Tichý protest

Pamětník pochází z Olomouce, narodil se během 2. světové války v roce 1943. Pocházel spíše z intelektuální a antikomunisticky založené rodiny, jeho matka byla úřednicí, otec byl vystudovaný právník, který dokonce po válce působil pár let jako soudce. Z dětství si pamatuje třeba měnovou reformu, ale pouze to, že najednou bylo všechno o dost levnější. Taktéž si matně vzpomíná na politické procesy, které se řešily u něj doma. Jeho otec, bývalý soudce, věděl, že to není tak černobíle, jak se to díky propagandě mohlo zdát.

V 6 letech nastoupil na osmiletou základní školu v Olomouci a pokračoval ve svých studiich další 3 roky na jedenáctiletce. Jeho střední škola byla silně ovlivněna počínající komunistickou érou, na škole byli protežováni mladí neschopní komunisti, zatímco staří ostřílení učitelé měli strach o svá místa. Jeho maturita byla přesunuta kvůli spartakiádě, které se jakožto velký sportovec účastnil. Na vysokou školu Palackého nastoupil v 17 letech, vybral si obor pedagogika. Jeho prvotní záměr byl vystudovat tělovýchovu, ale brzy pochopil, že tělocvikáři jsou v učitelském sboru pátým kolem u vozu, a tak se začal více věnovat biologii, kterou měl původně jako sekundární předmět. V životě se potýkal s problémem, že nikdy nebyl pionýrem, což mu značne zkomplikovalo přijetí na stření i vysokou školu, ale nakonec se mu díky štestí i svým schopnostem podařilo obojí.

Po promocích v roce 1965 byl umístěn do Ostravy na Gymnázium Hladnov, kde rok učil a současně hrál volejbal za tehdy velmi dobrý tým Vítkovic. Naskytla se mu příležitost hrát volejbal profesionálně a vyučovat pouze na učilišti, ale věděl, že to pro něj není perspektivní. V roce 1966 nastoupil jako zdravotník na vojnu do Plzně, jakožto vysokoškolák pouze na rok. Díky tehdejšímu uvolňování režimu se mu s odstupem času vojna jeví vcelku komicky. Přestože nebyl v Socialistickém svazu mládeže ani tam neplánoval pernametně vstoupit, chtěl se účastnit jejich výletů, a proto opakovaně vypisoval přihlášku, odjížděl na akce a po návratu ony přihlášky zmuchlal a vyhodil. Během roku mu to prošlo asi sedmkrát, a tak se například dostal dvakrát na lyže nebo jednou do Prahy.

Po návratu na Hladnov začalo velké uvolnění, dokonce se dostal na zájezd do Jugoslavie, ze kterého se vrátil 19. srpna 1968. Den na to odjížděl večer se studenty na brigádu na chmel. Okolo 1 hodiny ráno jejich vlak projížděl kolem Ruzyně, kde zahlédli přistávat mnoho letadel a smáli se pořadání leteckého dne v noci. Avšak již o pár hodin později pochopili co se děje, když u Loun zpozorovali kolonu tanků a mraky helikoptér. Navzdory všemu chmel proběhl bez problémů, pouze nálada byla stísněná a lidé drželi více při sobě. Po opětovném nastolení režimu pokračoval jako učitel na Hladnově až do dalšího roku, kdy se jako jediný zastal svého studenta, který čelil problémům po vyjádření nesouhlasu s okupací na mezinárodním táboře v NDR.Za tento svůj postoj byl komunistickým ředitelem ze školy vyhozen. Stejně jako při přijetí na střední a vysokou školu mu přála štestěna a získal post na prestižním Gymnáziu Matiční. Tamější ředitel respektoval jeho apolitický postoj a do ničeho ho nenutil.

Pamětník měl mnoho možností emigrovat, ale nikdy je nevyužil kvůli svým dětem, které při jeho cestách zůstávaly doma. Několikrát vycestoval se svou ženou za její rodinou do Francie, s kamarádem navštívil Rakousko, Švýcarsko či Itálii. Možnost takto cestovat se mu naskytla díky rodičům jedné ze studentek, kteří si přáli, aby jejich dcera získala lepší známku v biologii, a tak za příslib zlepšeného prospěchu její otec pracující na pasovém oddělení mu udělil vízum.

I přes to, že jeho antikomunistický odpor byl převážně pasivní, zažil díky němu strastiplné chvilky. Ve svých hodinách si občas neodpustil vtipné narážky na režim, které si sám kolikrát ani neuvědomoval. Vážnost svých výroků si uvědomil až poté, co po jedné z hodin za ním přišli jeho studenti s tím, ať se nestrachuje, že jistému spolužákovi pěstmi rozmluvili nahlášení jeho postoje svému otci zaměstnaného u policie.

