Příběh dětství mé babičky

Moje babička Ruth Kopecká se narodila 12. dubna 1949 jako první dítě Františka Kopeckého z Olomouce a Bohuslavy rozené Dvořákové z Řitky. Můj pradědeček František byl tehdy spolumajitelem nějaké olomoucké firmy a aktivně působil v Československé straně národně socialistické. Moje prababička Bohunka učila ve škole. Oba měli rádi svou práci a měli kolem sebe hodně přátel z politických i z náboženských kruhů.

Pradědeček byl velice zbožný člověk. To ho v dospělosti dovedlo do Jednoty českobratrské, která se dnes nazývá Církev bratrská. Pokřtěn byl v Církvi československé (dnes Církev československá husitská), kam patřila jeho maminka. Přátelství s olomouckými faráři Církve československé Augustinem Jünglingem a Oldřichem Bukalem sehrálo v životě mého pradědečka důležitou roli. Farář Augustin Jüngling, který byl před únorem 1948 členem ústředního výboru Československé strany národně socialistické, byl po komunistickém převratu z této strany vyloučen a odešel do emigrace, kam se později podařilo převést také jeho manželku a děti. Jeho nástupcem na olomoucké faře se stal Oldřich Bukal. On a můj pradědeček byli pak koncem roku 1950 zatčeni a v únoru 1952 odsouzeni za údajnou velezradu a vyzvědačství k 18 letům vězení, ke konfiskaci veškerého majetku, k pokutě 20 000 Kčs a ke ztrátě občanských práv na 10 let. V procesu nazvaném Bukal Oldřich a spol. bylo spolu s nimi odsouzeno i dalších 10 lidí, kteří dostali nižší tresty.

Když pradědečka Františka zatkli, nebyly mé babičce Ruth ani dva roky a jejímu mladšímu bratrovi Tomášovi byl sotva rok. Prababičce Bohunce v roce 1952 nařídili, aby se s oběma dětmi vystěhovala z olomoucké vily do polorozbořeného domu v Branné v Jeseníkách, odkud byli po válce vyhnáni němečtí obyvatelé. Protože se tam nedalo bydlet, našli nakonec všichni útočiště v jejím rodném domě v Řitce, kde její rodiče soukromě hospodařili na 10 hektarech půdy.

U prarodičů v Řitce nechybělo mé babičce Ruth nic kromě tatínka. Díky hospodářství měli vždycky všichni co jíst, ale museli trochu pomáhat. Babička Ruth vzpomíná, jak s bratrem Tomášem pásali krávy, ona ty hodnější a Tomáš ty zlé.

Prababička Bohunka dostala zaměstnání ve státním statku. Ten měl kanceláře v řiteckém zámku, který komunisté vzali komtesám Brandisovým. Komtesy ještě nějaký čas po vyvlastnění v zámku bydlely a babička Ruth je velmi obdivovala. Ráda je navštěvovala, protože jednaly noblesně, měly krásný nábytek a jedna z nich, Lata Brandisová, dokonce před lety vyhrála Velkou pardubickou. Návštěvy u nich pokračovaly, i když se komtesy později musely vystěhovat do lesní chaty na místě, kterému se říkalo Na Vandrlici.

Babička Ruth bývala v dobré společnosti také mezi kulaky, které komunisté přestěhovali z různých míst republiky do řiteckého Horního dvora. Byli to Ušelovi, katolíci ze Slovácka, Němcovi, evangelíci z Libkovic pod Řípem a Cermanovi z Čisté, jejichž nejstaršího syna komunisté popravili a další dva mučili a uvěznili. Na pana Cermana, který přišel do Řitky z vězení v roce 1956, babička Ruth vzpomíná jako na laskavého člověka, který se jí snažil nahradit uvězněného tatínka.

Moje babička Ruth prožila téměř celé své dětství bez táty. Vídala ho jen při občasných návštěvách ve vězení, nejvýš dvakrát do roka. Příběh jejího dětství mě zaujal, když můj táta v červnu 2011 umřel na leukemii. Babička Ruth mi pak často vyprávěla, jaké to bylo vyrůstat bez tatínka. Na příhodách ze svého dětství mi chtěla ukázat, že vyrůstat bez táty je hodně těžké, ale dá se to zvládnout, když není jiná možnost.

