Hrdinství za války

Hlubočec na Opavsku – vzpomínky

Když přimhouřím oči, vrátím se ve vzpomínkách o téměř půlstoletí zpět do dětských let. Za zavřenými víčky se mi promítá film, který bych chtěl, aby byl skutečností, ale to již nejde vrátit zpět. Vidím malou světničku, já stojím ve dveřích, naproti před oknem u stolu sedí dědeček a snídá svůj krajíc chleba s bílou kávou z melty, jeho zamilované jídlo. Kývá na mě: „Pojď si vzít, sedni si.“ Vlevo stojí babička u kuchyňských kamen a přikládá třísky dřeva do ohně. „Dnes budu vařit houbačku, přijď pak vyzkoušet.“

Projdu kolem starého kredence a sednu si naproti dědečka. Vidím jeho bujnou kštici vlasů sčesaných dozadu, stříbrnou věkem. Vzpomenu si na jeho vyprávění, čím vším museli s babičkou v životě projít, a ty šediny jsou mi teď moc vzácné. Jsou v nich schovány dvě světové války, dětství v chudém hospodářství s jednou kravkou, roky práce v kamenolomu, za hospodářské krize bez zaměstnání, živoření na stavbách jako zedník, práce ve Vítkovických železárnách.

Příběh babičky Antonie Nedvídkové

Babička mě vyruší ze vzpomínek: „Napij se, tady máš bílou kávu, oslaď si ji.“ Babička si prožila dětství také v rodině s malým hospodářstvím v Pusté Polomi. Její tatínek, Josef Vavrečka, musel narukovat v I.světové válce a bojoval v Itálii. Z jeho hospodářství mu vzali do armády také koně.

„Babi, vyprávěj mi, jak tvůj tatínek byl na frontě v Itálii.“ Babička poodkryje pokličku na hrnci, otočí se od plotny a přisedne si k nám. Vytáhne starou fotografii, kde jsou na ní její rodiče a tři malé děti. „Tady jsi, babičko, ta vlevo, že?“ „Ano, a víš, že si tu fotografii nechal udělat můj tatínek na památku a nosil ji celou válku s sebou, večer se na ni díval a vzpomínal, co asi děláme.“

„Babi, jak to bylo s tím koněm?“ „Vždyť jsem ti to už říkala, odvedli nám je do vojska a tvůj pradědeček se s ním ve válce setkal. Šli s pěším plukem v italských horách, když tu kolem nich projížděl jízdní pluk. Najednou jeden kůň s řehtáním vybočil z útvaru, přiklusal k mému překvapenému tatínkovi a vítal ho kýváním hlavy až mu vlála hříva. Dojatý voják poznal, že je to jeho kůň, a objímal mu skloněnou hlavu. Rozloučili se a tvůj pradědeček ho již nikdy neviděl. Když se ve zdraví vrátil, vše nám vyprávěl.“ „Babi, škoda že si toho koně nepřivedl zpátky, tak rád bych je oba viděl.“

Příběh dědečka Eduarda Nedvídka

Dědeček se zamyslí: „To můj tatínek se z I. světové války nevrátil, na ruské frontě byl postřelen do břicha a zemřel v polním lazaretu. Došel nám úmrtní list, kde bylo napsáno, že zemřel 2.6.1915 a je pochován v Brylińce, na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny. „To je mi, dědečku, líto, nedovedu si to ani představit.“ „Těžce se nám pak žilo,“ pokračuje dědeček, „já jsem byl ještě kluk, měli jsme jen malé hospodářství a žili z ruky do huby. Jak jsem se pak oženil s tvojí babičkou Antonií, byla v období mezi dvěma válkami krize. Práce nebyla, živili jsme se, jak se dalo. Dělali jsme proutěné metly, které jsme s babičkou nabízeli po okolních vesnicích.“ „Já jsem musela zaklepat u domu, dědeček by tam nešel, čekal vždy u cesty,“ vloží se do hovoru babička. Dědeček se usměje a pokračuje dál: „Pak jsem našel práci v místním kamenolomu, tam jsem se naučil ručně rozbíjet kámen, najít na kusu skály místo, kde se kámen rozletí na menší kousky. Byla to velká dřina, museli jsme se nějak živit, měli jsme dva syny, tvého tatínka Edu a strýce Josefa. “

