Paní Yvonne Meyer, říkejte mi Nony

V roce 2011 jsem přemýšlela nad tématem své bakalářské práce na dějinách umění. Zvolila jsem si budovy bývalých textilních továren rodiny Landsbergerů ve Frýdku. Bádala jsem v terénu při dokumentaci staveb, v archivech různých institucí a snažila se najít pamětníky. Vzhledem k židovskému původu rodiny jsem tušila, že osudy jejich členů musely být tragicky ovlivněny dějinnými událostmi 20. století. Díky paní Evě Kučerové, která je potomkem jedné z větví rodiny, jsem získala kontakt na posledního pamětníka období před 2. světovou válkou v Československu. Jednalo se o paní Yvonne, která byla jediným dítětem posledních majitelů. V té době jsem díky informacím z archivu o ní věděla pouze to, že se narodila ve Vídni v roce 1922.

Přemýšlela jsem nad tím, zda se Yvonne bude chtít vzpomínat na určitě nelehké životní okamžiky a sdělovat je cizímu člověku. Neváhala jsem ale napsat první dopis do Holandska, kde Yvonne žila. Za nedlouho přišla odpověď a po ní řada dalších dopisů. Začala tak pro mě fascinující cesta hledání rodinné historie Landsbergerů, zmizelých občanů mého města. Zdrojem příběhu 20. Století, který chci prezentovat, jsou vzpomínky Yvonne, její dcery Sashy, informace z literatury a archivních materiálů.1

Yvonnin pradědeček Filip, pocházející z Polska, se s rodinou usadil před polovinou 19. století v Koloredově, který je dnes součástí Místku. Činorodý Filip v novém domově neustále rozšiřoval své podnikatelské aktivity. Stal se nájemcem hospody, dovážel máslo do Vídně. Nakonec se začal věnovat obchodování s bavlněnou přízí a úpravě tkanin. Filipova první ruční tkalcovna na tkaní jednoduchého zboží byla založena roku 1868. Po jeho smrti stanul v čele rodinného podniku nejstarší syn Adolf, který po otci podědil cit pro podnikání. Za Adolfova vedení se firma rychle rozrůstala a došlo k výstavbě nových provozoven. V roce 1903 byl jako úspěšný podnikatel Adolf Landsberger povýšen císařem do šlechtického stavu. Jako majitel největšího textilního podniku Frýdku se stal také čestným občanem města. Adolf se oženil ve středním věku s o mnoho let mladší rodačkou z Vídně Mariannou Löwy. Z jejich tří dětí, se dožili plnoletosti Alfred a Theresie . V dětském věku zemřela starší dcera Antschi.

Na počátku první světové války Adolf zemřel a jeho podnik přešel na v té době nezletilé děti Alfreda a Theresii. Nástupcem v podnikání byl syn Alfréd. Za manželku měl Izabellu, dceru zámožného židovského velkoprůmyslníka z Lodže. Manželství z rozumu zůstalo bez potomků a po čase se rozpadlo. Afredova sestra Theresie, přezdívaná Lali, se provdala v roce 1921 za námořního nadporučíka rakouské armády Rudolfa Praxmarera. Rok po svatbě se manželům narodila dcera Yvonne, přezdívaná Nony. Rodina žila krátký čas ve Vídni, poté se přestěhovala do Frýdku, kde se Rudolf zapojil do rodinného podnikání. Prvním domovem ve Frýdku byla reprezentativní vila židovského podnikatele Lea Neumanna s rozsáhlou zahradou. O několik let později se rodina přestěhovala do sídla firmy, kde byl prostorný byt. Ve vedlejším domě žil se Yvonnin strýc Alfred.

