Obyčejný příběh

Možná, že se tento příběh zcela ztratí mezi nepřeberným množstvím dalších příběhů z 20. století. Není to příběh o člověku, který pořádal tajné schůzky u sebe doma se zhasnutou lampou nebo třeba podepsal Chartu 77. Je to příběh o člověku, který měl podobný osud, jako všichni ti, kteří se snažili žít svůj život v nesprávnou dobu, tedy v 50. letech minulého století. V těch dobách člověk mohl udělat jen jeden přešlap. Jen ten jeden přešlap Vás dělil od těch, co šli se sklopenými hlavami v řadě za sebou a báli se každé příležitosti, při které by mohli něco změnit. Ta druhá skupina lidí nechtěla sebou nechat dále manipulovat. Chtěla změnu, chtěla být volná. Nechtěla si připadat jako u diktátu, kdy jste museli vše napsat bez chyby a neudělat ani o jednu kaňku navíc. Ti lidé chtěli žít. Chtěli se učit ze svých chyb. Mnohdy bylo jejich chování omezeno strašákem, který nesl nechvalný název Stb. Udělali jste již jeden zmíněný přešlap a Stb vám dokázala změnit celý život od základů. Všechny vaše plány do budoucna překazila během jediné vteřiny a vy jste byli vděčni aspoň za výhled skrz mříže cely. Ze světa, kde byla na prvním místě rodina a zaměstnání, se stalo prázdné místo plné vzpomínek, zarmoucení a samoty. Podobným životem si prošel i můj pradědeček, Eduard Vetýšek, který se nikdy nevzdal a bojoval až do konce, i když mu život udělil četné rány.

Bylo brzké čtvrteční ráno 1. apríla 1954, když se pradědeček chystal jako každý jiný den do práce. Už měl před sebou vidinu volných dní víkendu, které chtěl prožít se svou manželkou Liduškou a jediným synkem, tehdy desetiletým Edou. To však ještě nemohl tušit, že svoji rodinu vidí ráno u snídaně na dlouho dobu naposledy pohromadě. Když jste se ten den podívali z okna, tak Vám mohl strnout úsměv na rtech téměř pohotově. Bylo pouhých jedenáct stupňů a ráno dokonce i mrzlo. Počasí asi chtělo ukázat Eduardovi všechna svá tajemství ještě ten den. Třeba tušilo, že se dnes něco stane. Ne nadarmo se říká, že člověk nemá šestý smysl…

Pradědeček pracoval jako učitel na chomutovské průmyslové škole, která funguje doteď. „Učil jenom technické předměty v dílnách a uměl krásně rýsovat. Vždy jsem ho obdivovala, s jakou lehkostí vedl mužnou rukou tužku po papíře. Jevilo se mi to, jako kdyby ji chtěl roztančit v rytmu lehkého waltzu,“ vzpomíná babička Helena, v té době teprve budoucí nevěsta desetiletého Edy.

Pojďme se ale vrátit zpět k našemu „ obyčejnému příběhu.“ Během jedné z hodin, kdy Eduard učil své studenty, si pro něj až do třídy přišla Stb. Nebrala si servítky s ničím, ani se neobtěžovala něco vysvětlit. Vždyť lidé mimo jejich řady byli jen méněcenní, tak proč se k nim chovat s úctou. Praděda prý ani z počátku nevěděl, co se děje a zda to není nějaký nepovedený vtip jeho kamarádů, když bylo už toho apríla.

Stb naložila pradědu do auta a vezla ho do cely předběžného zadržení, tedy do vyšetřovací vazby, kde měl zůstat dlouhé dva měsíce. Jeho rodina zpočátku ani nevěděla, co se stalo, kde je Eduardovi konec.

