Můj děda rebel

Snem mého dědy bylo létat. Přál si studovat letecké inženýrství na vysoké škole a stát se pilotem. V cestě za svým snem mu ale stál jeho nevhodný kádrový profil, protože nesplňoval požadavky akčního výboru. Ten uvedl, že “nemá kladný poměr k tamnímu režimu a není naděje, aby ho změnil.” Děda se rozhodl i přes tuto nevůli výkonných orgánů jednat a jít přesto za svým snem. Podařilo se mu to a létal. Jaké to bylo, postavit se proti mašinérii totalitního režimu, riskovat svoji budoucnost a jít hlavou proti zdi, to je příbeh mého dědy.

Vzdělání jako cesta za svým snem

Děda Janko pochází z malé ospalé vesnice Falkušovce na východním Slovensku. Život na vesnici ve 30. letech 20. století na východním Slovensku nebyla procházka růžovým sadem. Zemědělství bylo v této odlehlé oblasti tehdy stále základním zdrojem obživy a nehledě na to, kolik vám bylo let, čekala na vás tvrdá práce na poli, vstávání často ještě před rozbřeskem a život ve skromných podmínkách.

Děda se narodil v roce 1929 a při našich společných rozhovorech se často vrací ke vzpomínkám z dětství a to především na dobu, kdy Evropu sužovala druhá světová válka. Bylo mu teprve jedenáct let, kdy se v jejich vesnici poprvé objevila vojska soupeřících mocností. Je mi dodnes záhadou, jak si děda dokáže do nejmenších detailů vzpomenout na chvíle, jako když se jim právě německá a později sovětská vojska pokoušela ukrást jejich koně a kdy děda přišel málem o život.

Možná i díky této silné osobní zkušenosti z války se z dědy stala neuvěřitelně silná osobnost, která se nebojí stát za svým názorem, a to nehledě na to, jestli riskuje svůj život. Ale spíše než válka ho formovalo vzdělání jako cesta za lepší životní situací, za snem a snahou něco v životě dokázat. Hnán nadějí, že bude jednou v životě létat a třeba i konstruovat letadla, přihlásil se na gymnázium v Michalovcích, města asi patnáct kilometrů vzdáleného od jeho vesnice. Každý den tak za jakéhokoliv počasí dojížděl na kole. Jeho den obyvkle nekončil onou cestou zpět na kole do školy a zpět. Jeo den nekončil patnáctikilometrovou cestou domů, ale až doděláváním úkolů do školy v pozdních nočních hodinách po práci na statku.

Po maturitě se děda odebral na vysokou školu do Brna, kde chtěl nastoupit jako student leteckého inženýrství, protože létání bylo jeho životní vášní a chtěl se tomu věnovat jednou v životě naplno. Současně si byl ale vědom toho, že nepochází z rodiny, která by mu umožnila za podmínek nastolených tehdejším režimem studovat a především pracovat jako letecký inženýr. Racionální kalkul zvítězil nad neodolatelnou touhou a přihlásil se namísto toho na inženýra chemických technologií.

Touha létat

Aby student vysoké školy mohl za minulého režimu létat, potřeboval od akčního výboru získat kladný posudek. Výbor prověřoval jednotlivé studenty, zjišťoval minulost jejich rodinných příslušníků a jejich vztah k tehdejšímu režimu, jestli byli budoucnosti socialismu v Československu dostatečně nakloněni. Děda tuto skutečnost nesplňoval. Od akčního výboru získal negativní posudek, kde mu bylo sděleno, že “nemá kladný poměr k tamnímu režimu a není naděje, aby ho změnil.” Děda v sobě nezapřel svou tvrdohlavost a tak se s tímto rozhodnutím se nesmířil. Vydal se na akční výbor aby zjistil, proč získal negativní stanovisko.