„Dědo, a jak to bylo s tou bombou v té druhé válce?“ „No, to je na dlouhé vyprávění, to se stalo za II. světové války. To jsme ještě bydleli dole za vesnicí, jak začíná údolí potoka Setiny.“ Zamyslím se a představím si krásné údolí, listnaté stromy kolem potoka a stráně s hustým smrkovým lesem. „To bylo již na konci války,“ pokračuje dědeček. „Byla tam ukryta děla německé armády, zamaskovaná umělým lesem. Válka se tehdy v roce 1945 přesouvala z východu na západ. Tuhé boje Ostravské operace se nebezpečně přiblížily k naší obci. Lidé si hledali úkryty ve sklepeních domů, nebo se stěhovali do klidnějších oblastí. Já jsem se rozhodl, že pro všechny případy zbuduji podzemní úkryt. Vykopal jsem takový tunel, který jsem zakryl vysokou hraní z dřevěné kulatiny. V blízkém hospodářství rodiny Tvarůžkovy měli hospodáři obavu, že jim vojáci zabaví pro armádu krmení, proto jsme se domluvili, že převezu část sena do své stodoly. V té době byla babička doma se syny Josefem a Edou. Kluci se chtěli schovat v novém bunkru, také sousedův syn Josef Tvarůžka si chtěl bunkr vyzkoušet a lezl dovnitř. Babička ale kluky zavolala, že do bunkru ještě nejsou udělané schody, ať tam nechodí a schovají se ve sklepě u sousedů. Najednou se na obloze objevily tři bombardéry a shazovaly bomby na děla německé armády. Jedna bomba zasáhla okraj obce, prorazila kraj střechy stodoly, proletěla hraní dřeva jako máslem přímo do nového bunkru. A nevybuchla!“

„Dědo, a co ty?“ „Já jsem šel s koňským povozem ke stodole, přišlo to tak rychle, zvuk letadel a vybuchující letecké bomby nás vystrašily, já jsem upadl a splašený kůň mi přejel s povozem po noze. Dokulhal jsem domů a viděl, co se mohlo stát, až mě zamrazilo. Objímali jsme se všichni a byli šťastni, že jsme spolu. Co teď ale s bombou? Do obce přišla německá hlídka a vyzvala muže, že když ji vytáhnou a odvezou, pomůžou s jejím odpálením. Všichni měli obavu, aby nevybuchla, nikomu se do toho nechtělo.“ K tomu se přidá babička: „Na vytažení bomby se přihlásil jen tvůj dědeček Eduard a náš soused, pan Leo Neuwerth. S pomocí vojáků velkou leteckou bombu vytáhli na povoz. Do pole za vesnici ji odvezl jen dědeček, za něhož se v obci všichni modlili. Bombu pak odpálil německý voják. Zůstal po ní velký kráter a ve vzdálené obci tlaková vlna rozbila okna. Kdyby tenkrát Josef Tvarůžka zůstal v bunkru, nebo, nedej bože, bomba vybuchla u našeho domku, kdo ví, jak by to dopadlo.“ „Dědo, měl jsi strach?“ „Měl, Milane, ale věříš, že jsem měl na začátku války ještě větší strach? Jezdil jsem pracovat do Vítkovických železáren, na kole k nádraží ve Štítině, nebo k tramvaji do Kyjovic a pak do Ostravy. Je to daleko, proto jsem zůstával vždy pár dnů v ubytovně na Pohraniční ulici ve Vítkovicích, kde jsem měl své lůžko. Měl jsem kamaráda z Kyjovic, Jindřich Sedlák se jmenoval. Byl to malíř, básník a vlastenec, moc jsme si rozuměli. Proti fašismu a okupaci brojil ve svých básních. Bohužel se ale dostaly do rukou gestapa a on musel opustit domov a schovávat se. Byli jsme domluveni, že bude přespávat na mém lůžku v ubytovně, které jsme říkali kasárna. Nebylo to nápadné, dařilo se mu skrývat. V květnu 1940 byl ale někde zatčen a zemřel v koncentračním táboře v Dachau v roce 1942. Měl jsem obrovský strach o všechny blízké. Každá takováto pomoc se rovnala rozsudku smrti pro celou rodinu. Zůstal mi na památku jen obrázek vlastenců kněze Böhma z Hrabyně a spisovatele Chamráda z roku 1939, který mi věnoval. Celou válku jsem ho měl schovaný a nikdo o něm nesměl mluvit.“

