Příběh legionáře za první světové války

Legionář Martin Štefánek

Zima, mráz, vánice, zimy v Rusku jsou vždy stejné. A přece se tato lišila od těch předchozích. Podzimní bahna a břečkou naplněné zákopy už zamrzly. Vojáci ani nevylézali ze svých podkopů, vybíhali jen po dělostřelbě, která ale byla signálem pro další z mnoha útoků rakousko-uherské pěchoty. Opět a znovu zaujímali palebné pozice v zákopech, připravovali kulomety v hnízdech a jako už mnohokrát znovu zahnali nepřátelské vojáky zpět do jejich děr. Tato podivná válka se vlekla již třetím rokem.

Píše se 23. červenec 1915. Pláně poblíž Lublinu.

Ranní mlhou jdou tři schýlené postavy. Blíží se k okopu. Náhle ticho prořízne rusky mluvící hlas: „Stůjte, nebo střílíme!“ Tři postavy znehybněly. Jedna z nich prohodí: „Konečně“ a zvedá ruce nad hlavu.

Rusové ty tři vojáky zajali a poslali do zajateckého tábora.

O dva roky později se jeden z těch mužů hlásil na nástupu ve vznikající československé legii: Vojín Martin Štefánek, 6. hanácký pluk na Rusi. Spolu se svými krajany nyní bojoval proti šedomodrým rakousko-uherským uniformám, které dříve také oblékali. Později vzpomínal na urputné dobývání důležitého železničního uzlu Bachmač v roku 1918. Toto město dobýval 6. hanácký pluk spolu s jednotkami ruské armády. Při vyprávění se zmiňoval o docela vysokém železničním náspu ,za který se bylo možno dobře schovat, a vybavoval si nějaký železniční obrněný vlak, který byl tehdy v bojích použit. Neustále se museli plazit ztuhlým březnovým bahnem, kulometné dávky je spolehlivě tiskly k zemi. Byl to poslední boj, ve kterém se postavil legionář bok po boku s ruským vojákem proti Němcům. Bojovalo se o každou píď země.

Válka v Rusku ale získávala postupně zcela nové rozměry: ze západu doráželi Němci a ze severu se rychle blížila bolševická Rudá armáda. Legionářům nezbývalo, než se před oběma armádami obrátit na východ a vypravit se na novou, ale velmi nebezpečnou cestu naděje do východoruských přístavů. Proto se Martin Štefánek spolu se svým plukem vydal na dlouhou cestu přes Sibiř. Když dorazili k Omsku, zastihla je zpráva o násilném odzbrojení některých československých jednotek bolševiky. A jednoho dne přišla od vrchního velení československých legionářů v Petrohradě oficiální zpráva, aby veškeré československé jednotky neprodleně odevzdaly své zbraně nově ustavené sovětské vládě. Nově zvolení zástupci legii odmítli odzbrojit své muže.

Na konci května roku 1918 se rozhořely prudké boje mezi legionáři a Rudou armádou, ve kterých byl Martin Štefánek nasazen u Marianovky. Vzpomínal: „Boje byly velmi kruté, někdy jsme ani nebrali zajatce, rovnou jsme je stříleli, protože jinak by při nejbližší příležitosti zastřelili oni nás. Ruské obyvatelstvo se k nám chovalo příjemně, téměř vždy nás vítali. V jedné ruské vesnici jsme si dali saunu. Venku byla velká zima, ale to nám nevadilo. Každé město bylo pevnost, kterou bylo potřeba dobýt, projet a zase opustit. Některá města nebo oblasti již byly v držení jiných československých pluků. Postupovali jsme vlakem, pěšky, ale hlavně stále vpřed, cílem byl Vladivostok.

Někteří z mých kamarádů padli v boji, ale být zastřelený, to bylo to nejmenší zlo a zároveň nejvyšší pocta, jaké se mohlo legionáři dostat. Někteří legionáři byli doslova zmasakrováni nebo rozsekáni na polích, po stodolách a staveních. Tyto hrůzné výjevy byly na denním pořádku. Bylo to něco, před čím se nedalo utéct ani schovat. Zde se mladí kluci stávali muži, ale ne za okolností, jak si to představovali v mládí.“

Našemu hrdinovi se všechny tyto hrůzy vyhnuly, ale přesto i po letech vzpomínal na oběšence na stromech a taky na souboj s jedním ruským vojákem, který skonal pod údery jeho pažby: „Byla to nejhorší smrt, jakou jsem kdy viděl. Zastřelit někoho nebo zabít bodákem, tím jsem prošel mnohokrát, ale utlouct pažbou vojáka? Při dobývání jedné vesnice na mě totiž zaútočil voják se šavlí. Neměl jsem ještě nasazený bodák, tak jsem se musel bránit jen puškou. U dřevěného náspu po mě začal házet kameny a já jsem se proti němu rozběhl a utloukl jsem ho vším, co bylo po ruce, a poté dorazil pažbou pušky. Nejsem na toto zabití hrdý, ani se jím nechválím, ale nikdy nezapomenu na ten zděšený výraz v jeho tváři před posledním úderem pažby, která mu zřejmě prorazila lebku.

Poté jsme dostali přidělený úsek fronty a ten jsme měli bránit před bolševiky, aby mohl zbytek armády odjet do Vladivostoku. Dny i noci byly stejné – útoky, útoky a zase útoky. Bolševici se stále snažili dobýt celou oblast včetně Omsku, který byl naším centrem. Města, která jsme opustili, téměř okamžitě obsadili vojáci Rudé armády.

Po překonání devíti tisíc kilometrů jsme byli téměř u cíle. Před námi stálo poslední město, byl to Vladivostok. Strávili jsme tu jen pár dní.“

27. dubna 1918 pokračovala pouť Martina Štefánka naloděním na americkou loď President Grant. O své plavbě se nikdy nezmiňoval. Po měsíci přistál s 6. hanáckým plukem na italském pobřeží a poté se vlaky dopravili do nově vzniklé Československé republiky. Zde byl Martin Štefánek 20. června 1920 demobilizován v hodnosti vojína.

Tak tedy končí příběh chlapce, který se vrátil do svého rodného kraje jako muž. Později se do jeho rodiny přivdala jako snacha Marie Štefánková, která dnes žije v Uherském Ostrohu. Především díky ní jsme mohli zjistit osudy Martina Štefánka, i když je znala jen z vyprávění, ale přesto byla posledním a patrně i jediným člověkem, který může o tomto neznámém hrdinovi ještě podat svědectví.

Galerie
Fotka pamětnice