Vyhnání a návrat rodiny Kristy Bartoničkové-Stumpové na Dvoračky

Válka začala v den, kdy šla Krista Bartoničková rozená Stumpe poprvé do školy. Nepamatuje si na cestu do školy, ale na atmosféru toho dne si vzpomíná. “Všichni byli vyděšení z toho, že je válka, měli strach, protože tušili hrozný zlo.”

Narodila se do jedné z nejvýše položených chalup uprostřed luk mezi Lysou horou a Kotlem v Krkonoších. V září 1933 jí pomohla na svět Marie Erlebachová, porodní bába a sousedka.

Její otec, Johann Stumpe pocházel z Lovčenky, krkonošské boudy s hospodou, kde vyrůstal s dalšími čtyřmi sourozenci. Svoji ženu Annu, rovněž z pěti dětí, si našel v jedné z rokytnických chalup v údolí. Matka Anny trpěla epilepsií, starala se tak jako druhá nejstarší o ni i mladší sourozence a provdala se až ve 30 letech, dokud nedorostli. Před narozením Kristy pečovala o nemocnou tetu, která v chalupě zůstala na dožití.

Rodiče se starali o hospodářství, dobytek, v létě na rozlehlých loukách sušili seno. Kristu dali ven do postýlky, odkud sledovala dění a vedla hovory s kolemjdoucími. Na celou zimu chodil otec na Novoslezskou boudu pracovat. „Spravoval lyže, mazal lyže, opravoval lyže a maminka byla sama doma a starala se o krávy ve chlívě“. Tak proběhlo mnoho zim.

Malá Krista tu byla na příštích pět let jediným dítětem. Za kamarády to z horské boudy posazené 1140 metrů nad mořem měla daleko. Byla vděčná za zájem sousedů malé děvčátko rozmazlovat. „Když se mě ptali, co chci k jídlu, tak jedině řížek a malinovou šťávu…s tím mě zlobili ještě v dospělém věku.“ Jinak to svého času mezi rodiči a Půhonnými, majiteli sousední Dvoračky, celkem jiskřilo. Usedlost Stumpovi zrekonstruovali v roce 1936 poté, co dováželi materiál na stavbu z údolí a od Mumlavy. Pro nesouhlas sousedů, kteří se báli konkurence, získali koncesi na pohostinství a ubytování až o šest let později.

Ještě před válkou jezdil pan Stumpe s volem nahoru do Krkonoš, kam vozil materiál na stavbu bunkru v rámci budování pásma pohraničního opevnění. Když byly bunkry postaveny, přišli sem čeští vojáci, kteří se ubytovali i s koňmi také na Štumpovce. “Dvoračka měla koně a ten se uvázanej pás na louce. Jak jednou pro toho koně tatínek odpoledne šel, ti vojáci tam popíjeli, byli opilí a stříleli do vzduchu. Já byla pětiletá a chtěla jsem jít s tatínkem, což mi nedovolil. Já jsem mu povídala: Když můžou Tebe zastřelit, tak mě můžou taky’ ”. Tatínek ji s sebou přesto nevzal, ale často na to poté vzpomínal. V červnu téhož roku se narodila Stumpovým druhá dcera Jana. Rodina prožívala obavy z hrozící války, předmnichovské napětí sílilo, místo do porodnice si maminka chystala tašku pro případ porodu v lese. Nakonec dítě přišlo na svět opět doma za asistence paní Erlebachové. Tatínek nesl malou Kristu do horního pokoje, aby jí ukázal sestřičku Janu.

Téhož léta se odehrála i následující příhoda: “Finanční stráž hlídala Krkonoše od Dvoraček nahoru a dole v Rokytnici už byli Němci, německý vojsko už obsazovalo obec. Tatínek byl dole na nákupu a když přišel domů, tak říkal ‘hoši, musíte něco provést, protože jinak přijdou, tak by vás tu zavřeli’. Tak se radili a tatínek navrhoval, že naloží na vůz a s volem jim doveze zbraně do vnitrozemí do Štěpanic ke známý rodině, kde to uloží ve stodole. Oni s tím souhlasili, vzali si jen nejnutnější zavazdla na záda a jednotlivě odcházeli ze Dvoraček. Ve Štěpanicích si to pak další den vyzvedli. Tím byli zachráněni před německým vojskem a po válce si toho vážili, co pro ně tatínek udělal, protože jinak by dopadli špatně.”

