Bučávka

Jmenuji se Matěj Dudek a povím vám příběh, který se vypráví v naší rodině po čtyři generace. Tuto událost zažila moje prababička, která se narodila v Dolní Lhotě. A do jejího života zasáhla Druhá světová válka. Toto období prožila v malé vísce Bučávka, která se nachází v tehdejších Sudetech.

Do Bučávky se rozhodli přestěhovat, protože jejich tatínek byl horníkem, a měl silně zaprášené plíce. Svou práci již nadále nemohl vykonávat, a proto přijali nabídku osídlit pohraničí. Protože se stěhovali těsně před odsunem Němců, bylo jim nabídnuto k osídlení stavení s číslem popisným 62, ve kterém bydleli nějakou dobu s původními obyvateli německé národnosti. Společně tu žili dva roky. Po tuto dobu společně hospodařili. Němec měl dva syny a jednu dceru. Manželka mu už zemřela a oba synové se nevrátili z války. Němec se živil jako stolař a dcera se starala o hospodářství.

Když jim bylo nařízeno vystěhovat se, měla v té vesnici na povel odsun Němců jedna pověřená osoba. Jméno tohoto muže už neznáme, ale víme, že měl k obyvatelstvu německé národnosti odpor a choval se k nim mnohdy až nelidsky. Přestože obyčejní lidé z vesnic nesli pramálo viny za hrůzy 2. světové války. Když přišel k domu mých prarodičů s příkazem vystěhování, neponechal německé rodině žádné soukromí ani čas na zabalení osobních věcí. Němec se snažil potají odejít z chalupy a vzít si zlaté řetízky po svých dětech z biřmování. Ale dozorce vytušil jeho záměr a potichu, nepozorovaně šel za ním. Můj praděda ho zahlédl a svým zakašláním upozornil Němce na jeho přítomnost. Poté se rodina odstěhovala.

Při vyprávění se babička rozpovídala také o tragickém osudu jejího milovaného bratra, který se také trochu dotýká druhé světové války. Když už skončila, bylo potřeba vyčistit pole a lesy od nebezpečných nevybuchlých min a granátů. Bratr mé babičky – Pepa šel pomoct své babičce na pole za lesem. A právě v tu dobu tady vojáci likvidovali nevybuchlou munici. Tato vojenská akce nebyla místním lidem nahlášena. V nesprávný čas a nesprávnou dobu se Pepa vydal přes tento les, což mu bylo osudným. Odstřelená mina vybuchla v jeho těsné blízkosti a následkem těchto zranění trpěl Pepa až do konce svého života schizofrenií. Finanční odškodnění žádané mou prababičkou jí nebylo nikdy vyplaceno a Pepa zbytek svého života strávil střídavě doma a střídavě v péči psychiatrů v opavské nemocnici.

Dlouho po válce nás ještě navštěvovala rodina odsunutých Němců. Nikdy nepřijeli s prázdnou. Vozili nám kávu a čokolády. A oni se na oplátku podívali na svůj rodný dům. Uběhla velmi dlouhá doba a na tuto rodinu jsme úplně zapomněli. Při rekonstrukci podlahy ve stodole jsme našli truhlu. Babička tušila, že tento poklad může patřit původním obyvatelům našeho domu a nespletla se. V truhle byly štůčky látek, oblečení, korzety a tento pásek s pozlacenou přezkou. Vše bylo již zteřelé a prožrané od myší. Bohužel pro záchranu látek a jiných věcí v truhle bylo již příliš pozdě. Zůstal nám jen onen pozlacený pásek, který byl pravděpodobně součástí jejich kroje.

Tento kratinký příběh znám z vyprávění naší babičky, která ho zase zná z vyprávění své maminky. To jak to skutečně a přesně bylo, se už nedozvíme. Stojící památkou a svědkem těchto událostí je dnes pouze zachovalé stavení, na které se celá naše rodina jezdí odpočinout. Jestli bylo rozhodnutí o odsunu Němců správné, nemohu posoudit. Ale myslím si, že i po tak dlouhé době nejsou všechny rány zahojeny, a na tuto dobu snad nikdo nikdy nezapomene.

Galerie
Na fotce je nalezený pásek z pokladu který je již zmíněn v příběhu, fotka byla vyfocena u nás doma  v  obýváku. Rok vzniku 2014.