„O zadržení se dozvěděla babička Liduška ještě téhož dne. Když se bavila se známými o tom, kde je děda, tak zásadně nepoužívala slovo zadržen, nýbrž zajištěn. Chtěla se aspoň částečně oprostit od toho, že její muž se dostal do kriminálu za to, že pomáhal. Pomáhal ještě s pár lidmi rodinám, z nichž byl někdo ve vězení. Kupovali jim jídlo, oblečení, všelijak jim byli nápomocni. Dalo by se říct, že to byl ten dědův první přešlap, “ povídá s vážným tónem můj táta Aleš, pro kterého byla Liduška babičkou. Praděda ve dnech pomáhal rodinám a po nocích vymýšlel další témata na letáky, které kritizovaly režim. Je to paradoxní, že člověk, který chtěl pomáhat a být nápomocen, skončil v pracovním táboře jako stovka dalších s podobnými úmysly. Eduard nechtěl stát v řadě se sklopenou hlavou a dále se podřizovat nesmyslnému režimu jako miliony dalších lidí. Chtěl radikální změnu pro další generace. Bohužel pro lidi s dobrým srdcem nebylo v 50. letech místo, natož soucit.

A proto usnesením krajského soudu v Ústí nad Labem byl dne 11. 6. 1954 odsouzen za velezradu 78/1, za použití paragrafu 30, číslo jednací 1T30/54 na 7 let za mřížemi. „ Eduardovi Vetýškovi, narozenému 1. 3. 1913 v Plačicích, okr. Hradec Králové, bude zabaven veškerý movitý a nemovitý majetek,“ vynesl konečný rozsudek soudce.

Prababičce přišla zanedlouho nato domů Stb, aby mohla ocenit manželův majetek. Manželé si společně pořídili dům. Díky Stb musela prababička zaplatit dům znova, sice jenom půlku, ale při platu pár stovek bylo zaplatit několik tisíc doopravdy těžké.

Navíc babička Liduška nepracovala. Starala se o Edu a byla to typická žena v domácnosti. Po zatčení dědy si musela sehnat práci, aby uživila malého Edu. Byla jí nabídnuta práce jen v tabáku nebo v mlékárně, protože když zmínila, že je její manžel zajištěn, tak najednou nebylo nikde místo, vypráví vždy skleslým hlasem moje maminka.

Nejhorší bylo, že se Stb nezajímala o rodinu zatčeného. Pro ně byla celá rodina vedena hlavou „velezrádce“ a tím to pro ně skončilo. Neprojevili žádný soucit. Většinou se prezentovali posměšnou větou: „ tak si poraďte …“

Pro prababičku to bylo jedno z černých období jejího života. Navíc to byla velká ostuda. Manžel v kriminálu, dítě na krku a bez práce. Každý se na ni i na jejího synka koukal skrz prsty.

„ Můj manžel, tehdy desetiletý Eda, chodil ze školy s monokly. Bránil svého tatínka před svými spolužáky. Často byl vystavený urážkám, které by jen tak nějaké desetileté dítě nezvládlo. Doma se o novém monoklu nechtěl bavit. Byl strašný introvert a o jeho pocitech jsem se dozvěděla až z jeho vyprávění o desítky let později, “ povídá posmutněle babička Hela a pohrává si s prstýnkem na její ruce.

Praděda měl být 7 let v kriminálu. Vystřídal mnoho pracovních táborů, mezi nimi byl Bytíz, kde strávil prý největší část trestu, dále Jáchymov a podle vzpomínek byl chvíli i na Pankráci.

„Jednou ho Stb přivezla opět černým vozem na roh ulice, kde bydlel. Stb si přála mít dědu mezi svými řadami, a tak mu nabídla spolupráci. Děda odmítl. Auto se otočilo a jelo zpět do tábora, kde byla s dědou vězněna tehdejší elita národa, lékaři, právníci, spisovatelé, učitelé a mnoho dalších s jiným názorem, než který po občanovi požadoval tehdejší režim. Tahle situace se často opakovala, ale děda si stál za svým rozhodnutím a jen tak pro nic za nic ho nehodlal změnit. Byl to doopravdy svérázný a ohromně statečný člověk, “ povídá se zájmem maminka, která si doopravdy oblíbila vyprávění babičky Lidušky. Proto toho ví o pradědečkově příběhu skoro více, než nějaká kronika nebo spisy z 50. let.

