Příběhy „válek“ – žil jsem… 20. století

Je nám třináct let…Válku známe z filmů a knih. Každý z nás alespoň jednou chtěl být tím hrdinou s puškou v ruce, jezdit v tanku, být ve střehu v zákopech. Ale je tomu opravdu tak? Skutečná válka a s ní spojeny prožitky jsou mnohem hlubší a osobnější. Ne každý o ní rád mluví, ne každý na ni rád vzpomíná, ne každý se do dnešního dne vyrovnal se ztrátou, kterou mu přinesla. A ve 20. století to nebyly jen světové války, které poznamenaly život člověka. Byly to války osobní, politické, lidské…

Ve Frenštátě pod Radhoštěm – části Kopané bydlí manželé Hložkovi. Druhá světová válka je zastihla támtéž. Jen byli mladší. Chodili do školy jako my, ale jejich dětství nebylo bezstarostné. I přes tvrzení „…jsme tu pod kopcami…, tady to moc nebylo…“ se museli smířit s tím, že na cestě do školy byli kontrolováni Němci, že jim školu přerušovalo oznamování leteckého útoku. Toho patřičně využívali a do vyučování se již nevraceli. (My bychom se zachovali stejně.) Pan Hložek barvitě popisuje osobní setkání s důstojníkem německé armády, který byl u nich ubytován. Jako kluk pociťoval, že to není správné. Proto zcizil ze zvídavosti vojákovi patrony a uschoval je. Či jak sám líčí:…“chtěl jsem ho zastřelit.“ Osobní smutnou zkušenost však pocítil s postřelením svého strýce, který se nedopatřením dostal do přestřelky partyzánů a Němců. Na následky pak strýc umírá.

Paní Ludmila Richtárová, žijící v Tísku , prožila v této vesničce u Bílovce i převážnou část jejího života. Na válku nevzpomíná ráda – na ty zlé, těžké a kruté časy strávené ve službě „u německého sedlaka“. Nerada si připomíná nelítostné podmínky služby.

O krajíčku chleba museli vykonávat celodenní těžkou práci střídavě na poli a ve chlévě. Zlepšení životních podmínek bylo s přechodem do služby v Albrechticích. Na statku u Němky se špatně něměla, přesto však odešla domů – zpět do Tísku. Snad nejhorší vzpomínku měla při okamžiku, kdy ji Němci sebrali kočárek s dcerou. Naštěstí se vše šťastně vyřešilo.

Netradiční pohled přináší osoba pana Miloslava Pilicha. I přes dramatické zkušenosti s válkou nezanevřel na lásku k armádě a stal se vojákem s povolání. Počátky války poznamenalo neustálé stěhování rodiny kvúli povolání otce, který nechtěl vyučovat v německém jazyce, a proto byla rodina nucena se neustále stěhovat. Až zakotvili na Slovácku. Pan Pilich má k této oblasti velmi vřelý vztah, což z jeho vypravování přímo vyzařuje. Vzpomínky na osudy jeho obce, která byla spjata s partyzánským hnutím, tvrdým každodenním režimen, omezením přídělu potravin, obavami o vyhlazení podobně jako Lidice, zanechaly hluboký zážitek. Sám byl také totálně nasazen. Při zakopávání houfnice si prožil osobně pocit naprostého zoufalství a blízkosti smrti, kdy na něj zaútočila letadla střílející na již prohrávající Němce. Vyvázl, ale dodnes slyší zcela živě svištění a zvuky padajících kulek.

Studia na různých typech vojenských škol – průmyslovka, Vojenská akademie v Hranicích, přeřazení do Plzně a nakonec i práce na Ministerstvu obrany , přinášela do života pamětníka množství situací, při kterých se střetával s překážkami lidskými i životními.

Zlomovým rokem v životě je jeho veřejné odsouzení okupace a vyzdvižení činu Jana Palacha:

„Přišel rok 69 a smrt Palacha. Náčelník politického oddělení v Praze, kterému jsme byli i my politicky podřízeni, nařídil, aby velitelé útvarů jemu podléhající, předstoupili před útvar a vyjádřili se negativně k tomu, co Palach provedl. No, a zhanobili ho. Načež jsem splnil rozkaz, že jsem shromáždil útvar a pronesl jsem – smrt Jana Palacha byla hrdinstvím a my mu budeme jednou stavět pomníky.“

Toto určilo jeho další životní osudy, které, jak pan Pilich sám nazývá, byly roky strávené ve vyhnanství. Nemožnost seberealizace byla zřejmá až do roku 1989. Ten přinesl příslib lepší budocnosti.

Použité zdroje: fotografie z archívu pana a paní Hložkových

fotografie z archívu pana Pilicha