Připojení Sudet k nacistické říši rodina Stumpových, etnických Němců s československým občanstvím po generace žijících v pohraničí, kategoricky odsuzovala. „Zdejší lidi byli proti tomu, aby se připojovalo k Německu. To už věděli, že je zle. Dřív se v pohraničí žilo v míru a v pohodě a teď nastalo štvaní a nepohody.“ Ovšem ne všichni v Rokytnici připojení odmítali a pan Stumpe se na ně za to velmi zlobil.

Krista to měla do školy z hor 4 km. Poté, co přišla zima a ona každé ráno sjížděla do údolí na saních, její organismus se brzy vyčerpal. Boty si cestou domů promáčela, aby ji v kopci zmrzly tak, že jí maminka musela nohy dlouze napařovat. Povětrnostní rozmary jí někdy nedovolily dům opustit: “Já jsem hrozně ráda chodila do školy. Dřív byly ty zimní foukanice snad ještě horší, než jsou dneska. Jednou bylo taky tak ošklivo a naši mě nechtěli pustit, že než se ta foukanice uklidní. Já jsem plakala, že teda musím do školy a oblíkla jsem se. Tak mě vzal tatínek ven, postavil mě před dveře a přišel náraz větru, kterej mě doslova nadnes a odnes mě až takovejch dvacet metrů pod dům do závěje. Tam jsem seděla a teď jsem teda ječela. A táta na mě volá ‘Tak už mně věříš, už toho máš dost?’ Jo, já budu doma…”

Zabráním pohraničí pozbyli Stumpovi československé občanství a jako Němci dostávali povolávací rozkazy do wermachtu. Odmítnout znamenalo dostat provaz. Johann Stumpe měl štěstí, nemoc srdce ho od povinnosti narukovat osvobodila stejně jako jednoho z bratrů, který byl po pádu z okna v dětsví zmrzačený. Nejmladší bratr matky i další otce odvedeni byli.

Krista byla několikrát nablízku ženám v rodině nebo blízkém okruhu, kterým válka vzala syny a bratry. Poté, co se rozstonala, rodiče se dohodli s příbuznými, že bude bydlet u nich v údolí a domů bude chodit dvakrát týdně. I tam však po čase dostali spálu a tak Kristu přijala stará paní v chalupě Pod lipami. V té době si už válka vybírala na všech stranách své oběti a i sem dorazila zpráva, že její dva synové padli během jednoho týdne. „Tu tragedii jsem s ní prožívala jako dítě a určitě to v dětský duši zanechá smutek, ránu.” Kristě bylo osm let. Oba muži byli bratry Marie Erlebachové, která pomohla přivést na svět ji i její sestru Janu.

Otcův bratr padl u Stalingradu. Pan Stumpe na něj až do konce války čekal, zprávy nepřišly. Jako antifašista nesl velmi těžce, že mu válka vzala bratra a další blízké na straně vojsk nenáviděné ideologie. Maminčin mladší bratr, kterého vychovávala, padl v roce 1941. O dva roky později, v době, kdy Krista bydlela u své tety a strýce Engových v Dolní Rokytnici, padl jejich mladší syn. Tetu ztráta syna zdrtila, strýc držel smutek v sobě. Druhý syn se jako německý voják dostal po válce do francouzského zajetí a poté zůstal v Německu. Mezitím se ženy a muži, kteří zůstali, snažili udržet potrhané rodiny a opuštěná hospodářství nad vodou. „Tatínka nejmladší bratr musel na vojnu a doma zůstala jeho maminka s pěti kravami a s hospodářstvím na krku. Tak tatínek mimo Dvoraček musel chodit dolů jí pomáhat, aby to přežila.”

Poválečný odsun sudetských Němců se dotkl mnoha příbuzných a známých rodiny. Zůstat mohli komunisté a antifašisté. Mezi ty druhé patřil otec paní Kristy. Přispěl i přímluvný dopis pražských studentů, kteří jezdili na Dvoračky za války. Bez propustek je tu Stumpovi nechávali bydlet. Odejít však musela otcova sestra se třemi malými dětmi, jejíž muž zemřel ve válce. Šla s ní i babička, byť nemusela. Většinou se museli vystěhovat do dvou dnů po oznámení. U radnice na rokytnickém náměstí se vážily pytle s osobními věcmi a co bylo přes povolený limit 30kg, později 50kg, muselo zůstat. Tak se sestře pana Stumpeho stalo, že celý pytel s botami pro rodinu přistál na hromadě, která s nimi neodjela. Pan Stumpe se vypravil za starostou, vysvětlil mu sitauci a směl boty odvézt autobusem za nimi do tábora ve Vrchlabí. Odtud se rodiny posílaly dál do Německa, kde na ně nikdo s otevřenou náručí nečekal.

