Čas pana Hampla

I. Živá tvář (2013)

Dobrý den, pane Hampl.

Vaši tvář znám jen z protektorátní legitimace, ale prý jste zůstal až do smrti úplně stejný.

Stejně usměvavý?

Stejně živý!

Povodeň a živel, Josef Hampl, travčická legenda měřící metr šedesát. Jste to Vy?

Budu psát Váš příběh. Je to příběh rodiny, které jsem skoro součástí. Rád Vás poznávám, pane Hampl. Minuli jsme se jen o pár let. Dva roky po Vašem pohřbu jsem se zamiloval do Vaší pravnučky. Teď tu sedím v Praze nad psacím strojem – nedaleko od místa, kde jste poznal svou lásku Vy.

K ruce mám Vaše dopisy ze zákopů.

Těžko by mohl někdo chtít prožít Váš osud, ale přes všechna ta trápení Vás vidím, jak proplouváte životem s úsměvem a přirozeně světáckou elegancí.

Vaše šibalské oči mě pozorují z fotky. Prý jste byl veselá kopa a kamarád všech. Na Váš pohřeb dorazila celá ves. V jejich vzpomínkách jste ožil, každý měl svůj vlastní příběh o tom, co s Vámi vyváděl a jak jste se přitom nasmáli.

Svět Travčic, to byl Váš svět.

Ale jednoho dne se ten svět přestal otáčet.

 

II. Ticho a smích (2007)

Zatloukání hřebíků. Nejsou to pověstné hřebíčky do rakve (Josef Hampl zemřel přirozenou smrtí ve věku 96 let). Pan farář musí narychlo připevnit k bráně kapličky dva reproduktory. Kladivo ho zebe do dlaně. Dovnitř kolem rakve se vejdou jen nejbližší příbuzní. Dalších 250 Travčických stojí na návsi. Mikrofon a reprobedny – to aby všichni slyšeli.

Ale co povědět, lámal si hlavu farář.

Když potřeboval radu ohledně dění ve vsi, šel do č. p. 4, kde před vraty sedával na viklavé stoličce dědeček, co se na všechny usmíval, každého pozdravil jménem a prohodil pár slov. V Travčicích souvisel se vším.

Koneckonců, děda si zrežíroval i svůj vlastní pohřeb.

„Až mě odvezou od kapličky ze vsi, nezapomeňte, chlapci, že každý dobrovolný hasič v Travčicích musí dostat zadarmo dva panáky, pivo a párek!“

Vždyť tady Pepíka každý dobře zná, uvědomil si farář a vynechal zaběhané postupy. Svým nenápadným polským přízvukem začal vzpomínat na Josefa Hampla a Travčice vzpomínaly s ním. Několikrát se od srdce zasmáli, smích je v podzimním počasí hřál po těle.

Když rakev s dědou vyjížděla v otevřeném černém autě od kapličky ze vsi a průvod lidí ji pomalu, v tichosti následoval, cestou kolem č. p. 4 si všichni uvědomili, že se navždy odmlčely staré časy pana Hampla.

V hospodě se pak klábosilo a připomínaly se nejpovedenější Hamplovic kousky. A každý dobrovolný hasič dostal svůj kousek z dědovy „závěti“ – dva panáky, pivo a párek.

 

III. Úroda (90. léta)

Od vsi se blíží těžká, obyčejným smrtelníkem neušlápnutelná ukrajina. Každému je jasné, kdo na ní jede.

„Pane Hampl, počkejte! Zajeďte si k nám zezadu na pole a nasbírejte si ňákou mrkev. Než se to zavoře.“

„Děkuju ti, Vašku, tys byl vždycky hodnej kluk. To je dobře, že vám ten statek vrátili,“ odpověděl děda a mrštně kolo otočil (jak to jen dělá?). Doma si za sedačku připevnil lísku a vyzbrojil se rýčkem. Měl radost – stál na startu dalšího dobrodružství.