Až do pádu železné opony si udržoval svůj totálně apolitický postoj, nezajímal se o žádné mediálně známé kauzy, mnohdy ani netušil, kdo byl ve vedoucích politických funkcích, avšak s režimem vždy tiše nesouhlasil. Z novin četl pouze poslední stránku, televizní noviny nesledoval a z rádii poslouchal jen Svobodnou Evropa.O jeho postoji věděli jeho nejbližší přátelé z volejbalového klubu, ať komunisté či ne, se kterými často vedl zapálené debaty či z legrace hrávali v týmech komunisti proti nekomunistům.

Nikdy nebyl disidentem ani se aktivně neangažoval proti komunismu, ale díky prostředí, ve kterém vyrůstal, byl vždycky naladěn na antikomunistické vlně.I přes jeho nepřílišnou informovanost věděl například o Havlovi, kterého zaregistroval hlavně v Rudém právu v rubrice přání, kam ho disidenti nenápadně propašovali. V tento okamžik již cítil blížící se změnu. Proto když 17. listopadu vypukla Sametová revoluce, věřil, že se to již nedá zastavit, a tak šel na Masarykovo náměstí protestovat. Tehdy s sebou vzal jednu kolegyni, na náměstí byla pouhá troška protestujících, zbytek byli očividní estébáci, ale kteří už nijak nezasahovali a pouze pozorovali situaci. Postupně přibývalo více a více lidí, až se zaplnilo skoro celé náměstí.

Až po roce 89. se začal více zajímat o politické dění, do té doby ignoroval vše spjaté s politkou, kterou sám nemohl změnit, a tak se do té doby snažil dle jeho slov pouze přežít jako všichni ostatní.

Galerie
Rok 1967 Pamětník s rodinou na promoci, 1965
Promoce pamětníka, rok 1965 Pamětník při fotbalu, rok 1964
Maturitní tablo pamětníka, rok 1959 Pamětník s přáteli, 1960
Pamětník na chmelu s přáteli, rok 1958 Pamětník, rok 1956
Pamětník s rodinou, 1952 Pamětník s přáteli na Pradědu, rok 1952
Pamětník, 1951 Pamětník, rok 1951
Pamětník s přáteli, rok 1951 Pamětník jako dítě, rok 1946
Pamětník v 1 roku
Masarykovo náměstí

Masarykovo náměstí sehrává v životě pamětníka důležitou roli, protože právě na něm se odehrávala ostravská verze sametové revoluce. Náměstí bylo z větší části pokryto zelení, středu vévodila fontána obehnána kamennou zídkou, která se stala pozdějším místem pro projevy nesouhlasu. Přestože náměstí prošlo během nedávných let velkými změnami, okolní významné budovy jako Stará radnice či Obchodní dům Baťa zůstaly zachovány ve své přibližné původní podobě dodnes. Díky tomuto si každý, jak pamětník tak příslušník mladé generace, může vychutnat při podvečerních procházkách krásnou historickou atmosféru s moderními prvky.

Příběh místa

Gymnázium Hladnov

Jako příběh místa, který bychom Vám chtěli popsat, jsme si vybrali Gymnázium Hladnov. Je to škola, na které se svou spolupracovnicí stále studujeme, a také je to místo, kde náš pamětník ve svých začátcích a dokonce i nedávno učil.

Kořeny Gymnazia Hladnov sahají až do roku 1911, kdy tato škola byla založena jako šestileté dívčí lyceum a takto fungovala až do roku 1946. V roce 1953 škola nově vznikla ve Slezské Ostravě jako jedenáctiletá střední škola a o tři roky později v roce 1956 se změnila Dvanáctiletou střední školu.O pár let později v roce 1965 se náš pamětník poprvé stal učitelem na této škole a v roce 1968 se změnil název školy na Gymnazium. Tato škola sídlila ještě v původní budově, na jejímž místě dnes stojí přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity. Podle narátora škola fungovala velmi poklidně v malém kolektivu učitelů o počtu zhruba 30 lidí. O rok později v roce 1969 nastal velký zlom, ředitelem školy se stal člen komunistické strany, který zavedl rozsáhle čistky týkajicích se jeho komunistických kolegů, avšak našeho zpovědníka zasáhly také, i přes to, že v komunistické straně nebyl. Mezi ním a ředitelem školy došlo k vážným ideologickým rozporům, a tak musel školu opustit. V roce 1977 a 1985 škola znovu změnila svou adresu, prvně do Moravské Ostravy a později na ulici Hladnovskou ve Slezské Ostravě, kde sídlí dodnes. V roce 1990 se otevřelo všeobecné osmileté studium a od té doby naše škola funguje bez výrazných změn.

Pamětník se jako učitel do naší školy vrátil v roce 2006, kdy po problémech s bývalou ředitelkou školy nastoupil do funkce náš nynější ředitel, a učil na ni 6 let až do svého odchodu do důchodu.