Když mi děda vyprvávěl, jak hledal cestu k tomu, aby mohl jednou vživotě létat, zamrazilo mě ve chvíli, když mi popisoval, jak se postavil akčnímu výboru a sdělil jejím představitelům, že si svůj posudek přečetl a že bude létat i tak. Dodnes asi sám neví, zda-li to byla jeho spontánní prostořekost nebo záchvěv jeho přehnané tvrdohlavosti. Děda mi říkal, že ve chvíli, kdy jim takto odpověděl, neuvědomil si, co vlastně způsobil, protože postavit se proti takové mašinerii, jaký tehdejší režim představoval, nebylo příliš výhodné. Mnohým lidem to zničilo život a to mohla být i takto banální scéna, co mohla přitížit jeho budoucnosti.

Děda se nenechal prvním zamítnutím odradit a hledal cestu, jak rozhodnutí akčního výboru obejít. Zjistil, že aby mohl létat, potřeboval platnou legitimaci od aeroklubu. Při čtení novin si všiml inzerátu, který nabíral nové členy do aeroklubu v Michalovcích, z města kam dojížděl na gymnáziu. Shodou okolností ředitelem klubu byl učitel internovaný za války v jejich vesnici ve Falkušovcích, kterého děda dobře znal. Za symbolický poplatek a s jeho fotkou mu pan Točko nechal vystavit legitimaci z jejich aeroklubu a děda se s ní dostavil do brněnského aeroklubu. Tam neměli tušení, že aeroklub v Michalovcích staví ve skutečnosti modely letadel a doopravidckému létání se ani zdaleka nevěnuje. To se až nelíbilo členům akčního výboru, kdy při jedné návštěvě letiště v Brně zjistili, že Jan Hrubý i přes jejich záporný posudek létá.

Sen v totalitě

Můj děda měl sen a to stát se konstruktérem letadel a jednou i létat. Podařilo se mu dostat se z ospalé vesnice východního Slovenska na vysokou školu v Brně, aby si svůj sen mohl splnit. Záhy po příjezdu do Brna si ale uvědomil, že toho snu se bude muset částečně vzdát, protože neměl kladný poměr k tehdejšímu režimu. I když by jednou vystudoval inženýra letectví, pravděpodobnost, že se tomuto povolání mohl jednou věnovat, byla díky jeho kádrovému profilu mizivá. A to v případě, že chtěl jednou mít svou rodinu a nechtěl žít ve strachu, že se o ni nebudete moci postarat, nemohl dovolit.

Touha létat ho ale neopustila a hledal cestu, jak se k létání dostat. Akční výbor mu sice napsal, že “nemá kladný poměr k režimu a není zde naděje, aby ho změnil,” ale to dědu neodradilo od hledání cesty ke svému životnímu snu.

Pro mne to byly až rozhovory s dědou, kdy jsem si jako šestadvacetiletý do důsledku uvědomil hrůznost minulého režimu. Došlo mi, že to byl systém, co nám bránil jít za svým snem, dělat to, po čem toužíme, v čem jsme dobří a rozvíjet náš potenciál. Uvědomil jsem si také, že to byl režim, co nás nutil pravidla raději obcházet, pěstovat v nás neupřímnost a faleš než podpořit náš talent a kreativitu. Byl to také systém, který nechtěl, abyste jakkoliv vybočovali z řady, co vyžadoval, abyste zůstali jako všichni ostatní. Jakákoliv různorodst se trestala.

Jsem přesvědčen, že řada lidí v této zemi se setkala s podobnými nástrahami minulého režimu a dědův krátký příběh o tom, jak chtěl jednou létat, nemohl, ale přesto si k tomu našel cestu, je pouze jedním z mnoha. Je příkladem, jak jedinci jsou nuceni hledat svou cestu, a to i za cenu života ve strachu a lži. Ne všichni ale v sobě našli odvahu se režimu postavit a to i třeba v případě, že řeknou akčnímu výboru, co si myslí. U dědy jeho odvaha nebo někdy spíše tvrdohlavost vychází částečně z toho, v jakých podmínkách vyrůstal. Život na vesnici na východním Slovensku v době války z vás muselo nadobro vychovat člověka, co se musí naučit vzít osud do svých rukou a nečekat, že to za něj někdo udělá. A to je příběh mého dědy, rebela!

Galerie
děda během rozhovoru na návštěvě u rodičů