Doba Terezína – Věra Vrbová

Byla jsem jenom v Terezíně

Mojí prababičce je 90 let. Naštěstí je duševně úplně zdravá, i když je možné, že některé její zážitky nejsou už tak jasné, jako byly před nějakým časem.

Jaký byl život před nacistickou okupací? Narodila se v Sušici, tatínek s maminkou měli obchod na náměstí, ona navštěvovala reálné gymnazium. Rodina to byla vcelku velká (praprababička byla z 12 dětí a prapradědeček ze čtyř). V roce 1938 přišla mobilizace. „A měli jsme bojovat“, říká Věra Vrbová.

Po nástupu Hitlera sem utíkali lidi z Německa a Rakouska. Věřin tatínek Arnošt nechtěl emigrovat, protože věřil, že tady v Československu se Židům nic nestane. Mýlil se.

Věra v té době byla v Praze. Studovala v anglickém penzionátu, ještě stihla absolvovat kurz pro pěstounky ve školce a seznámila se se svým budoucím manželem Frickem. Rodiče byli vystěhováni z domu a zřejmě na udání je gestapo odvezlo do Prahy a rovnou do Veletržního paláce, odkud odjeli do Terezína, ale asi tam nikdy nedorazili. Transport mířil přímo do Osvětimi.

A jak se žilo v protektorátě? Těžce. Židovská žlutá hvězda byla na levé straně kabátu, nosily ji i děti. A všichni se báli.

Manžel Fricek pracoval pro židovský starobinec. Existoval taky v Praze židovský sirotčinec, kde se odehrávaly literární akce a Věra se zde seznámila s mnoha úžasnými lidmi, např. s Erichem Saudkem, překladatelem Shakespeara, a s Evou Vrchlickou, křesťankou, která se rozhodla, že Ericha zachrání a vzala si ho za manžela.

A pak už přišel transport do Terezína i pro Věru. Vzpomíná, že v jejím transportu byl i slavný spisovatel Karel Poláček, který po příjezdu na přeplněné nádraží, řekl: „Koukej, Slovan všude bratry má!“ Vzpomíná na zápach z brambor, na „šlojsku“, na pana Roubíčka s červenými vlasy.

Fricek byl ubytován v tzv. Sudetských kasárnách a Věra v Magdeburských, na půdě na zemi. Tam kontrolovaly tzv. berušky, nacistky, které ukradly, co mohly. S manželem se mohli vídat. On pracoval jako stavební dělník v Lovosicích. Věra pracovala ve školce, ve slídárně, v kuchyni. Její přítelkyně Lilka Milerová, pracovala v prádelně a navzájem si pomáhaly. Pak se přestěhovaly do tzv. Drážďanských kasáren, kde měly malá kamínka, a to byla výhra.

V Terezíně byli schovaní také dva partyzáni, pro které Věra kradla jídlo a všechno, co šlo.

Práce ve slídárně. Slídárna byla mimo Terezín, vězně vodili do práce i z práce. Loupali slídu do krabic, což pro mladé nebyl až takový problém, ale pracovalo tam mnoho starých lidí, kteří nemohli splnit normu. Věra se rozhodla, že naloupanou slídu Němcům nedá a házela ji do záchodu. Až ji chytili a konal se místní soud. Vedoucí provozu – Pavla Kohnová, židovský vedoucí celého provozu, 2 esesáci a jeden pes. A stalo se cosi neuvěřitelného, esesák ji pustil. Jen tak.

Manžel zemřel v podzemním koncentračním táboře Kaufering v Německu 14 dnů před koncem války. Věra se snažila, aby mohla jet v transportu s ním, ale protože pracovala ve slídárně, tak se jí to nepodařilo.

Když se do Terezína začaly vracet transporty lidí z okupovaných území, lidi byli ubozí, vyhublí, zavšivení a vypukl tyfus. Kolem Terezína visely nápisy – pozor, nebezpečí tyfu, smrti atd. Např. Poláci byli izolováni v Hamburských kasárnách,ale utekli. A tak se Věra s Milkou rozhodly, že utečou. Věra ale neměla boty, jen dřeváky, i když to pro ni byla jen malá překážka. Podařilo se jim umluvit českého četníka, pak ale narazily na hlídku, ale ti muži byli moc hodní, Věře dali onuce do dřeváků. Rusové je osvobodili ve Velvarech. Musela tam těžce pracovat u sedláků.

Věra dostala (bohužel falešnou) zprávu, že její manžel přežil a hned se vydala do Prahy. Tady potkala v tramvaji doktora Ádu Beneše, který byl v koncentráku s Frickem. Hned bylo jasné, že Fricek nežije. V šoku nevěděla, co dál, a ujal se jí policajt, který s ní byl celé odpoledne. Našli byt, ve kterém bydlely kamarádky. Věra byla jako bezdomovec. Dostala 500 korun a svetr z Unry a musela se o sebe postarat sama. Tak odjela do Sušice. Kde zaklepala, tam bylo něco jejího, ale lidi jí skoro nic nevrátili.

A ještě na závěr.

Přítel Karel Švenk, (známý skladatel) našel v Terezíně dobrou práci pro Věru. Měla zatloukat bedny se zbraněmi. V této práci bylo víc jídla, o 5 dkg margarínu a sáček cukru navíc na týden. Najednou si řekla, že musí pryč, šla za Karlem, že už tam pracovat nebude. Tak Karel, i když nechtěl, jí zařídil vyřazení, díky lékaři, který řekl, že má astma. Za 10 dní šli všichni, kteří tam pracovali, do transportu do Osvětimi.

A znovu po návratu.

Našli se i lidé, kteří byli čestní a vrátili prstýnek nebo povlečení. Většina ale bohužel nic nevrátila. Věra objevila náhodou i seznam uschovaných věcí, který napsal její tatínek, ale to je spíš jen vzpomínka na tu dobu.

Vzpomínka na kabát od maminky, který Věra objevila v Praze. Známí jí jen řekli, že ho nosili, protože nevěřili, že se vrátí.

Po letech se Věra znovu vdala, měla mou babičku Zuzanu, život to nebyl lehký. Věra ani její manžel Karel nebyli komunisti, peníze neměli a nebyl nikdo, kdo by pomohl.

Galerie
Třináctiletá Věra Fišerová (Vrbová) na výletě na Šumavě se svou matkou Josefínou a tetou Olgou Brunnerovou a bratrancem Jířím. Všichni kormě Věry zahynuli v plynových komorách. Foceno v roce 1936.