Bylo mi řečeno, že praděda v pracovním táboře nepracoval doslova. Stb ho jen využívala ke svému prospěchu, protože uměl krásně rýsovat. Rýsoval zadarmo a byl rád, že má večer kde složit hlavu. Takových lidí tam bylo však víc.

Babička Hela mi vyprávěla, že Eduard si nedal pokoj od pomáhání ani v kriminálu. Spoluvězňům, kteří na tom byli psychicky hůř než on, chtěl zvednout náladu nějakým vtipem nebo si s nimi aspoň často povídal, aby je přivedl trochu na jiné myšlenky. Neměl rád, když se někdo trápil a byl na všechno sám. Z vlastních zkušeností věděl, jak je to těžké.

Po opětovném přezkoumání případu byl po 3, 5 letech v kriminálu propuštěn, plně rehabilitován byl až 16. 7. 1990 v Ústí nad Labem.

O dni, kdy znova viděl svoji rodinu, by se mohly psát romány. Psalo se datum 1. 10. 1957 a jeho synek Eda slavil 14. narozeniny. Oslava byla v plném proudu, když někdo zazvonil. Eda si myslel, že mu někdo přišel popřát, tak šel otevřít. Mezi brankou stál jeho táta, který v ruce držel rohlíky s vlašský salátem. Malému Edovi nemohl dát nikdo lepší dárek, než pro něj byl v tu chvíli jeho táta, který mu tolik let chyběl. Dojemnost příběhu naznačuje i fakt, že slza mi při psaní minulého odstavce také ukápla.

Říkáte si, že to je šťastný konec? Ano, jeví se tak. V tu dobu bylo za rodinou Vetýšků vše zlé a před nimi snad slibná budoucnost, ale problémy se před nimi bohužel valily dál. Edu mladšího nechtěli vzít na žádnou střední školu. Nakonec ho známý dostal na učiliště, což byla pro mladého Edu strašná otrava, protože se dobře učil a říkával, že látka tam byla moc primitivní. Moje babička Hela měla problém s přijmutím do práce mnoho let potom jen pro to, že byl její tchán zavřený a na stará kolena chtěla Stb přijmout mého pradědu, dříve vězněného, do svých řad.

Doba byla zlá, ale lidem, jako byl můj praděda, se bohužel skoro vůbec nenaslouchalo. Stb je raději uklízela do pracovních táborů, kde si mohli svoje nápady povídat leda tak do zdi. V 20. století se za mého pradědu styděla skoro celá rodina, proto jsem ráda, že můžu o něm napsat jako o muži, který chtěl předstihnout svoji dobu. Vždyť za druhé světové války pomáhal jako člen partyzánů v divizi Václavík pod četou Alfa 1 a po válce byl dokonce oceněn odznakem za zásluhy. Byl to chlap se srdcem na správném místě. Dále byl i členem Sokola. Pradědu Edu jsem neměla šanci osobně poznat, ale můj obdiv má i tak, aniž bych ho někdy slyšela mluvit. Za pradědu totiž nemluvila slova, ale jeho výjimečné činy.

Život nebyl, není a nebude lehký, ale teď jsem dopsala příběh nejen mého pradědy. Dopsala jsem příběh těch lidí, kteří měli podobný, na tu dobu „ obyčejný osud “ jako on.

Galerie
Zpráva o znovu zakoupení zabavených přemětů Zpráva o ocenění a následném zabavení majetku
Složení Sokola, Hradec Králové - Kukleny r. 1934 Snímek z roku 1946, na kterém je praděda 4 z prava
Eduard s manželkou Liduškou o Vánocích 1979, kdy stále marně čeká na spravedlnost I přes překážky, které mu život připravil se dokázal stále usmívat
Odznak za zásluhy v původní krabičce Pamětní odznak partyzánské skupiny Václavík z roku 1939 - 1945., který vlastnil můj praděda
Praděda v hledáčku tajné policie ( druhé jméno od shora )