Stenografka jako životní poslání

Budu vyprávět příběh mé babičky, který je obyčejný – prostý ve své nejhlubší upřímnosti. Jak sama babička stále připomíná, není příběhem hrdinským, já ho ale shledávám příběhem jedné silné osobnosti, která svůj život zasvětila práci, kterou milovala a dělala s poctivostí, ale také věrné členky Československého červeného kříže a Tělocvičné jednoty Sokolské. Tehdy ještě mladé holce, která měla krásy mladého plného života před sebou, osud však připravil zcela jinou cestu. Myšlenky na užívání si života a svobody musely stranou. Vysoké školy zavřeli a ona musila nastoupit do zaměstnání, aby uživila svou matku – vdovu a mladší sestru.

Tatínek na srbské frontě

Evženie Hochová – rozená Dlouhá – byla druhá nejstarší dcera. Narodila se 22. května 1920 a vyrůstala a hrála si mezi dalšími dětmi pražského Žižkova. Její starší sestra Marie se narodila roku 1916, tedy uprostřed zuřící první války. Její maminka to neměla lehké. Její muž byl, při vyhlášení mobilizace, odvelen jako voják na srbskou frontu. Celé roky neviděl svou rodinu, neviděl vyrůstat svou prvorozenou dceru. A nejen to. Během války byl těžce raněn a byl převezen do nemocnice v Salcburku. I když doma bylo malé miminko, prababička neváhala a vydala se za mužem do Rakouska. Tehdy byl osud příznivý a tak se tatínek, bez vážných následků, hned v roce ´18 z války vrátil. Jako malou a navíc holku, babičku samozřejmě nenapadlo se tatínka ptát na to, jaké to bylo ve válce. Ale roky přibývaly a když dospívala do rozumu a do let, kdy se člověk začne o takové věci zajímat, tatínek náhle zemřel. Zemřel mlád, nedožil se důchodu a tak maminka se třemi dětmi ani nedostala vdovský důchod. To se psal akorát rok 1938. Když se ptám, „jak jste tehdy zareagovali na to, když jste se z rozhlasu dozvěděli, že nás západ prodal Hitlerovi?“, babička odpovídá, „víš, to bylo tehdy vedlejší. Nás zahalila veliká bolest z úmrtí mého tatínka – to bylo v tu chvíli na prvním místě.“ A krátce na to přichází druhá válka, rok 1939, a aby nejstarší dcera nebyla totálně nasazena do Německa, byla přihlášena u příbuzných na venkově na statku. Nezbývala tedy jiná možnost, než že babička si musila co nejdříve najít zaměstnání, aby maminku a mladší sestru uživila. Bylo jí 19 let.

Válka a působení v ČZR

Práci našla v advokátní kanceláři jako administrativní úřednice, jelikož zdatně ovládala stenografii. Tu ji naučil, dle jejích slov, výborný kantor na střední obchodní škole. Její přání ale bylo dostat se do veřejné nebo státní služby. A tak se obrátila na Československý červený kříž, jehož byla členkou. Přes něho pak dostala práci v České zemědělské radě. A to jí zachránilo od totálního nasazení. Tady pak již zůstala přes celou válku. Mladší sestra Věra byla totálně nasazena v Praze, jako průvodčí v tramvaji.

Babička se nezapojovala do žádných odbojových akcí, ale hrůza nacismu se dotýkala i jí, jakožto řadového občana. ČZR byla Němci přejmenována na Svaz zemědělství a lesnictví (Land und Forstwirtschaft) a do jeho čela bylo jmenováno pouze německé vedení. Nepříjemnosti v práci ze strany nacistů se snažil mírnit německý ředitel pan Oertel. Babička popisuje, například, jak jim pomáhal při zkouškách z němčiny. To bohužel ale o něm nevěděli Češi, kteří si na něho po válce počkali před jeho domem na Vinohradech, sebrali ho a zapřáhli do veřejných prací na obnovu poničeného města. Ocitl se pak ve sběrných táborech a babička společně s dalšími kolegy z práce ho šli hledat, aby ho odtud vytáhli, ale hlavně mu poskytli životně nezbytné léky, které musil pravidelně užívat. Když ho našli, byl již bohužel v takovém stavu, že už léky nezabraly a za několik dnů zemřel.