Občasné návštěvy ve vězení byly pro mou babičku hodně těžké. Manželky mohly navštěvovat své uvězněné muže jednou za tři měsíce a děti své uvězněné tatínky jednou za půl roku, ale do poslední chvíle se nevědělo, jestli bude návštěva povolena nebo ne. Cesta z Řitky na Mírov byla dlouhá a složitá, poslední část bylo často nutné dojít pěšky. Na jejím konci pak čekal člověk v šedozelené uniformě z hrubé látky, který vypadal cizí, špinavý a nebezpečný. Dozorci se často postarali, aby vypadal co nejodporněji, když mu nedovolili se před návštěvou umýt a oholit. Prostředí věznice a vše co musel návštěvník podstoupit, než ho pustili dovnitř, působilo děsivě. Mé babičce Ruth však připadalo nejtěžší dívat se, jak se její rodiče dotýkají a líbají přes drátěné pletivo nebo sklo, které je při návštěvách oddělovalo.

Můj pradědeček František strávil nakonec ve vězení téměř 10 let. Nejprve ve vazební věznici v Olomouci a pak zejména ve věznici Mírov, kam ho umístili po vynesení rozsudku. Protože v mládí onemocněl tuberkulózou kostí a nebyl pak schopen chodit bez berlí, neposlali ho do uranových dolů, ale zůstal po celou dobu trestu na Mírově, kde vykonával lehčí práce, např. lepení pytlíků nebo loupání cibule. Říkával prý, že ho jeho nemoc zachránila před smrtí z ozáření. Té podlehla většina pradědečkových kamarádů, kteří ve vězení museli dobývat uran. Říkával prý také, že díky cibuli, kterou loupal, mohl zásobovat ostatní vězně potřebnými vitamíny. Osmnáct let si nakonec neodseděl. V květnu roku 1960 byla při příležitosti 15. výročí osvobození Československa a ukončení 2. světové války vyhlášena amnestie, při níž se s mnoha dalšími politickými vězni mohl i on předčasně vrátit domů, tedy do Řitky. Rok po jeho návratu se narodil nejmladší bratr mé babičky Ruth, kterému dali jméno Martin.

Pobyt pradědečka Františka ve vězení ovlivňoval i po jeho návratu domů život celé rodiny. On sám zprvu těžce hledal práci. Také prababička Bohunka musela občas změnit zaměstnání, přestože byla šikovná a pracovitá, přece jen byla ženou kriminálníka. Mou babičku Ruth nechtěli kvůli tomu zprvu přijmout na střední školu v Dobříši, ale nakonec se dostala do stejné školy v Praze.

Významnější než všelijaké překážky však byly vztahy, které se mezi politickými vězni ve vězení vytvořily. I po návratu domů se bývalí muklové i celé jejich rodiny navzájem navštěvovali. Při návštěvách se povídalo o všem možném, hlavně o politice, a také se vzpomínalo, proč byl kdo odsouzen, s kým se ve vězení setkal a co tam zažil. Na tyto příběhy vzpomíná moje babička dodnes. Vyprávěla mi například o básníkovi Janu Zahradníčkovi a o právníkovi olomouckého arcibiskupství Františkovi Kosatíkovi, kteří byli s mým pradědečkem Františkem ve stejné cele. Často také připomíná, jak vrah Franta Krejčí někde ukradl a přinesl do cely Bibli, po které můj pradědeček František velmi toužil a kterou mu dozorci odmítali povolit. Tato ukradená Bible ho pak provázela po celou dobu věznění a dnes ji má moje prababička. Babička Ruth říká, že jí i mému tátovi tyto vzpomínky a příběhy pomáhaly rozpoznat, co je pravdivé a důležité, čemu stojí za to věřit a o co je možné se opřít v těžkých chvílích.

12. října 2013 jsem s babičkou Ruth a s dědou Vláďou navštívila mírovskou věznici. Zástupce vedoucího výkonu trestu, který nás při návštěvě doprovázel, se nám dlouho a laskavě věnoval a vysvětlil mi, že dnešní poměry ve věznici jsou úplně jiné, než bývaly v padesátých letech. Celková atmosféra toho místa je však nyní díky vysokým plotům a ostnatým drátům velmi stísněná. Když jsme odcházeli, potkali jsme asi čtyřleté děvčátko s maminkou. Ta holčička šla pravděpodobně navštívit svého tatínka. Přišlo mi to tak smutné, až se mi svíralo srdce. Díky této návštěvě si dokážu o trochu lépe představit, co asi prožívala moje babička, když tam navštěvovala svého uvězněného tatínka.

