Láska napříč režimy

Josef Balatka (1920–2000)

„Tuhle hromadu dopisů jsme objevili jako děcka na půdě. Vždycky jsme si tam tajně chodili hrát a četli je. Navrchu té hromady leželo srdíčko z chleba, bylo obalený slámou a na něm bylo napsáno Libušce. Z dopisů zbylo jen tohle, zbytek se spálil,“ vypráví mi moje maminka Evženie, nejmladší dcera Josefa. Dopisy se ke mně dostaly náhodou, když moje teta vyklízela půdu. Děda mohl z vězení posílat dopisy jenom jednou za čtrnáct dní. Těžko říct, kolik jich bylo nakonec odesláno a kolik mu jich bylo předáno, všechny totiž byly cenzurovány a kontrolovány příslušníky Stb. Celkem jich mohlo být přes 200 i víc a dochovalo se jich jenom 18. Bohužel dopisy na sebe nenavazují. Josef psal dopisy nejčastěji své ženě, dále své mamince a někdy bratrům. Tento příběh vznikl právě díky těmto dopisům.

Josef Balatka se narodil 14. 3. 1920 v Mladči. Vyrůstal v komplikované rodině. Žil se svou matkou, která bydlela na svém statku a jeho otec na svém deset kilometrů vzdálém .

Prvním společným dítětem byl právě Josef Balatka. Se svou matkou měl velmi silné pouto. Ve svých dopisech o ní vždy píše jako o mamince. Vztah k jeho otci byl naproti tomu velmi napjatý. Z dopisů vyplývá, že byl k nim i k mamince velmi tvrdý.

Obecnou školu vychodil v Mladči, od 6. třídy studoval v Litovli v chlapecké škole. Poté dva roky studoval v Uničově obchodní školu. Začala 2. světová válka. Jako ročník 1920 měl být nasazen na pracích v Německu.

„Tata mi jednou řekl, že udělal všechno proto, aby tam nemusel jít. Tak několik dní vdechoval kakaovej prášek a oni ho tam ze zdravotních důvodů neposlali.“ líčí příběh dcera Evženie. Ze „zdravotních důvodů“ mu proto byla udělena výjimka, ale musel pracovat v německých továrnách alespoň v Brně. Bombardování Brna přežil. Josef byl antimilitarista. Nesnášel válku a násilí. Po skončení války si dodělal maturitu na Obchodní akademii v Brně.

V životě každého člověka jsou chvíle, které nám změní život, které nám určí další cestu. Často ani netušíme, že právě jedno rozhodnutí nám ovlivní zbytek života. Josefovým osudovým okamžikem bylo setkání s revoluční skupinou Světlana. Soudobé události nasvědčovali tomu, že zemi ovládne komunismus. Josef měl z komunismu panickou hrůzu. Ještě v Mladči se totiž setkával se svým strýcem, který jako jediný ze tří bratrů přežil první světovou válku na východní frontě v Rusku. Byl v legiích a často mu vyprávěl příběhy, které v sovětském Rusku zažil, a také o hrozbě komunismu. V této skupině projevoval svoje antikomunistické názory a v těchto mládeneckých letech toužil emigrovat. Těžko teď říct, proč si to nakonec rozmyslel. Možná kvůli houstnoucí atmosféře v ČSR a silnému citovému vztahu ke své mamince. Skupinu už pak dál nenavštěvoval.

Dalším osudovým okamžikem bylo setkání s Josefovou budoucí ženou Libuší. Byla to dívka z jeho rodné vesnice. Nejpravděpodobnější je, že si emigraci rozmyslel právě kvůli ní, kvůli mojí babičce. V té době bylo babičce dvacet pět let. Libuše Vitoulová byla dcerou živnostníků. Rodina vyráběla dřevařské výrobky. Později se jim firma rozrostla a rodina byla relativně dobře finančně zajištěna. Libuše vychodila obecnou školu a dále od 6. třídy absolvovala dívčí školu v Litovli. V době 2. světové války byla totálně nasazena v Německu. Odtud na neustálé žádosti jejího otce byla převelena do zbrojovky v Brně. Po skončení války se vrátila pracovat domů do rodinné živnosti.

Právě na cestách mezi Brnem a domovem se podle všeho dva rodáci z Mladče sblížili. Jejich vztah začal 10. března. Po krátké tříměsíční známosti se 25. 6. 1949 vzali v měrotínském kostelíčku nedaleko Mladče. Oba byli křesťané a nikdy ve svém životě se svého přesvědčení nevzdali, i když později kvůli tomu trpěli oni i jejich děti. Po sňatku se sestěhovali do Libušina doma, kde byla zároveň dříve zmiňovaná živnost. Josef po válce získal práci v litovelském pivovaru jako úředník. Jejich klidné rodinné štěstí (jak Josef píše ve svých dopisech) nemělo ale dlouhého trvání. Po šesti měsících manželství přišla tvrdá rána. Do pivovaru 20. 12. 1949 vtrhli pracovníci Stb a Josefa zatkli. Veškerý jeho majetek, oblečení, a dokonce i rozešité šaty mu byly zabaveny. Snubní prsten nechali poslat Libuši do Mladče po spolupracovníkovi z pivovaru.