Na okraji pole si nadloubal karotku, pečlivě ji očistil a narovnal do bedýnky. Vracel se kolem statku, když v tom Václav, zapomenuv na jejich dřívější rozmluvu, za ním opět zavolal:

„Pane Hampl, počkejte! Mám prosbu; přijela mně návštěva z Prahy a já pro ně nemám žádnou zeleninu. Neprodal byste mi tuhletu vaši krásnou MRKEV?“

Josef Hampl vyinkasoval od sedláka za jeho vlastní úrodu. Suverénně, bez mrknutí oka. Že mu k tomu přidal i bedýnku, sjel si hbitě do stodoly pro novou a na poli ji opět vrchovatě naplnil čisťounkou, oranžovou zeleninkou.

Večer v hospodě vypustil tuhle historku mezi kamarády. Váleli se smíchy pod stoly.

Jindy zase prodával Němcům u E55 nadúrodu ředkviček. V pytlíčcích po deseti otrhaných kuličkách. Turisté si chtěli na odpočívadle před Terezínem jen odskočit, ale Josef Hampl je odzbrojil svou vyřídilkou a obchodním duchem. Měli pocit, jako by si od něj kupovali to nejcennější z pokladů Zahrady Čech. On se tím bavil.

Večer domů přivezl v kapse 200 marek.

 

IV. Ze stejného masa (1954)

„U Hampla maj smradlavý pivo!“

„Kluci, co vám za to ten syčák dal?“

„Žvejkačku a limonádu.“

„Tak já vám dám dvě žvejkačky a dvě limonády, když s tou pomluvou ihned přestanete a půjdete mu do oken jeho hospody hodit pár kamenů.“

Po válce byly podobné konkurenční boje mezi hospodou Josefa Hampla, která stála na návsi, a druhou travčickou nálevnou na kraji obce zcela běžné. Hamplův podnik měl vedle strategické pozice ještě další výhody. Předně, na dvorku v kumbále se přes všechny zákazy stále mastily karty a Hamplova žena Vlasta byla nejlepší kuchařkou v širokém okolí.

Naneštěstí, být v něčem nejlepší neznamená vždycky výhru.

Do Travčic přijely autobusy. Byly plné vězňů a dozorců.

Vězňové stavěli kravín pro nově vznikající JZD.

Dozorci nedělali nic.

Všichni ale museli něco jíst, a tak se stravovali u Hamplových, v kuchyni jejich restauračního zařízení s výbornou pověstí.

Josef Hampl neviděl ty autobusy rád, ale z principu žádného hosta neodmítl. Z principu se vždy snažil, aby byl každý zákazník stoprocentně spokojený. Z principu nedělal rozdíl mezi kvalitou masa do guláše pro vězně a pro dozorce.

Pak Hamplovi odebrali povolení vlastnit a provozovat živnost. Někdo ho udal.

Od té doby mohl děda pracovat maximálně jako krmič bejků.

V zablácených holinkách místo v zástěře přichází hostinský Josef do své nové práce v JZD. Zazubí se zvesela na své zákazníky. Krmení jim servíruje s absolutní noblesou. Z principu.

A že jim dává každému stejně?

Nikdo si nestěžuje.

Zatím.

 

V. Padají sny (40. léta)

Mlha od Labe se valí nad tragickými, opuštěnými polnostmi. Černé vrány jako granáty nahánějí hrůzu. Do mlhy odchází tatínek Josef Hampl. Byl povolán na Moravu pracovat na zákopy. Nevěděl přesně kam, nevěděl ani, kdy se vrátí. Žena Vlasta a dcera Dagmar ho vyhlížejí každý den. Z mlhy ale žádná naděje ještě dlouho nepřijde. V mlhavém zapomnění se ztrácí válečné dopisy plné smutku, strachu a vzpomínek na budoucnost.

Zítra to bude týden, co jsi odjel. Pořád mně připadá, že nejsem doma. Je tu všechno docela jiné. Mám divné sny, znáš mě, viď.