Příběh mé babičky je v něčem podobný mému příběhu a v něčem se od něj liší. Ji připravili o tátu komunisté, mě o něj připravila nevyléčitelná nemoc. Její táta byl pryč, ale byla naděje, že se jednou vrátí. Můj táta tu už není a určitě se nevrátí. Ona mohla svého tátu občas navštěvovat, ale byl to pro ni vlastně cizí člověk. Já svého tátu navštívit nemůžu, ale pořád si ho pamatuji takového, jaký byl, když ještě byl s námi. Myslím však, že mi babička vyprávěním svých příhod z dětství pomohla pochopit, že člověk dokáže přežít i zlé věci, které z ničeho nic převracejí lidský život naruby. Naznačila mi také, odkud je v nejtěžších chvílích možno čerpat sílu, aby se člověk nezhroutil ani nezatrpkl a aby dokázal dál žít. Proto jsem se pokusila zachytit příběh své babičky pomocí otázek a odpovědí v rozhovoru, který posílám do soutěže Příběhy 20. století. Doufám, že tento příběh nebude zapomenut a že pomůže někomu z lidí, kteří ho uslyší.

Galerie
Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z vazební věznice v Olomouci datovaný 11. 12. 1951 - strana 1 Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z vazební věznice v Olomouci datovaný 11. 12. 1951 - strana 2
Rozhodnutí o vystěhování rodiny Kopeckých z Olomouce dtované 4. 4. 1952 Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z mírovské věznice datovaný 12. 4. 1952 - strana 1
Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z mírovské věznice datovaný 12. 4. 1952 - strana 2 Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z mírovské věznice datovaný 6. 6. 1955 - strana 1
Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z mírovské věznice datovaný 6. 6. 1955 - strana 2 Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z mírovské věznice datovaný 5. 7. 1955 - strana 1
Cenzurovaný dopis Františka Kopeckého z mírovské věznice datovaný 5. 7. 1955 - strana 2 Dopis mlynáře Karla Hladíka z Polničky rodině Kopeckých z roku 1957
Zamítnutí žádosti manželky o milost pro Františka Kopeckého v roce  1958 - strana 1 Zamítnutí žádosti manželky o milost pro Františka Kopeckého v roce  1958 - strana 2
Zamítnutí žádosti dětí o milost pro Františka Kopeckého - strana 1 Zamítnutí žádosti dětí o milost pro Františka Kopeckého - strana 2
Rozhodnutí o soudní rehabilitaci mého pradědečka Františka Kopeckého - strana 1 Rozhodnutí o soudní rehabilitaci mého pradědečka Františka Kopeckého - strana 2
Rozhodnutí o soudní rehabilitaci mého pradědečka Františka Kopeckého - strana 3 Můj pradědeček František v kanceláři své firmy v Olomouci
Můj pradědeček František v roce 1947 Svatba mého pradědečka Františka a mé prababičky Bohunky v roce 1948
Můj pradědeček František se zaměstnanci Řemeslnických potřeb v Olomouci v roce 1949 Moje babička Ruth brzy po narození v roce 1949
Moje babička Ruth, když jí bylo půl roku Moje babička Ruth a její mladší bratr Tomáš v roce 1951
Moje babička Ruth při svých druhých narozeninách v roce 1951 Moje prababička Bohunka s dětmi Ruth a Tomášem v Olomouci v roce 1952
Dům č. 34 v Řitce, kde moje babička Ruth prožila dětství Práce na statku mých předků v Řitce v roce 1954
Moje prababička Bohunka s mou babičkou Ruth a jejím bratrem Tomášem v Řitce v roce 1955 Moje prababička Bohunka s Ruth a Tomášem u řiteckého rybníka v roce 1956 (fotografie, kterou měl pradědeček ve vězení)
Pradědečkův rukopis a poznámky dozorců na rubu fotografie Můj pradědeček František s paní Cermanovou a její rodinou v Čisté v roce 1974
Můj pradědeček Framtišek s kamarády z vězení v roce 1992
Obec Řitka, věznice Mírov

Obec Řitka

Místem, kde moje babička prožila dětství, je zemědělská usedlost č. p. 34 v Řitce, na níž hospodařili její prarodiče. Řitka leží 25 km jihozápadně od Prahy při silnici R 4. Tehdy to byla malá zemědělská obec, v níž si postupně stavěli chaty lidé z Prahy.

