18. 8.1915 ve Vídni. Vyučil se malířem pokojů a natěračem, ale ze záliby v automobilismu se stal šoférem. Byl nadšeným sportovcem, členem fotbalového odboru, hasičského sboru a Sokola. Povahu měl družnou a veselou. Bohouš, ten se narodil 1. 7. 1917 také ve Vídni. Vyučil se kovářem a podkovářem, kurz absolvoval s vyznamenáním a stal se dobrým odborníkem ve svém oboru. Měl zálibu v hudbě a od 14 let hrál na křídlovku v místní hudbě. Byl také členem Sokola a hasičského sboru. Miloval četbu a měl zájem o pokrok. Standa se narodil 28. 2. 1920 v Třešti. Vyučil se krejčím a pracoval v místním konfekčním závodě. Stal se nejen obratným řemeslníkem, ale stejně jako jeho nejmladší bratr, byl znám i pro svou zálibu v malířství. Povahově se projevoval spíše jako samotář, snílek, ale veselý kluk a přítel zvířat. Měl rád divadlo a knihy, byl členem pěveckého sboru. Nejmladší kluk Béďa se narodil 5. 3. 1925 v Třešti. Vyučil se krejčím a pracoval v konfekčním závodě. Od dětství projevoval zájem o kreslení. O jeho nadání a vytrvalosti svědčí to, že po celé měsíce ve volném čase překresloval obrázky z disneyovské pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků, které pak pro potěšení dětí i dospělých promítal se svým bratrem Stanislavem. Nejmladší z dětí byla dvojčátka narozená 1. 4. 1927 – Tonička a tvoje maminka Miluška.“

Babička vypravuje dál, jak se měli všichni sourozenci rádi, jak kluci hlídali své mladší sestry. Jak chodili společně do kina, na tancovačky. To se prý děvčata vždy zlobila, protože stále byl na dohled jeden i více bratrů, kteří je vzorně doprovázeli domů, což se dospívajícím slečnám samozřejmě nelíbilo. Hltám každou historku a poslouchám dál jako pěna.

„Velkou událostí bylo, když se bratrům Standovi a Béďovi, podařilo dokončit kreslený film O Sněhurce a sedmi trpaslících. Vytvořili si promítačku z krabice od bot a ve svém pokoji, který byl vždy plný návštěvníků, promítali pohádkový příběh na bílé plátno.“ Během tohoto vypravování babička otevírá zásuvku a vytahuje cosi, zabalené v papíru. Velice opatrně odmotává první okénka filmu, v němž Filmová společnost Standa a Bedřich vítá diváky. Koukám užasle na krásné, barevné obrázky, doplněné textem pohádky. Představuji si, jak sedí oba bratři u stolu, jak malují a vybarvují každý obrázek a těší se na premiéru svého snažení. A babička vzpomíná dál…..

„Tenkrát nevěděli, že konec jejich radosti, je za dveřmi. Válka končila, ale Třešť čekaly nejhorší dny. Od Stonařova se zrána 7. 5. 1945 do města hrnula auta plná německých vojáků, kteří měli za úkol potrestat revoluční město. Po přestřelce na kraji města, které se účastnil i nejstarší syn Pepík, pokračovali ulicemi a zatýkali každého podezřelého. Osvobodili zajaté Němce, mezi kterými byla i třešťská rodačka Herta Kašparová s rodiči, kteří sympatizovali s okupanty. Rukojmí shromažďovali v budově soudu. Mezi zajatými třešťskými muži byli i Bohouš, Standa a Béďa. Zaradovali se, když uviděli známou tvář Herty Kašparové, s kterou se znali a zalitovali, že s nimi není i Pepík, protože za chvilku půjdou určitě domů. A když je začala lusknutím prstů vybírat, jen je to utvrdilo v tom, že mají opravdu štěstí. Jaké bylo překvapení, když je místo cesty domů, čekaly jen kopance a rány pěstí. Najednou zaslechly ostrý zvuk střelby a pak ticho, které nevěstilo nic dobrého. Rány pažbou je donutili jít dopředu a Bohouš s Bedřichem se dostali až na dvůr, kde z hrůzou zjistili, že střelba ukončila životy jejich kamarádů, které musí nyní pohřbít. Jejich naděje na cestu domů se rozplynula a začali tušit, že poprava ještě neskončila. Za pár hodin uviděli všichni tři naposledy modrou oblohu a možná do poslední chvíle doufali v zázrak, který ale nepřišel. Standovo zvolání : „Umírám za vlast!“ a Bedřichův výkřik: „Maminko!“ Se nesl nad střechou. Seznam zastřelených se rozšířil.“ Bezelstně se zeptám, proč umřeli. Babička zesmutní a řekne: „Tak to bych, má milá, také ráda věděla“.

