Memoriály dědečka a babičky

Memoriály dědečka

Byl srpen roku 1944, ve škole byly prázdniny. Tak jsme lenošili, ale taky hráli s kluky fotbálek.

Dědečku, jak to bylo s tou bombou?

V Juliánově parku jsme hrávali karty. Okolo 10 hodiny jsme uslyšeli vzdálený a podivný hukot. Vzhlédli jsme k obloze a ve velké výšce zahlídli stříbrná malinkatá letadýlka, které za sebou nechávaly dlouhé bílé čáry, bylo jich jak much a letěli pěkně seřazených v rojích.

Jak jsi věděl, že to jsou letadýlka?

Jelikož můj bratr, byl od roku 1940 až do 1945 nasazen na práci v Německu, tuto práci nesměli Češi odmítnout. Když by odmítli, byli by poslání do koncentračních táborů. Takže jsme si s bratrem dopisovali, ještě doposud si pamatuji jeho adresu a to už je to skoro 70 let.

Byla to adresa:

František Karásek

Geuschanhen

Kraist Telfov

ost vache B14/6

Bratr v dopisech, pro rodiče i mě popisoval, jsou Německu nálety Amerických bombardérů téměř každý den. Také nám posílal fotografie, jak to po takovém náletu vypadá. Spousty rakví a obětí náletu.

Jakmile jsem uviděl tyto letadýlka, ihned jsem si vzpomněl, co mi bratr psal a co se v nejbližší době stane.

Jak jste na to s kluky reagovali?

Všichni jsme se rozprchli domů.

Už když jsem zavíral, vchodové dveře, ozvala se tupá rána a na dveře padalo kamení. Před náš dům spadla puma, ale nevybouchla.

Co se dělo dál, když nevybuchla?

Ještě ten den přijela policie s trestanci, kteří měli za úkol se dostat k bombě. Poté ji pyrotechnici zajišťovali tak, aby nevybuchla. V tu dobu byli všichni nájemníci nuceni odejít pro případ, že by bomba vybuchla. (Bomba vážila 500 kg) Američané tenkrát bombardovali továrnu v Líšni u Stranické skály. Hodně lidí bylo při náletu v továrně zabito. Kryt, kde se lidé schovávali, dostal přímí zásah, při kterém zahynulo 32 lidí.

Stojí něco na místě tehdejší továrny?

Ano. Po válce se na stejném místě postavila nová továrna, kde se vyráběly traktory Zetor.

Postupně až do roku 1945 (května) náletů přibývalo, chodili jsme do písečáku, to byli takové kryty v podzemí. Ani kobercový zásah, bomby padali v takové hustotě, že dokázali během chvíle zdevastovat určité území, kryt nepoškodil.

Chodili jste také do krytů?

Jelikož bombardovali i v noci, můj tatínek prohlásil, že už nikam chodit nebudeme, že když se něco stane, tak ať je doma. Tak jsme nikdo nikam nechodil a byli jsme pořád doma.

Pár dní před tatínkovým prohlášením, nám vlítl do ložnice granát z letadla. A vybuchl, ale to jsme naštěstí byli v krytě. Tak se nikomu nic nestalo.

Připravovali jste se nějak na osvobození?

Ano. V půlce března, kdy se Rudá armády blížila k Brnu, k nám přišla sousedka a říkala, že to osvobozování bude velice kruté.

Proč mělo být kruté?

Němci totiž dělali už od podzimu roku 1944 velkou obranu Brna. Dělali zákopy, zátarasy a na hlavních silnicích vedoucích do Brna stavěly barikády. Tak nám paní sousedka nabídla, abychom s ní odjeli do Žebjetína, to je vesnice asi 10 km od Brna. Říkala, že prý tam mají známou a ta má výborný kryt. Tak jsme já, sestra, tatínek a maminka odešli pěšky do Žebjetína. Žádná hromadná doprava totiž nejezdila.

A jak to probíhalo dál?

Asi za dva dny Rusové vyhnali Němce. A další den zase Němci přišli a obsadili Žebjetín. Bylo to hrozné. Tak jsme se po rodinné poradě vrátili zpátky do Brna. Brno bylo už osvobozené.

Jak to doma vypadalo?