Dětské oběti války

„Dědo, ta válka je ale krutá, ještě že jsem malý chlapec.“ Děda mě ale vyvede z omylu: „Víš, že v Hlubočci umíraly i děti? Byl tady dosazen německý ředitel školy Lesny. Měl syna, kterého vychovával v duchu nacismu. Nebylo mu ani patnáct let a protože byl členem Hitlerjugend, přišel mu povolávací rozkaz na ruskou frontu. Ze strachu z války se v místní škole oběsil na půdě. Také tvůj tatínek Eda měl namále. Měli jsme ušité pro něho a tvého strýce Josefa čepice s kšiltem. Když přes nás šlo v dubnu 1945 sovětské vojsko na Ostravu, prohledávali dům od domu a u nás si jeden Rus myslel, že tvůj tatínek s kšiltovkou na hlavě je německý vojín a chtěl ho zastřelit. Vlastním tělem jsem ho bránil a ukázal mu naše české doklady, pak teprve odešel. Válka měla na svědomí také smrt malého Jirky, kterému osud nepřál. Už bylo těsně po válce, šel se koupat do kamenolomu, víš, tam, jak jsem pracoval před válkou. Šla s ním starší sestra Kostřicová a její kamarádka ze sousedství Kubánková. Když se kluk začal topit, přispěchaly mu na pomoc, pomohly mu dostat se z vody, ale samy se obě utopily. Tragédie vyvrcholila pár týdnů na to, když se hoch nevrátil domů a našli ho ve vraku tanku, kousek od domu, kde ho zabil ocelový poklop.“

Hrdost

Otevírám oči, ale pořád myslím, jak bych se zachoval já. Snad jsem po nich. Cítím hrdost nad hrdinstvím svých prarodičů, skláním se před jejich nelehkým životem, se kterým se vypořádali se ctí. Vyprávím teď jejich příběh mým dětem i Vám. Nezapomeneme. Vidím ve vzpomínkách dědečka, jak pomáhá stavět náš rodinný domek, kde se jako malý kluk dívám, jak zedničí. Už jako důchodce pak pomáhá stavět místní obchod, obecní dům, školku a hřbitov v Hlubočci. Vidím ho s babičkou, jak se sklánějí nad kolébkou jejich první vnučky, mé dcery.

Na sklonku života se dědeček připojil k veřejné sbírce a žádosti o zakoupení nového zvonu do místní kaple. V době reálného socialismu nepředstavitelné. Přijal je tajemník tehdejšího MNV střediskové obce Pustá Polom. Žádost jim roztrhal, museli vysvětlit, proč se zvon objednává a kde se vzaly peníze na jeho zakoupení. Objednat zvon v Brodku u Přerova ve známé zvonařské firmě rodiny Dytrychů byli z Hlubočce Zdeněk Krystyn, Adolf Kukelka a Eduard Nedvídek starší. Zvon byl vysvěcen v roce 1984 a vyzvedávali jej i jeho synové Eduard a Josef a také Josef Tvarůžka.