Rodina Stumpova žila na Dvoračkách do roku 1947. Tehdy je na základě dekretu prezidenta Beneše z 19. září 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství, vystěhovali na státní statek Javorek za Jilemnici. Přidělovací výměr povolával pana Stumpeho k práci zemědělského dělníka. Dostavit se měl během několika dnů. Nadepsané dřevěné bedny vyrobené narychlo pro náhlé stěhování jsou ještě dnes uložené na půdě rokytnické chalupy. Nábytek jim ve vlhkém domě u rybníka zplesnivěl, voda odkapávala z drátěnek postelí. Krista i její sestra chodily v Jilemnici do školy. Ač měla samé jedničky, na studium obchodní školy nesměla ani pomyslet. Mohla pracovat jen v zemědělství, kde tehdy nebyl dostatek pracovních sil. Pásla a dojila krávy, což upřímně nesnášela. Vysvobodila ji třídní učiteka, která jí našla práci v kuchyni. Nejdříve vařila v Grandhotelu ve Vysokém, po třech letech v sanatoriu tamtéž. Výuční list nakonec získala na rodné Dvoračce s ptáčky na smetaně.

V roce 1951 bylo občanství rodině vráceno. Sokolské družstvo služeb tehdy napsalo žádost, aby mohl být Jan Štumpe zaměstnán na Dvoračkách: “Jmenovaný jest vysloveným horským odborníkem v chovu dobytka a vzhledem k tomu, že máme příkaz nejen naše hospodářství udržeti, ale přivésti k rozmachu, byla by nám tato pracovní síla nanejvýše vítána. Pětiletce zdar.” A tak se díky občanství, malému zájmu o práci v ubytovně na konci světa a tomu, že lidé tu Stumpovi znali, dostali rodiče práci kočího a pokojské. Později tu vařila v kuchyni i Krista. Rodina se opět cítila doma, byť svůj dům již nevlastnila.

Stumpovi o dům přišli třikrát. Nejdříve je po válce vystěhovali coby Němce. Jako antifašisty je ale nechali v Čechách. Stumpovka si zažila za dobu jejich nepřítomnosti několik majitelů, až byla zkonfiskována a provozovaly ji Interhotely. Po roce 1989, kdy již probíhalo restituční řízení, Stumpovka vinou personálu vyhořela. Pojistka pokryla převážně nárokované škody zaměstnanců, na vyplacení původním majitelům mnoho nezbývalo. Rodina tak uvítala nabídku ing.Justice, který od nich pozemky koupil. Dnes na místě rodného domu paní Kristy stojí horský hotel, nová Štumpovka.

Ale jak říká paní Krista, nebylo tak strašné přijít o rodný dům. Mnohem horší byla válka. Válka, ve které rodiče přišli o sourozence, lidé o své nejbližší a hory o harmonii společného života Čechů a Němců.

Galerie
přímluvný dopis za rodinu Stumpe s prohlášením pražských studentů zleva: dcera Jana, manžel Josef, paní Krista, 1987
zlatá svatba rodičů Johanna a Anny (sedící řada zleva: otec, matka, bratr otce se ženou, horní řada zleva: syn paní Kristy Jan, sestra Jana, paní Krista, manžel  Josef, dcera Jana, bratranec s manželkou a synem) ,1979 Marie Erlebachová, 1941
rodiče suší seno pod novou Štumpovkou, kolem r.1960 bližší pohled  (nová Štumpovka je vlevo)
pohled přes Rokytnici na Lysou horu a Kotel chalupa v Dolní Rokytnici, za ní v kopcích mezi Lysou a Kotlem svítí Štumpovka a Dvoračky
bedny, ve kterých rodina Sumpova stěhovala své věci z Dvoraček a později zpátky bedny, ve kterých rodina Sumpova stěhovala své věci z Dvoraček a později zpátky
bedny, ve kterých rodina Sumpova stěhovala své věci z Dvoraček a později zpátky před chalupou v Dolní Rokytnici 2013
paní Krista při prvním rozhovoru 5.10.2013 paní Krista při prvním rozhovoru 5.10.2013
s rodiči a sestrou na Dvoračkách, r.1954 přidělovací výměr z 28.8.1947
bratr otce František Stumpe říšské pracovní knížky rodičů zavedené v roce 1935
rodinná fotografie z chalupy v Dolní Rokytnici (paní Krista s dětmi a rodiči) Roku 1936 nově postavená Stumpovka
Tříletá Krista před rodným domem den před zbouráním obytné části, 1936