V domácnosti rodiny Landsbergerových se mluvilo německy. Yvonnini rodiče Tereza a Rudolf se však cítili být spíše Rakušany než Němci. Rudolf byl římsko-katolického vyznání a jeho manželka, původně židovka se nechala před sňatkem pokřtít. Stejně tak Yvonne byla pokřtěna a vychovávána jako římská katolička. Malá Yvonne nenavštěvovala místní německou školu, ale byla vzdělávána domácími učiteli a na konci školního roku přezkušována. Později byla rodiči zapsána na německém gymnáziu v Ostravě jako soukromý žák a nadále vzdělávána doma několika učiteli s různými aprobacemi současně. Yvonne tak vyrůstala spíše v mezi dospělými než mezi svými vrstevníky. Od šesti let měla oblíbenou francouzskou vychovatelku, která žila společně s rodinou až do války. Yvonne vedle němčiny považovala za svůj druhý rodný jazyk francouzštinu. Vzdělávána byla samozřejmě i v dalších světových jazycích a latině.

Velkým zájmem celé rodiny bylo cestování po Evropě. Yvonnini rodiče Rudolf a Theresie často pobývali ve Francii a v Holandsku. Společnou vášní manželů byli koně. Oba byli zdatnými jezdci, úspěšnější však byla Theresie, která vynikla na mnoha skokových soutěžích. Dle vzpomínek Yvonne získala její matka na jedné soutěži v Itálii za své úspěchy dokonce auto značky Fiat. V roce 1936 měla být Theresa nominována na olympijské hry za Rakousko, pro židovský původ musela z nominace odstoupit. Dětských soutěží a přehlídek jezdeckých dovedností se účastnila také malá Yvonne.

Rodina se věnovala také dalším sportům. Hráli tenis, cvičili na gymnastickém nářadí a v zimním čase jezdila Yvonne s matkou na lyžích. Od třicátých let jezdila rodina na chatu vzdálených příbuzných do Rakouského Kitzbühelu, kde malá Yvonne trénovala jízdu na lyžích s místními dětmi. Už za života Yvonnina dědečka Adolfa rodina udržovala jako nedělní zvyk výšlap na Lysou horu a společný oběd s přáteli v Beskydech. Zálibou Yvonnina strýce Alfréda bylo zahradničení. V jeho zahradě byly umístěny dva skleníky pro orchideje a hrozny, pěstoval také několik druhů zeleniny a ovocné stromy. Rodina měla také intelektuální a umělecké zájmy. Yvonnina babička i matka se často věnovaly hře na klavír. Malé město Frýdek však rodině příliš kulturních prožitků nepřinášelo. Yvonne nebyla ve Frýdku nikdy v kině nebo nenavštívila divadelní představení. Společensky rodina žila především na svých zahraničních cestách. Svou roli sehrála i neznalost češtiny.

V roce 1938 odjela šestnáctiletá Yvonne s matkou a babičkou Mariannou do švýcarského Curychu, aby se vyhnuly nacistické perzekuci. Ve stejném roce bylo manželství Yvonniných rodičů rozvedeno a její matka odjela do Francie, kde se provdala za rakouského emigranta Otto Smolenskiho-Monteccucoliho. Ve Francii se novomanželé věnovali trénování koní, než museli před německými okupanty uprchnout do Portugalska a později do Mexika. Konečnou zastávkou byla Dominikánská republika, která přijímala rakouské uprchlíky. Yvonninu strýci Alfrédovi se podařilo uprchnout z Československa až v březnu 1939, kdy se přes Těšín dostal vlakem do Budapešti a později do Irska, kde se usadil v Belfastu a založil novou textilní firmu. Dospívající Yvonne, zvyklá na početnou rodinu, tak zůstala v době války ve Švýcarsku pouze s babičkou. Měly nedostatek financí, ale mnohem obtížněji se vyrovnávala s rozpadnutí rodiny a nevědomím, kdy válka a odloučení od rodičů skončí. Yvonne však vzpomínala, že v průběhu války vždy věřila v porážku nacismu a nepřipouštěla si jinou možnost.