Po letech, na pohřbu mých prarodičů, poděkoval ve smuteční řeči pan Josef Tvarůžka, již jako učitel, za záchranu svého života za II. světové války a projevené hrdinství dvou obyčejných, ale skvělých lidí.

Babička a dědeček se bohužel nedožili listopadu 1989 a prvních svobodných voleb, kdy se Hlubočec osamostatnil a jejich syn Eduard Nedvídek ml. se stal prvním polistopadovým starostou samostatné obce Hlubočec. Za dvanáct let ve funkci starosty a za osm let jako zástupce starosty pomohl pozvednout malou vesničku na krásnou obec pro plnohodnotný život jejich občanů. Také syn Josef Nedvídek je v Hlubočci dlouhé roky knihovníkem a správcem hřbitova.

Galerie
Rok 2004, Eduard Nedvídek ml., druhý zprava, při slavnostním udělení dekretu na znak a prapor obce Hlubočec v Poslanecké sněmovně Rok 1997, starosta Eduard Nedvídek ml. vítá v Praze občana Hlubočce Vítězslava Dostála, který objel na kole svět
Manželé Antonie a Eduard Nedvídkovi na sklonku svého života v 80. letech 20. století Oslava 70. narozenin Eduarda Nedvídka st. v roce 1973, rodina Nedvídkova, zleva dole Eduard st, Antonie, Jana, zleva nahoře Josef, Františka, Pavel, Jiří, Milan, Božena a Eduard ml.
Svěcení zvonu v Hlubočci  v r. 1984, zleva biskup olomoucké diecéze, farář Bystřický, Jan Tvarůžka, Adolf Kukelka Zvedání zvonu v r. 1984 nafotil Josef Nedvídek, zleva Anna Šrámková, Eduard Nedvídek ml., Zdeněk Juchelka, Adolf Kukelka, Václav Tvarůžka, Ludvík Stareček, Josef Tvarůžka, Josef Válek, Josef Ilík
Zabíjačka v šedesátých letech minulého století, zleva Josef Nedvídek, řezník Melecký, Eduard Nedvídek mladší a starší Hlubočec č. 140, stavba nového domu 1956 - 1958, Eduard Nedvídek st. a ml.
Hlubočec č. 140, stavba nového domu 1956 - 1958, vlevo Josef Nedvídek, vpravo Eduard Nedvídek st. Hlubočec č. 62, místo příběhu Hrdinství za války, na fotografii po II. sv. válce je občan obce Josef Žurek
Hlubočec č. 62, Antonie Nedvídková - praní prádla v Hlubočském potoce po II. sv. válce Eduard Nedvídek ml. s maminkou Antonií Nedvídkovou před domem sousedů po II. sv. válce
Hlava Krista zarostlá v buku u Jakubčovic od roku 1946.  Na památku zahynulých amerických letců při pádu bombardéru připevnil důchodce Josef Gebala hliníkový odlitek kříže s hlavou Ježíše na strom. Fotografie  z roku 1939 zobrazuje děti malotřídky v Hlubočci o rok později, kdy  byl dosazen německý ředitel školy Lesny
Fotografie z roku 1938 zobrazuje děti třetí třídy malotřídky v Hlubočci Průkaz Eduarda Nedvídka st. z roku 1940, kterým se musel prokazovat na nádraží v Ostravě Svinově, na hranici Sudet a Protektorátu Čech a Moravy
Průkaz Eduarda Nedvídka st. z roku 1940, kterým se musel prokazovat na nádraží v Ostravě Svinově Kresba z roku 1939 malíře Sedláka, hledaného gestapem, věnovaná Eduardu Nedvídkovi st.
Svatba Otýlie Vavrečkové a Adolfa Ilíka v r. 1938, vlevo rodina Nedvídka Eduarda st. a Antonie s dětmi Josefem a Edou, vpravo od nevěsty Josef Vavrečka, vysloužilý voják Hlubočec č. 62, domek manželů Nedvídkových, místo příběhu Hrdinství za války
Svatba Antonie Vavrečkové a Eduarda Nedvídka st. v roce 1931 Rok 1913, zobrazuje rodinu Josefa Vavrečky, u jeho domu č. p. 75 v Pusté Polomi, zleva Vavrečka Josef, Antonie, Otýlie, Aloisie, Marie. Z jeho hospodářství vzali na frontu I. sv. války i koně
Rok 1916, rodina Vavrečkova z Pusté Polomi č. p. 75, zleva nahoře Antonie, Aloisie, Otýlie a dole Marie, tatínek Josef Vavrečka nosil fotografii na frontě v Itálii v I. sv. válce Úmrtní list Eduarda Nedvídka nejstaršího, zastřeleného za I. sv. války v Brylińce v roce 1915
Eduard Nedvídek nejstarší, zahynul v I. sv. válce ( 1880 - 1915 )
Hlubočec