Tatínku, už mě přešla naděje, že Tě můžu každou chvíli čekat, když sis napsal o boty. Na dnešek byl zase velký nálet – od 10 do 11 a od půl 2 do půl 3. V noci Danulka povídala, maminko, slyšíš, jak střílej? Řekla jsem jí, že je to vítr, aby spinkala, ale nemohla usnout a neustále se ptala, kterým vlakem můžeš ještě přijet.

Čekala jsem listonoše, ale nic nepřinesl. Proč nepíšeš, stalo se ti něco? Jsem celá nesvá. Vím, že jsi unavený, ale aspoň pár řádečků, ať víme, že jsi zdráv. Prosím Tě, piš brzy.

Můj milovaný, ani Ti nemůžu napsat, co v mé duši je pro Tebe skryto pláče. Taky se mi o Tobě často zdá. Třeba o tom, jak jsme byli spolu v lázních. Nebo na dnešek jsme jezdili pořád vlakem a Tys byl jen v bačkorách.

Ty náš drahý nejmilejší tatínku ze všeho na světě!

Tolik se na Tebe těšíme, až přijedeš. Dáša prý zamkne dveře pokoje na lígr a žádný k Tobě nesmí, jen my.

Danulka měla ošklivý sen – špinavou vodu a v ní plaval led. Lehla si ke mně a dala se do zpívání. Má takovou radost, že snad už přeci přijedeš. Já nechci být zklamaná, tak si tu radost ještě nechám.

Dnes mně je již lépe, když vím, že si můžeš zatopit.

Tolik ten pláč zadržuju. Hned si vzpomenu, jak jsi říkal, buď statečná, neplač před Dášou.

Nikoho s ničím neobtěžuju. Nabízejí se, že mi něco pomůžou, ale jen jsem poděkovala. Nechci Tě zklamat. Žádné řeči nevedu, dávám si pozor, abych neřekla víc, než je potřeba.

Včera jsem seděla sama v lokále. Když všichni odešli, měla jsem chvilku klidu a mohla o Tobě přemýšlet a vzpomínat. Pláč mně ulevil a pak jsem šla spát.

Neboj se můj nejdražší. I kdybys tam byl hodně dlouho, ani myšlenkou bych nic neprovedla. Neb Ty jsi jediný ze všeho, co je kolem. Doufám, že mi rozumíš.

Měla jsem ošklivý sen – celou noc jsem chovala dítě, co mělo 7 zoubků.

Pan Steiner prý si bude na mě stěžovat, že nemá co kouřit. Cigarety teď nemáme, dala jsem je za košile.

Právě jsme přišly domů. Danulka utíkala ke schodům, zdali jsi přijel. Jak přiběhla zpátky, asi víš. Zklamaná a hned povídá, maminko, nic si z toho nedělej, to tatínek asi usnul ve vlaku a oni ho převezli. Musela jsem jí dát za pravdu. Neboj se, tatínku, že chodím sklíčeně. Přemůžu to, jak se dá, aby to nebylo moc vidět. Říkají, že bych si měla s někým povídat, ale jsem nějaká…

 

VI. Přestupní stanice (30. léta)

„Tímto vám, Josefe Hample, předávám výuční vysvědčení pomocníka číšnického a sklepnického,“ pronesl František Halda, majitel slavné restaurace v Jaroměři. Pak polohlasně dodal: „Nezapomeň, chlapče, vždy musíš umět jednat s lidmi. Dělej všechno, jak nejlépe dovedeš, pak můžeš od zákazníka vyžadovat plně zaplaceno. Nikdy si nenech zkazit náladu kdejakým otravným morousem. Chlapče, štěstí ti leží u nohou a svět na tebe čeká.“

Tak šel. Z rodné Volovky od devíti sourozenců až do Prahy, kde mu v kuchyni kavárny poblíž Karlova náměstí padla do oka Vlasta. Josef toužil po tom mít vlastní hospodu. V severních Čechách byly vhodné objekty, ale potřeboval životního parťáka.