Uklidíme film zpátky do zásuvky, babička si uhladí vlasy a upraví zástěru. Já běžím ven, a jak se otočím, vidím, jak se babička dívá někam do dálky, ale její oči nejsou plné zloby.

Nešla se ani pomstít Hertě Kašparové, která byla rok po válce zatčená a následně popravená. Říkala, že by jí to stejně syny nevrátilo.

Dá se odpustit, že někdo zmáčkl spoušť a vykonal rozsudek smrti? Lze odpustit, že kdosi ukončil tak mladé životy? A kdo je ten, kdo za to může? Válka? Herta Kašparová? Byla to msta odmítnuté dívky, která jednoho z bratrů milovala? Nebo je vinen mladý německý voják, který spoušť zmáčkl na rozkaz svého velitele?

Babička ještě dva dny čekala, zda se alespoň Pepík zachránil, aby bolest nebyla tak strašná. Bohužel happy end se děje jen v hollywoodském filmu. Po dvou dnech se dozvěděla, že čeká marně, že i nejstarší syn Pepík padl zrána 7. 5. 1945 při přestřelce v lese, nedaleko Třeště.

Všechny tyto vzpomínky podpořil deník mé tety, který jsem objevila po její smrti. S velkou úctou pročítám každou stránku, až se dostávám ke stránce s datem 7. 5. 1945. Je tam jen pár slov:

„ Nadešel osudný a příliš krutý den, kdy jsem uzřela již naposledy moje milované bratry.“

Zastavila jsem se vzpomínkou u ženy, která žila s tak hroznou bolestí. Byla to zlá doba a bohužel vzala mé babičce to nejcennější, vzala čtyři syny matce, která přesto dokázala žít dál.

V roce 1976 její srdce dotlouklo. Zemřela ve věku 85 let tak tiše, jak tiše a vlídně babička celý život žila.

Toto je můj pravdivý příběh XX. století, příběh matky šesti dětí a především mojí babičky, který je tak neskutečně krutý, že i jako film by byl neuvěřitelný.

Tak, jak mi babička předávala ve svých vzpomínkách celou tragedii, tak se i já snažím, předat dál tento smutný příběh, aby se nezapomnělo na oběti II. světové války. Na zničené životy mladých mužů, pro které budoucnost měla teprve začínat.

A chci věřit, že i když “ Pepíku, Bohouši, Stando, Béďo „, nejste mezi námi, pocítíte někde v nebi alespoň kapku štěstí z této vzpomínky na vás.

Vězeňský dvůr, Třešť

Vězeňský dvůr, Třešť

Budova Radnice sloužila za II.světové války jako věznice. Sem byli dovlečeni rukojmí a dne 7. 5. 1945 a následně popraveni.

O život přišlo 33 mužů města Třeště, den, před koncem války.

Tragickou událost připomíná nyní památník, věnovaný obětem.

V seznamu jmen jsou čtyři bratři , Josef Bílek, Bohumír Bílek, Stanislav Bílek, Bedřich Bílek.

Adresa: Třešť, Revoluční 20, Česká republika

GPS souřadnice: 49°17’25.448″N, 15°29’3.011″E