Příběh je situován do obce Hlubočec na Opavsku.

Hlubočec: GPS: 49°50’27.970″N, 17°58’10.490″E

Hlubočec č.140, místo vyprávění autora, dům postavený v r. 1958 Eduardem Nedvídkem st. a Antonií Nedvídkovou

Hlubočec č.62, příběh Eduarda Nedvídka st.

Příběh II.sv. války – nálet bombardérů, záchrana života dětí a zneškodnění letecké pumy

Pustá Polom č.75, příběh Antonie Nedvídkové, rozené Vavrečkové

Příběh jejího tatínka Josefa Vavrečky za I.sv. války, kdy na frontě v Itálii potkal svého koně.

Brylińka v Polsku

Místo posledního odpočinku Eduarda Nedvídka nejstaršího ( 1880 – 1915 ), zastřeleného v I. sv. válce.

GPS: 49°42’37.175″N, 22°39’12.940″E

Ostrava – Vítkovice, ulice Pohraniční

Zde se Jindřich Sedlák skrýval před gestapem na posteli Eduarda Nedvídka st.

GPS: 18.2613269°E,49.8168231°N

Pád amerického bombardéru u Jakubčovic 22. 8. 1944

GPS: 49°51’33.012″N, 17°55’44.256″E

Pád německé stíhačky u Hlubočce 13. 4. 1945

GPS: 49°50’31.141″N, 17°58’32.256″E

Rok 2013, vpravo pamětník Josef Nedvídek, s autorem příběhu Nedvídkem Milanem Kaple sv. Jana a Pavla a škola v Hlubočci
Hlubočec 2013, pohled od údolí Setiny, kde pak začíná les, kde byla za II. sv. války skryta děla německé armády Buk u Jakubčovic, místo pádu bombardéru v roce 1944
Hulova skála, zatopený kamenolom v Hlubočci Památník obětem I.sv. války v Brylińce, Polsko, místo posledního odpočinku Eduarda Nedvídka nejst., fotograf Piotr Gapiński, 2013,  použito s jeho svolením
Hlubočec č.140, nový dům postavený manželi Nedvídkovými v roce 1958 Hlubočec č.62, nynější podoba rodinného domku manželů Nedvídkových, nyní zde žije rodina Hečkova a Stoklasova
Příběh místa

Setkání vojáka a jeho koně v I sv. válce

Příběh Antonie Nedvídkové

Pustá Polom č.75

Babička si prožila dětství v rodině s malým hospodářstvím v Pusté Polomi. Její tatínek, Josef Vavrečka, musel narukovat v I.světové válce a bojoval v Itálii. Na prsou si nosil fotografii své rodiny. Z jeho hospodářství mu vzali do armády také koně, snad to ani nevěděl. Jaké bylo jeho překvapení, když se kdesi v italských horách potkal jeho pěší pluk s jízdou a najednou k němu přicválal jeho kůň s řehtáním a kýváním hlavy, přes odpor svého nového pána. Až mu vyhrkly slzy, jak jej kůň vítal. Museli se ale rozloučit a dojatý voják jej už nikdy neviděl.