Její kancelář byla až na samém konci chodby, taková malá úzká komůrka. Místo, ne tak navštěvované, nenápadné, více než příhodné pro ukrytí nežádoucích aktivit. A tak byla do její kanceláře umístěna mapa Evropy s praporky postupujících Spojeneckých vojsk. Ale stalo se, že se o tom Němci museli dozvědět a tak jednoho dne zamířilo německé vedení přímo do její kanceláře. Ale podivila se, jak celá anabáze vyústila. Němci jen pohlédli na mapu, okomentovali stav vojsk a bez jakéhokoliv slova směrem k babičce, bez jakýchkoliv sankcí odešli. „Nic si již nedovolili, protože praporky Spojenců byly již blízko středu Evropy“, říká hrdě babička.

Záchranné středisko během Pražského povstání

Babička byla právě v práci, když začalo Pražské povstání. Poslouchali rozhlas a říkala si, že dnes musí jít domů dříve, aby stihla dojít v bezpečí. Ale její kolegové, opojeni euforií z blížícího se konce, ji přemlouvali, ať nikam nechodí. „Brzy tu jistě budou osvobozenecké jednotky Američanů. Již jsou v Plzni. Budou tu co nevidět. Zůstaň a pojď je s námi přivítat!“

Situace byla ale úplně jiná. Atmosféra venku na Václavském náměstí mezi lidmi houstla. Lidé byli chtiví revoluce. Rozhlas již ohlásil konec války a začaly se tak nekontrolovatelně strhávat německé nápisy. Jenže Němci v Praze se nehodlali jen tak snadno vzdát. Od zdola Václavského náměstí postupovali němečtí vojáci – v čele s německým důstojníkem – nahoru k Muzeu a vyklízeli jej tak celé od lidí. Zatlačovali je buď do vedlejších ulic nebo do domů. Tak přišli i k babičce a ta musila, společně s dalšími náhodnými lidmi z ulice, zpátky do budovy, kde pracovala. Do budovy, která jí byla útočištěm po celých pět dní Pražského povstání. Její mamince to odpoledne už dcera nepřišla domů. Po celých dlouhých pět dní nevěděla, zda-li přežila, či padla někde při pouličních přestřelkách. Doma ve Strašnicích totiž telefon neměli.

Budova, kde se ukrývali, měla hluboké sklepy a z nařízení civilní obrany disponovala velkým krytem, kde bylo tak zázemí pro více lidí. A navíc zde sídlila dietní jídelna, která po celou dobu války fungovala a mohla tak zajistit do jisté míry zásobování. Dalo by se tak říci, že její situace byla poměrně zabezpečená. Ale přišlo i na nejhorší. Bombardování. Protější a vedlejší dům zasáhli. Lékařská ordinace, která sídlila právě v protějším domě, byla pomocí všech přenesena do střediska, kde byla babička. Vytvořilo se tak záchranné středisko s lékaři. Dobrovolníci, jako babička, jim pomáhali. Středisko bylo skutečně velmi vytížené. Babička si vzpomíná, na jednoho odvážného studenta, který s bílým praporem z prostěradla přinášel raněné z náměstí. Riskoval přitom, že ho smete německý ostřelovač ve vedlejším domě, který pálil do každého, kdo se mu připletl do palebného úhlu. „To byl skutečný hrdina “ , připomíná babička.

Cesta domů

A pak přišel den, kdy konečně hlásili mír i v Pražských ulicích. Babička vyšla ven a spatřila tu hrůzu. Mezi oběťmi nebyli jen lidé, ale celá Praha, jako město. Ta jindy krásná Praha, pyšnící se rozmanitou historií, teď vypadala jako zlomený člověk tělem i duší. Procházela městem, překračovala sutiny zbořených domů, viděla strhané elektrické vedení tramvají, vyhýbala se vyznačeným místům „pozor nevybuchlá puma“. A pak kandelábry s oběšenými těly německých vojáků. Babičce se úplně zatají dech při vyslovení těch slov. Nechce o tom moc hovořit, na takový pohled asi člověk jen tak nezapomene. Ptám se, „neměla jsi přece jenom ještě strach, když jsi vyšla ven a šla domů, že se někde objeví nějaký zapomenutý voják, že by se ti mohlo něco stát?“ Zamyslí se, „ne, vybavuje se mi jenom strašná únava. Cesta pěšky domu do Strašnic z Václavského náměstí byla dlouhá a já už byla hrozně unavená, vyčerpaná, šla jsem dlouho.“

