Po válce mohl odjet do Ameriky, matka mu to zakázala

Když Němci zabrali Sudety, bylo Jaromíru Černému osm let. Jeho rodiče odjeli pracovat do Prahy, on se do protektorátu musel odstěhovat za příbuznými. Ti si ho po vesničkách na jižním Plzeňsku přehazovali jako horký brambor, do roku 1943 však stihl vychodit českou školu a nastoupit do prvního ročníku měšťanky. Toho roku však jeho rodiče (zaměstnaní u bohnické léčebny) byli propuštěni do důchodu a vrátili se domů do Říše, do Wiesengrundu (tehdejší německé jméno Dobřan). Z nařízení úřední moci se Jaromír musel vrátit zpátky do Dobřan za rodiči. Protože ve městě však byla pouze německá škola a Jaromír neuměl německy, z původní české měšťanky se musel vrátit do pátého ročníku německé obecné školy. Jeho studium ale nemělo dlouhého trvání. Přesně pět dní po jeho nástupu do školy, v noci z 16. na 17. dubna 1943, byly Dobřany vybombardovány spojeneckými letadly, která si je spletla s plzeňskou Škodovkou. Lze hovořit o štěstí, že tehdy Jaromír Černý nepřišel o život, nálet město během chvíle proměnil v trosky. Po náletu JČ dokončil šestý ročník základní školy, poté nastoupil do práce jako likvidátor ponáletových škod.

Dobrými styky s vojáky si přilepšil

V květnu 1945 byly Dobřany osvobozeny americkou armádou, vojáci zde setrvali až do srpna. Protože byl JČ přirozený extrovert, velmi rychle se s vojáky skamarádil, z čehož pro něj plynuly nesporné výhody. Vojáci byli totiž dobře zásobeni nejen potravinami, ale i ostatním užitkovým zbožím, a v situaci, kdy byl v Čechách po válce akutní nedostatek všeho od másla po mýdlo, se taková známost náramně hodila. Jaromírova matka prala vojákům oblečení, sám JČ jim nejednou pomáhal v improvizované kuchyni a s mnoha dalšími činnostmi. Dodnes je velmi hrdý na věci, které mu Američané věnovali. Z mnoha likvidujících se zásob po Wehrmachtu i po americké armádě dokázal vyžít a dobře je zužitkovat i při nedostatku za dob socialismu.

Než vojáci odjeli zpět do Ameriky, dělali mezi místními muži nábor do armády. Kdo chtěl, mohl se přihlásit. Jaromír Černý jako mladý idealista toužící po dobrodružství samozřejmě neváhal. Posudkovým lékařem byl označen jako způsobilý a chyběl už pouze podpis od rodičů na přihlášce. Zde ovšem JČ tvrdě narazil. Jak matka, tak otec o ničem podobném nechtěli ani slyšet a bylo rozhodnuto. Jejich nesmlouvavý přístup mu zřejmě zachránil život. Lodní transfery totiž při cestě přes Atlantik najely do minových polí, pozůstatku po činnosti nacistické Kriegsmarine. Zdejší již tehdy komunistická propaganda tvrdila, že vracející se vojáci z Evropy byli „nasáklí“ komunismem, proto už o ně americká vláda neměla zájem a takto se jich elegantně zbavila.

Když Jaromír Černý nevstoupil do US Army, šel alespoň do učení k auto a motoopraváři p. Dubskému v Plzni. Tento krok ovlivnil celé jeho další životní směřování. Poté, co se vrátil z vojny, kde dělal veliteli šoféra, nastoupil jako mechanik do státního podniku Mototechna. V opravování motorek byl velmi šikovný a stal se v oboru vyhledávanou osobností, mnoho lidí k němu chodilo a dodnes i chodí na konzultace a se žádostmi o radu.

Bez dobrých známých by měl život těžší

Jaromír Černý bydlel se svou manželkou, matkou a dvěma dcerami v domě, který byl postaven koncem 19. století. Architektonicky byl původně navržen jako hospoda, bytové prostory nebyly příliš prakticky řešeny. Dům měl také mnoho oken, která se s přibývajícími desetiletími začínala rozpadat. Bylo tedy nutné provést alespoň základní stavební úpravy a dům zgenerálkovat. Tehdy toto bylo ovšem mimořádně těžké, jednak kvůli absenci stavebních (a jakýchkoli dalších) firem a nedostatku všeho druhu materiálu (nejen stavebního). Pokud tedy JČ chtěl dům opravit, musel absolvovat neuvěřitelně náročnou honbu právě za stavebním materiálem. Když například zaváděl vodovod, trubky nakládal u známého, správce skladu, a v pět hodin ráno, aby jej nikdo neviděl, s nimi jel z Plzně do Dobřan. A takhle to bylo se vším, JČ se zkrátka snažil žít plnohodnotný život i za nehostinných podmínek socialismu.