Příběh Eduarda Nedvídka st.

Hrdinství za války

Místo: Hlubočec č.62

I.sv.válka

Jeho tatínek, Eduard Nedvídek nejstarší, narukoval v I.sv. válce a bojoval na ruské frontě. Byl střelen do břicha a 2.6.1915 zemřel v polním lazaretu. Bylo mu 35 let. Je pochován v Brylińce v Polsku, kde na místním hřbitově je památník obětem I.sv. války.

II.sv. válka

Skrýval malíře hledaného gestapem 1939 – 1940

Místo: Ostrava – Vítkovice, ulice Pohraniční

Eduard Nedvídek st. jezdil pracovat do Vítkovických železáren, na kole k nádraží ve Štítině, nebo k tramvaji do Kyjovic a pak do Ostravy. Je to daleko, proto zůstával vždy pár dnů v ubytovně na Pohraniční ulici ve Vítkovicích, kde měl své lůžko. Měl kamaráda z Kyjovic, Jindřich Sedlák se jmenoval. Byl to malíř, básník a vlastenec, moc si rozuměli. Fašismus a okupaci odsuzoval ve svých básních. Bohužel se ale dostaly do rukou gestapa a on musel opustit domov a schovávat se. Byli spolu domluveni, že bude přespávat na dědečkově lůžku v ubytovně, které říkali kasárna. Nebylo to nápadné, úspěšně se mu dařilo skrývat. V květnu 1940 byl ale někde zatčen a zemřel v koncentračním táboře v Dachau v roce 1942. Dědeček měl obrovský strach o všechny blízké. Každá takováto pomoc se rovnala rozsudku smrti pro celou rodinu. Zůstal nám na památku jen obrázek vlastenců kněze Böhma z Hrabyně a spisovatele Chamráda z roku 1939, který mu Sedlák věnoval. Celou válku ho měli schovaný a nikdo o něm nesměl mluvit.

Kdo byl Jindřich Sedlák

Místo: Kyjovice na Opavsku

Narodil se 29. září 1893. Vyučil se malířem pokojů, ale více ho přitahovala umělecká malířská tvorba. Maloval portréty, pohlední lístky, pro Kyjovice vytvořil divadelní oponu. Jeho nástěnnými malbami se pyšní řada slezských kostelíků včetně kaple v Kyjovicích. Je také autorem návrhu pomníku padlých v 1.světové válce, jenž byl později vystavěn nedaleko základní školy. Rád také veršoval a právě obsah některých jeho básní se mu stal osudným. V roce 1940 byl zatčen gestapem a 23. května 1942 umučen nacisty v koncentračním táboře v Dachau

Citováno z oficiálních stránek obce Kyjovice, s laskavým svolením.