Všichni nejbližší Yvonnini příbuzní přežili válku. Několik členů širší rodiny Landsbergerů prošlo koncentračními tábory, v nichž někteří tragicky zahynuli. Se svou matkou se Yvonne setkala po válce ve Švýcarsku. To už Theresie plánovala návrat do Evropy, protože Dominikánská republika, ovládaná diktátorem Trujillem, nebyla bezpečná. V polovině března 1948 byli Theresie a její manžel cestou z města Santo Domingo údajně oloupeni a zastřeleni. Vrahy měli být muži, kteří byli najati jako jejich ochranka. Událost nebyla nikdy objasněna. Yvonne byla o smrti matky informována telegramem. Do Dominikánské republiky Yvonne vycestovala až po pádu Trujillova režimu v šedesátých letech. Místohrobu její matky není známo.

Yvonne po válce zůstala ve Švýcarsku. Neměla jiný domov, kam by se mohla vrátit. Majetek Landsbergerů v Československu byl zabaven Němci a po válce zestátněn. Provozovny byly včleněny do národního podniku Slezan. Po maturitě na lyceu Yvonne vystudovala chemii na École Polytechnique a získala titul inženýra. Později doplnila svá studia doktorským titulem z chemie na univerzitě v Curychu. Protože Yvonne již byla mladou a samostatnou ženou odjela její babička Marianna do Belfastu, kde žila se svým synem Alfredem a zemřela ve vysokém věku. Yvonnin otec Rudolf žil po válce ve Vídni.

Po získání doktorského titulu odjela Yvonne do Holandska, kde získala práci v oboru a po prvním neúspěšném manželství se podruhé provdala za svého holandského kolegu Jana Meyera. Manželům se narodila dcera Sasha. Yvonne nepokračovala ve své kariéře v oboru, který vystudovala, ale svůj život zasvětila péči o opuštěné děti. Novou práci i rodinu našla v organizaci Dětských SOS vesniček. Zaměřila se na získávání finančních prostředků na provoz vesniček a na projekty v zahraničí. V rámci své práce procestovala Yvonne mnoho zemí v Africe i Asii. Setkala se s významnými osobnostmi druhé poloviny dvacátého století, mimo jiné s Dalajlámou. Za svou mnohaletou práci v organizaci SOS vesniček byla několikrát oceněna. V roce 1995 obdržela od královny Beatrix titul Officier van de Orde van Oranje Nassau.

Po roce 1989 projevila Yvonne, jako jedna z dědiček (jediná v přímé linii vlastníků firmy), zájem rodinný majetek v Československu nebo o finanční kompenzaci. Byla v kontaktu s pražským advokátem, přesto se jí z rodinného majetku nepovedlo nic získat zpět. Některé bývalé provozovny Landsbergerova podniku jsou dnes komerčně využívány. Zbylé budovy po ukončení textilní výroby chátrají.

V září roku 2012 jsem se s Yvonne setkala v Abcoudu a mohla jsem strávit několik dnů v jejím domě. Přivítala mně drobná vitální dáma, která až do svého vysokého věku dbala na vkusné oblékání a osobní vizáž. Yvonne mě překvapila přípravou na naše setkání. Několik týdnů před mým příjezdem se učila česká slova, i když česky nikdy předtím nemluvila, uměla skvěle vyslovovat i skloňovat. Každý den jsme si hodiny vykládaly o jejím i mém životě a prohlížely si fotografie. Po více než sedmdesáti letech se mohla Yvonne podělit o zážitky s někým, kdo pocházel z města jejího dětství. Pro nás obě bylo setkání nezapomenutelné.

Yvonne zemřela ve věku 91 let v dubnu letošního roku ve svém domě v Holandsku.

1 Zemský archiv v Opavě, fond A.Landsberger, první slezská přádelna bavlny. Životopisná data: MYŠKA, M. a kol. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny 20. století 2. ,Ostravská univerzita, 2003. ISBN 80-7042-612-8.