Galerie
J. Černý po natáčení rozhovoru Dokument o prohlášení J. Černého zletilým, 15. 11. 1948
J. Černý se svou závodní motorkou, 1988 Na pouti s dcerou Jaromírou, Uherce, 1973
S rodinou, zleva: Jaromír Černý, dcera (moje matka) Jaromíra, dcera Jana a manželka Margita, 1973 Na závodech motokrosu, vzadu spolujezdec p. Bohuslav Bula, 1970
J. Černý a některé z jeho motokrosových trofejí, 1959 Oslavy Prvního máje na dobřanském náměstí, zleva: p. Jílek, M. Černá, J. Černý, p. Krejčí, 1956
Procházka lesem, 1956 Jaromír s manželkou Margitou na výletě v Domažlicích, 1956
Svatební fotografie Svatba Jaromíra a Margity (roz. Fisterové) ve slovenských Medzilaborcích, 1954
J. Černý při propuštění do civilu, 25. 10. 1952, Prešov J. Černý v parašutistickém stejnokroji
Foto J. Černého z vojny, 1952 Matka J. Černého, Anna Černá, 60. léta
Otec J. Černého, Václav Černý, 1935
Silnice přes tř. 1. máje v Dobřanech, poblíž domu č. p. 406

V tomto místě zaváděl Jaromír Černý v roce 1959 do svého domu vodovodní potrubí. Pouhou svépomocí a s přispěním přátel musel prodloužit výkop a pod silnicí provrtat díru pro trubky, s čímž si za minulého režimu užil při shánění materiálu, povolení atp. mnohé peripetie. V roce 2001 při opravě silnice byl tento starý vodovod vytrhán a položen nový.

GPS: 49° 39′ 17,77″ S

13° 17′ 59,04″ V

Současná podoba místa Při rekonstrukci silnice a kanalizace v r. 2001
Průčelí domu č. p. 406, první polovina 20. stol.
Příběh místa

Psal se rok 1959 a v Dobřanech byl akutní nedostatek vody. Kvůli těžebním šachtám a dolům v okolí města, které sváděly podzemní vodu pryč, byly dobřanské studny téměř suché.

Situace už byla neúnosná, a tak se Jaromír Černý rozhodl, že je potřeba ji řešit. Zjistil, že v protější ulici známý p. Dolanský dělá výkop a chystá se k sobě do domu zavést vodovod. JČ neváhal využít příležitosti. Musel ovšem jednat rychle, protože p. Dolanský měl již všechno připraveno a naplánováno, JČ neměl nic. Musel sehnat několikero povolení, aby mohl prodloužit výkop a ve stavbě vodovodu pokračovat až k sobě domů. Dále neměl materiál. Musel si, dalo by se říci, tak trochu „pololegálně“ od známých pracujících ve státních podnicích opatřovat trubky a asfalt na jejich obalení. (Město mu sice vydalo všechna potřebná povolení, v akci už se ovšem nehodlalo nijak angažovat. A snad ani nemusím podotýkat, že zadání zakázky soukromníkem nějaké stavební firmě bylo zhola nemožné.)

Jaromír Černý již v tu chvíli mistroval v Mototechně, kde mu bylo přiděleno několik učňů. Ti znali jeho problém, a tak se domluvili a jednoho krásného dne, když JČ nebyl doma, se sešli a vykopali celý výkop téměř takové délky, jaké bylo potřeba. Nyní ale zbývala ta hlavní část: bylo nutné vrtákem provrtat díru pod silnicí pro trubky. JČ tedy sezval všechny své ochotné kamarády a sousedy, kteří chtěli profitovat z jeho budoucí přípojky. Celá událost byla pojata spíše jako přátelské setkání, jeden známý přinesl dokonce soudek piva. Nastal ovšem jeden malý zádrhel: když byli s vrtáním skoro u konce, narazili na křemenný kámen. Ať se snažili sebevíc, kámen provrtat zkrátka nešel. Už bylo pozdě večer, tak příkop na chodníku před silnicí provizorně zabezpečili a rozešli se. K tomuto se váže jedna historka: v noci toho dne šel z vlaku pan XY. Měl už lehce vypito, a když při své pouti domů narazil na onen příkop, byl velmi zvědavý. Obhlížel jej, zkoumal, nakláněl se přes zábradlí, až mu tam spadly brýle. Jak se pro ně poté natahoval a vehementně se je snažil vylovit, stalo se, že do příkopu spadl i on. Své brýle tehdy ve tmě nenašel, naštěstí se však alespoň dokázal vyškrábat zpátky nahoru na chodník.

Následujícího dne ráno se J. Černému podařilo ten problémový křemen jakýmsi způsobem odstranit a skrze silnici se provrtat až do sklepa svého domu. Později odpoledne přišel pan XY a sháněl se po svých brýlích: „Pane Černý, pane Černý, nenašel jste tady náhodou nějaký brejle?“ Vysvětlil J. Černému svou příhodu z minulé noci a oba se tomu mohli jen zasmát.

Na závěr nutno dodat, že kdyby JČ nebyl takto nadstandardně aktivní, nejenže by měl vodovod možná až o mnoho let později, ale celkově jeho životní úroveň by byla nižší. Nejen z vyprávění starých pamětníků jsem totiž nabyl dojmu, že život za socialismu a lidové demokracie byl paradoxně docela boj.