„Tata o nich říkával – I ten rozešitej kabát mi sebrali!“ Vzpomíná dál Evženie.

Josef byl ve vazbě v Olomoucké věznici, ale samotný výslech a soud probíhaly v Brně. Byl souzen v případu Světlana.

Světlana byla jedna z největších ilegálních protikomunistických organizací v ČSR působící hlavně na Moravě. Skupina vznikla v lednu 1949. Jejich hlavním cílem byla nenásilná forma boje proti režimu. Jejich hlavní aktivitou bylo rozšiřování skupiny, pomoc lidem na útěku a rozšiřování protistátních letáků. Tato skupina měla na 300 členů. Každý člen při vstupu podepsal registrační listinu. Houstnoucí atmosféra po slavném projevu Klementa Gottwalda 28. února 1948 nasvědčovala převzetí moci KSČ. Činnost skupiny byla ale od začátku sledována agenty Státní bezpečnosti a hned tři měsíce po vzniku skupiny došlo k zatýkání. Od dubna roku 1950 probíhali zinscenované procesy, na jejichž konci bylo devět rozsudků smrti a mnohaleté tresty odnětí svobody za velezradu a špionáž (čerpáno z http://is.muni.cz/th/341711/ff_b/Bakalarska_diplomova_prace.pdf ).

K inscenovanému soudnímu procesu měla přístup i veřejnost. Do Besedního domu v Brně přijela i Libuše. Soud probíhal ve únoru 1951. Všichni odsouzení dostali vysoké často doživotní tresty a tresty smrti. Josef se podle paragrafu 231 dopustil velezrady. Laicky řečeno, dostal desetiletý trest za to, že nenahlásil existenci protistátní organizace. Po vyřčení rozsudku se Josef otočil na Libuši a hrůzou omdlel. Obvinění neměli při procesu možnost projevit se, a pokud ano byly to předem naučené věty. Děda se přesto u soudního přelíčení nebál pronést větu “V tomto státě se nikdy tak nelhalo jako teď!“ Těžko uvěřit, že ho za toto prohlášení nepostihl ještě tvrdší trest. Soudnímu procesu předcházeli několika hodinové výslechy plné krutého nelidského zacházení. Výsledkem byla falešná doznání a mnohdy zdravotní postižení na celý život.

Toto období bylo obrovskou zkouškou nejen pro Josefa, ale hlavně pro Libuši. Jak plyne z dopisů, okolí, ve kterém Libuše zůstala, stálo proti ní. V prvních měsících Josefova zatčení byla ještě těhotná. Vlivem neuvěřitelného psychického tlaku a stresových situací o dítě přišla. O lítosti a bolesti, kterou v sobě měla, Josefovi často nepsala. Slzami zmáčené dopisy, ale nasvědčují tomu, že to bylo oba dva velmi náročné období. Libuše na tom nebyla po odchodu manžela finančně nejlíp. Stát rodičům zkonfiskoval firmu i s firemním autem a s veškerými stroji, včetně dřeva. Museli pracovat v zemědělském družstvu.

V pracovních táborech panovaly nelehké podmínky. Dostávali malé příděly jídla, byli fyzicky i psychicky trestáni a při překročení jakéhokoliv byť nesmyslného přestupku byli vězni posíláni do korekce. Zvláštností je, že kněze a duchovní se snažili dozorci izolovat od ostatních vězňů, jelikož se v táborech spontánně konaly duchovní obřady. Pokud se dědovi naskytla příležitost, nebál se mší a jiných svátostí také zúčastnit. Vězni mohli mít návštěvu nejvýše dvakrát ročně a psát co čtrnáct dní. Všechny dopisy, balíčky byly cenzurovány. Vězni dostávali neodpovídající výplatu za odvedenou práci (z vydělaných peněz museli odvádět část za ubytování, jídlo a ochranu, kterou jim dozorci poskytovali). Vězni v uranových dolech pak pracovali ve velmi nebezpečném prostředí bez ochranných pomůcek. Josef však proto, že neměli s Libuší žádné dítě, nesměl peníze posílat přímo jí. Zbytek peněz proto posílal své nemocné mamince. Jeho otec s ním čtyři roky nepromluvil a nenapsal mu žádný dopis. Zkrátka nevěřil, že by byl zavřen na deset let jen proto, že nenahlásil existenci nějaké protikomunistické skupiny. Josef byl smířený, že své rodiče už nikdy neuvidí. Josef prošel věznicemi Olomouc, Brno, Znojmo, po soudu ve Valdicích byl v Tmavém uhelném dole, v Jáchymově, Dvánctce, ve Vykmanově. Na Libušinu žádost byl po několika pokusech propuštěn 3. března 1955. Josef ve vězení strávil 5 let 2 měsíce a 10 dnů. Děda se z vězení tak jako drtivá většina vězňů vrátil s podlomeným zdravím. Trpěl anginou pectoris a měl žaludeční vředy.