Při příchodu zpátky domů jsme se zděsili. U nádraží leželo na zemi spoustu mrtvých Německých vojáků. Po městě pobíhali koně. Domy byly neskutečně rozbité. Celí vyděšení jsme zůstali doma, nikam jsme už nechodili.

Ale to nebyl konec. Druhý den pochodoval Ruský vojenský tren (vojenský zásobovací oddíl). Koně táhly povoz. Najednou se objevily Německé stíhačky. Začaly všechno a všechny odstřelovat. Jeden kůň byl zastřelen. Vojáci toho koně odpojili a pokračovali v cestě. Obyvatelé co vše pozorovali, vyběhli na ulici s noži a mrtvého koně začali porcovat.

Každý si odnesl kus masa domů. Takový velký hlad byl za války.

Byli za války udavači?

Byli, ale nikdo nevěděl, kdo je to. Lidé se báli si před sebou cokoliv říct.

Pamatuji si, že v roce 1945 byla před kostelem postavena šibenice, kde lidové soudy odsoudili a popravili oběšením několik Čechů, kteří udávali Němcům naše lidi a spolupracovali s gestapem.

Gestapo pak tyto lidi poslalo do koncentračních táborů, kde jejich život skončil. To vše jsme věděli a celou válku jsme se báli kdekoliv, cokoliv říct a žili ve strachu, jaký si nikdo nedokáže představit.

Toto je jen málo co lidé za války protrpěli, co blízkých lidí zahynulo. Po osvobození Brna bylo již sice lépe, byli jsme šťastní a svobodní, ale hlad byl ještě dlouho.

Nikdy bych nepřál svým dětem, vnoučatům ani pravnoučatům, vlastně vůbec nikomu, aby museli prožít to co já ve svém dětství.

Memoriály babičky:

Babičko, ty jsi válku prožila na vesnici, tak bych ráda věděla, jestli se konaly nějaké zabíjačky?

Zabíjačky byli, ale nebylo to tak jednoduché. Muselo se o ně žádat. Kůže z prasete se musela odevzdávat pěkně očištěná. Vajíčka orazítkovaná. Proto se dělaly také tajné zabíjačky.

Na to byl potřeba dobrý řezník a hlavně i sousedé.

Panoval i na vesnici tak velký strach jako ve městě?

Děvenko moje, strach za války panoval úplně všude. To jsi ani nedokážeš představit. Do dneška si vzpomínám na to, když měla být moje sestra Libuška, tvoje teta, nasazena na práci v pracovním Táboru v Německu. Tak šíleně se toho zalekla, že druhý den ji naše maminka nemohla ani vzbudit. Spala dlouho, tak jsme ji nechaly. Když se probudila tak s nikým skoro 3 měsíce nemluvila. Doktor říkal, že to bylo způsobené velkým šokem. A kdybychom ji nevzbudili, tak se nemusela ani probudit. Místo mluvení psala na papír. Do pracovního tábora nakonec neodjela. Až začala sama od sebe mluvit, tak nedokázala ani slovy popsat, jak se neskutečně moc bála toho, že by odešla do Německa a už se nikdy by se, nemusela vrátit.

Jak probíhaly vánoce?

Co se týče sněhu, byly vánoce naprosto pohádkové. Byli jsme čtyři sourozenci, takže jsme dostávali jen nezbytně nutné věci. Neměli jsme žádné hračky. Byla jsme nejmladší ze sourozenců. Do dneška si vzpomínám, jak moc jsem chtěla k vánocům panenku a moje starší sestra mi ji koupila. Byla to moje první panenka.

 

Moc děkuji svému dědečkovi a babičce za všechny příběhy, který nám kdy vyprávěli. Toto je jen jeden z mnoha příběhů, které nám od raného dětství vyprávěli. Jsme si vědoma toho, že už naše děti ani dnešní většina dětí nebude mít možnost to slyšet od svých prarodičů, kteří toto neprožili.

Eliška Bulířová 19. 7. 2013

Galerie
Dědeček a Babička Dědečkova příprava na rozhovor 3
Dědečkova příprava na rozhovor 2 Babiččina příprava na rozhovor
Dědečkova příprava na rozhovor, nakonec jsme to zvládli i bez ní. list 2, příprava na psaný text
Dědečkův rukopis, příprava na psaný test, list 1