Doma se pak konečně šťastně shledala se svou maminkou. Sousedé vyprávěli, že po celou dobu Pražského povstání, její maminka nepromluvila ani slovo a jen se usilovně za ni modlila. Později pak dorazila i její mladší sestra, která těchto pět dní strávila také mimo domov. Byla u své tety v Dolních Počernicích, kde snad také – jakožto na hranicích Prahy – probíhaly boje, ale ona byla v bezpečí.

Jako národní socialistka – nepohodlná

Po skončení války se babička do ČZR již nevrátila, protože dostala nabídku nastoupit do právě vznikajícího ministerstva zahraničního obchodu. Zde působila tři roky, do převratu roku 1948, kdy dostala výpověď. Jako národní socialistka byla vyhozena stejně, jako všichni vedoucí představitelé, kteří nebyli v komunistické straně. Došlo k reorganizaci a k nově dosazenému ministru MZO – Antonínu Gregorovi- byla vytvořena nová funkce poradce, jelikož komunistický pohlavár ve funkci ministra neměl samozřejmě žádnou odbornost ani zkušenosti. Jeho poradcem se stal Maxmilián Bitterman. Žid, který přežil koncentrační tábor a byl dobrý přítel rodiny Hochů, kam se babička, shodou okolností, později provdala. O tři měsíce později obdržela babička dopis z MZO, že odpadly důvody její výpovědi a povolávají ji zpět do služby. Tak se stala sekretářkou právě Maxmiliána Bittermana.

Životní štěstí – Petr Hoch

Později v roce 1950 se babička provdala za PhMr. Petra Hocha. Osobnosti, které by stálo také věnovat se jako samostatnému příběhu, neboť byl totálně nasazen do Říše, odkud utekl. Muž, ze známé pražské rodiny novináře Karla Hocha. Bohužel ale zemřel již před 14 lety.

KSČ dělá znovu problémy

O čtyři roky později, 1954, když chtěla nastoupit znovu do zaměstnání, kádrové oddělení na MZO ji znemožňovalo všechny příležitosti. Babička neváhala, odvážně navštívila přímo toto oddělení a rázně se dožadovala vysvětlení, proč ji znemožňují pracovat. Domohla se tak ústupku z jejich strany a nastoupila do podniku zahraničního obchodu (PZO) Strojimport a pak později Technoexport. A zde působila až do svého vysokého důchodového věku.

Galerie
sešit vydaný nakladatelstvím Melantrich s básněmi od J. Seiferta k úmrtí T. G. M Rudé Právo ze srpna 1968 - Všemu lidu...
zvláštní vydání MS v srpnu 1968 časopis LIFE k srpnovým událostem roku 1968
stáž na vedení kanceláře ve Stuttgartu u IBM od Technoexportu, rok 1969 svatební fotografie Evženie Hochové-Dlouhé a Petra Hocha (1950)
svatební fotografie rodičů manžela Petra Hocha (1914) svatební fotografie rodičů Evženie Hochové (1913)
na nácviku Všesokolského sletu, 6. řada 5. zprava babiččiny ikony
foto z rozhovoru u Evženie Hochové, 12.10. 2013 foto z rozhovoru u Evženie Hochové
Pozdrav od Augustina Dlouhého (otce Evženie Hochové) z Innsbrucku. Rok 1915. Druhá řada, 3. zprava. Augustin Dlouhý (otec Evženie Hochové) v uniformě na konci 1. světové války, rok 1918
Augustin Dlouhý (otec babičky) se svým plukem na srbské frontě, rok 1915. První řada 4. zprava.