www.kyjovice.cz

Záchrana dětí a nasazení vlastního života při odvozu letecké pumy

Místo: Hlubočec č.62

Příběh se odehrál na sklonku II.světové války v malé obci Hlubočec na Opavsku. Hlubočec je obklopen lesy a údolím potoka Setiny. V kouzelném prostředí údolí Setiny byla ale ukryta děla německé armády, zamaskovaná umělým lesem. Válka se tehdy v roce 1945 přesouvala z východu na západ. Tuhé boje Ostravské operace se nebezpečně přiblížily k naší obci. Lidé si hledali úkryty ve sklepeních domů, nebo se stěhovali do klidnějších oblastí. Moji prarodiče Eduard a Antonie Nedvídkovi se rozhodli, že si pro všechny případy zbudují podzemní úkryt. Dědeček vykopal tunel, který zakryl vysokou hraní z dřevěné kulatiny. V blízkém hospodářství rodiny Tvarůžkovy měli hospodáři obavu, že jim vojáci zabaví pro armádu krmení, proto dědeček převážel část sena do své stodoly. V té době byla babička Antonie se dvěma syny Josefem a Edou doma. Kluci se chtěli schovat v novém bunkru, také sousedův syn Josef Tvarůžka si chtěl bunkr vyzkoušet a lezl dovnitř. Babička ale kluky zavolala, že do bunkru ještě nejsou udělané schody, ať tam nechodí a schovají se ve sklepě u sousedů. Najednou se na obloze objevily tři bombardéry a shazovaly bomby na děla německé armády. Jedna bomba zasáhla okraj obce, prorazila kraj střechy stodoly, proletěla hraní dřeva jako máslem přímo do nového bunkru. A nevybuchla! Dědeček, který šel s koňským povozem ke stodole, upadl a splašený kůň mu přejel s povozem po noze. Co teď ale s bombou? Do obce přišla německá hlídka a vyzvala muže, že když ji vytáhnou a odvezou, pomůžou s jejím odpálením. Na vytažení bomby se přihlásil jen můj dědeček Eduard a jeho soused, pan Leo Neuwerth. S pomocí vojáků velkou leteckou bombu vytáhli na povoz. Do pole za vesnici ji odvezl jen dědeček, za něhož se v obci všichni modlili. Bombu pak odpálil německý voják. Zůstal po ní velký kráter a ve vzdálené obci tlaková vlna rozbila okna. Kdyby tenkrát Josef Tvarůžka zůstal v bunkru, nebo, nedej bože, bomba vybuchla u našeho domku, nemohl bych se dnes s vámi podělit o hrdost nad hrdinstvím svých prarodičů. Po letech, na pohřbu mých prarodičů, poděkoval ve smuteční řeči pan Josef Tvarůžka, již jako učitel, za záchranu svého života a projevené hrdinství dvou obyčejných, ale skvělých lidí.

Pád bombardéru spojeneckých vojsk u Jakubčovic

Nad sousedními obcemi Jakubčovice a Vršovice došlo 22. srpna 1944 k souboji poškozeného amerického bombardéru Liberátor B 24 H a dvou německých stíhaček. Bombardér byl sestřelen a pět letců zahynulo. Navigátor Gustave V. Levine spadl do koruny mohutného buku a našli ho s roztříštěnou hlavou pod ním. Pochován je na hřbitově v Raduni. Po válce v roce 1946 upevnil důchodce Josef Gebala z Hradce nad Moravicí, bývalý vrchní strážmistr, věřící člověk, na kmen buku, pod nímž spočinul nešťastný letec, hliníkový odlitek kříže s hlavou Krista, jako upomínku na letcovu smrt. Dnes je odlitek hlavy Krista v hloubce 20 cm, obrostlý kmenem buku. K místu vede naučná stezka.

GPS: 49°51’33.012″N, 17°55’44.256″E

Čerpáno z oficiálních stránek obce Vršovice, s jejich laskavým svolením:

http://www.vrsoviceuopavy.cz/informace-o-obci/historie/letecka-tragedie/

Pád německé stíhačky u Hlubočce

Dle vyprávění Josefa Nedvídka spadla na konci války německá stíhačka za obcí Hlubočec. Jako mladý hoch si nosil z letadla různé díly a úlomky. Přesně si pamatuje místo pádu stíhačky, ale datum již ne.

Dle pamětníka Zdeňka Rychtara se 13. dubna nad obcí odehrál letecký souboj, v němž bylo německé letadlo sestřeleno ruskou stíhačkou a shořelo. Na souboj se díval z vesnice Hrabství. Viděl, jak se německý pilot katapultoval a hořící letoun spadl za Hlubočcem. Nesouvisí tedy s leteckým soubojem u Jakubčovic 22. 8. 1944.

GPS: 49°50’31.141″N, 17°58’32.256″E