Potřeboval Ji.

„Když já nevím,“ svěřila se jednou Vlasta, „on je Josef takové třeštiprdlo. Pořád někde v luftě, úsměv od ucha k uchu. Je menší a o dva roky mladší než já! A já už měla nabídky od solventnějších pánů.“

„No jo, Vlastičko, ale s těmi by ses ukousala nudou!“

Josef Hampl přišel s láskou do kraje, kde jsem se narodil já a já zase díky lásce našel a dopsal jeho příběh. Tam, kde on potkal tu svou – kousek od Karlova náměstí.

Praha byla jejich přestupní stanicí na cestě životem. Když vystoupili z vlaku v Bohušovicích a zadívali se na Polabí, svůj nový domov, políbil Josef Vlastu na tvář a řekl:

„Dokud máme jeden druhého, nikdy se neztratíme. Počkej, co tady všechno zažijeme!“

Pane Hampl, tatínku, dědečku! Nelhal jste.

Galerie
Dopisní obálka nadepsaná Vlastou Hamplovou, adresována jejímu muži, zákopníkovi Dobový protektorátní pohled z Ostravy
1. strana dopisu domů ze 17. 2. 1945 Fragment dopisu od Vlasty Hamplové jejímu muži. Podtržený úryvek je parafrázován v příběhu.
Výuční vysvědčení J. Hampla z r. 1928 podepsané Fr. Haldou Scan: pracovní knížka Josefa Hampla z dob Protektorátu Čechy a Morava
Scan: občanská legitimace Josefa Hampla z dob Protektorátu Čechy a Morava
Travčice, dům č. p. 4

Obec Travčice se nachází v okrese Litoměřice, asi 3 km od bývalého koncentračního Tábora v Terezíně (ještě dříve, za 1. světové války, byl na území Travčic zřízen zajatecký tábor). Travčice dnes mají kolem 500 obyvatel, přirozeným centrem obce je náves s kaplí z poloviny 19. století. Přímo na návsi také leží dům č. p. 4, ve kterém měli Hamplovi do roku 1954 svou hospodu. K tomuto domu patří několik dalších hospodářských budov a podlouhlý pozemek se zahradou. Obec Travčice leží v úrodném kraji Polabské nížiny, přilehlé podniky jsou převážně zemědělské. S druhým labským břehem ves nejsnáz spojuje přívoz Nučnice-Nučničky.

Vojáci v Travčicích (blíže neidentifikováno), zdroj: archiv pamětníka R. Stejskala Sbor dobrovolných hasičů Travčice, zdroj: archiv pamětníka R. Stejskala
Znak obce Travčice, zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Travčice
Příběh místa

Než se Josef Hampl natrvalo se svou rodinou usadil v Travčicích v Polabí, vykonal dlouhou životní cestu přes půl republiky. Narodil se ve východních Čechách v osadě Volovka, studoval v Jaroměři a v Jihlavě, jako číšník a vrchní pracoval v Praze. Do okresu Litoměřice a do Travčic přišel v 2. polovině 30. let. Za Protektorátu byl J. Hampl nasazen na kopání zákopů na Moravě, jeho dům a hospodu v Travčicích č. p. 4 musela obstarávat sama Vlasta Hamplová s dcerou Dagmarou. Roku 1954 byla hospoda zavřena, objekt byl dále jen rodinným domem, kde se narodili i pamětník Roman Stejskal a jeho bratr. Na pozemku za domem se pěstovala všechna myslitelná zelenina, ve stodole a na dvorku se dalo nalézt velké množství rozličného nářadí a dalších předmětů, které za svého života Josef Hampl sesbíral. Dům dnes již rodina pana Hampla (resp. jeho vnuků Stejskalových) nevlastní, po smrti babičky Vlasty Hamplové byl roku 2010 zbaven všech závazků a prodán.