Ani po propuštění z věznice to ale neměl lehké. Jako bývalý politický vězeň neměl právo na odpovídající práci. Propuštění vězni museli být zaměstnáni v těžkém průmyslu. Děda měl to štěstí, že mohl nastoupit jako lamač kamení do vápenky v nedalekém Měrotíně. Paradoxně do vápenky, která před znárodněním patřila Libušinému strýci. Zde pracoval do svých 70 let. Josef a Libuše se dočkaly prvního potomka dva roky po jeho návratu. Prvnímu synovi Pavlovi předcházely další tři potraty. Těžko říct, zda to bylo zdravotním stavem dědy a prostředím, ve kterém ve vězení pracoval (v uranových dolech). Nakonec měli spolu tři děti. Ani ty to však v životě neměly jednoduché, jelikož byly vychovány jako křesťané a nevzdaly se víry ani na doporučení kantorů. Nebylo jim povoleno vystudovat školy, jaké chtěly. Zřejmě proto jejich nejstarší syn ještě před převratem na podzim 1989 emigroval. Manželé spolu oslavili pád režimu i zlatou svatbu a dožili se spokojeného, rodinného a klidného štěstí, tak jak si to v dopisech Josef přál. Dočkali se devíti vnoučat, z nichž jedno jsem já.

Osud Josefa Balatky je příběhem několika desítek tisíc lidí bývalého Československa. A nejen Československa, ale i celého východního bloku. Byl to svým způsobem obyčejný člověk. Patřil mezi intelektuální vrstvu lidí z chudšího prostředí. Své názory stavěl na křesťanství a přesvědčení, že to, co si má každý člověk chránit jako první, je svoboda. Po čase stráveném u výslechů, soudů a následně ve vězení v pracovních táborech radil svým dětem, aby nikdy svůj názor příliš neprojevovaly. O své děti se bál a nepřál jim, aby měly podobný osud. Jsem si jistá, že nikdy ve svém životě necítil takovou radost jako tehdy v listopadu 1989.

Přikládám přepis jednoho dopisu:

Dopis č. 1

Mladeč, 11.4.1950

Můj nejdražší Joško,

Přijmi ode mne mnoho pozdravů a stálých vzpomínek na Tebe. Milánku, proč tak dlouho nepíšeš? Nevím zda jsi dostal ty lístky? Jsi zdravý? Já chvála P.Bohu až na nervy, které mám trochu pošramocené. To víš, že je mě hrozně smutno po Tobě. Obzvláště ve svátky. Všichni slavili vzkříšení a pro mne je stále Velký pátek tak bolestně smutný. Ani mi nepřipadlo, že jsou svátky. V neděli večer jsem byla v Litovli na divadle. Liba mě vzala lístek, ale byla jsem tam málo platna, když jsme duchem stále u Tebe. Nevím stejně, co se odehrávalo. Joško, stále mám větší bolest. Obzvlášť když mě tak lidé pomlouvají a Tvoje maminka jim věří. Nemám si komu postěžovat a Tobě přidávat starosti nechci. Jednou Ti všechno povím. Ty si však nic nezabírej, já si popláči a zase se mi trochu uleví. Tento týden chodím zdobit Květě dorty na svatbu. Bude mít 15/4. Také mám jít. Bylo by to pro mne hrozné vidět je na těch místech, kde jsme před 10 měsíci stáli my. Bez slzí se to stejně neobejde. Včera jsem sázela salát, zase máme auto na správě. Měla bych v zahrádce práce. Maminka je hned hotová, tak ji nechci nechat dělat. Takže uvaří a trochu dělá po domě. Tatínek už je doma. Jiřa je u nás s děckama. Míla byla v pondělí ve Mladči a zase hned odjela. Ani jsme s ní nemluvila. Myslela jsem, že přijedou na svátky všichni.

Drahý Joško, mám toho tolik na srdci, ale nemohu Ti to všechno napsat. Jen to, že je mi hrozně smutno. Chtěla bych Tě aspoň na chvilku spatřit a zlíbat celou Tvoji tvář.

Konečně mnohokrát Tě líbám a stále vzpomínám

Tvá Libuše.

Joško, napiš co potřebuješ!

Galerie
Dopis č. 2 druhá část Dopis č. 1 první část
Nalezené dopisy i s fotkami Jejich společná fotka o několik desítek let později
Jejich svatební fotka z  25.6.1949