V Řitce je barokní zámeček, zbudovaný kolem roku 1650 na místě dřívější zchátralé tvrze. Jeho poslední majitelkou byla hraběnka Schäfferová, provdaná Brandisová, která ho dostala jako věno. Po znárodnění byla na zámku zřízena jídelna pro zaměstnance státního statku, ale komtesy Brandisovy tam bydlely až do poloviny 50. let, kdy byly vystěhovány do chaty u nedaleké Líšnice. Zámek pak sloužil jako školicí středisko a později jako skladiště. Po roce 1989 byl vrácen Janu Pospíšilovi, vnukovi Alžběty, rozené Brandisové.

Dnešní Obec Řitka je nejen podbrdským letoviskem, ale příměstským sídlištěm s 1 064 obyvateli, kde žijí i někteří známí lidé (např. zpěvačka Helena Vondráčková).

Použité zdroje:

http://www.ritka.cz/

http://www.hrady.cz/index.php?OID=6986

http://www.stredoceske-zamky.cz/zamekritka.html

rozhovor s mou prababičkou

Zámek v Řitce - dnešní podoba (http://www.stredoceske-zamky.cz/mapa_stredoceskeho_kraje/zamky/ritka/ritkavelka.jpg; ) Návštěva Mírova 12.10.2013 - mírovská věznice (vlastní fotografie - Nikon D 7100
Návštěva Mírova 12.10.2013 - já s babičkou Ruth před mírovskou věznicí (vlastní fotografie - Nikon D 7100)
Příběh místa

Věznice Mírov

Hrad Mírov ve 13. století zbudoval k obranným účelům olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. Ve 14. století byl hrad rozšířen a sloužil biskupům jako lovecký hrad a útočiště před hrozícím nebezpečím, a také jako vězení. V roce 1424 ho neúspěšně dobývali husité. V 15. a 16. století byl přestavěn do gotické a později do renesanční podoby. V 17. století vyhořel při švédském obléhání. Po třicetileté válce ztratil obranný význam, byl barokně přebudován a na jeho 1. nádvoří byl postaven barokní kostel. Hrad dál sloužil jako věznice pro provinilé kněze olomoucké diecéze. V polovině 19. století ho olomoucké biskupství prodalo rakousko-uherskému státu, který v něm zřídil státní vězení.

V době nacistické okupace zde gestapo drželo a popravovalo politické vězně. Jejich památku připomíná pomník na vězeňském hřbitově. I komunisté sem zavírali politické vězně, k nimž patřil také můj pradědeček. Mírov tehdy patřil k nejhorším věznicím, kde se s politickými vězni zacházelo hůř než s těžkými zločinci. Někteří z nich zde zemřeli v důsledku mučení a proto, že jim byla odepřena nutná lékařská péče.

V současné době je mírovský hrad věznicí se zvýšenou ochranou, kde si odpykávají tresty doživotně odsouzení, zvlášť nebezpeční recidivisté, lidé odsouzení na osm a více let za zvlášť závažné úmyslné trestné činy a lidé odsouzení za úmyslné trestné činy, kteří v posledních pěti letech utekli z vězení. Při ploše 4 m2 na osobu je zde prostor pro 379 vězňů, zaplněný z 96 %. Vězňové jsou ubytováni v místnostech s 1–18 lůžky. Asi 60 % vězňů pracuje v profesích, které je možno vykonávat přímo ve věznici. Personál věznice se stará i o to, čemu se vězňové věnují ve volném čase (sport, hudba, zájmové kroužky). O vězně pečují psychologové a duchovní.

Při příležitostí 150. výročí zřízení věznice, která je nejstarší v České republice, uspořádala vězeňská služba České republiky v září 2008 dny otevřených dveří, kdy mohla věznici navštívit široká veřejnost.

V letech 1969–1974 zde byl vězněn Vladimír Škutina, redaktor Československé televize v období Pražského jara a signatář Charty 77. Po emigraci do Švýcarska o tom napsal knihu Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Mírovská věznice je také místem, kam ve filmu Tmavomodrý svět komunisté po 2. světové válce zavřeli hlavního hrdinu Františka Slámu a další české piloty RAF. Objevila se i ve filmu o Jiřím Kajínkovi, který si tu dosud odpykává svůj trest.

Díky mimořádné laskavosti ředitele věznice plk. Ing. Mgr. Vladimíra Langa jsem v sobotu 12. 10. 2013 se svými prarodiči navštívila toto místo, které ve vyprávění mé babičky hraje tak významnou roli. Pracovník vězeňské služby, který nás doprovázel, mi vysvětlil, že poměry ve věznici jsou dnes naprosto jiné, než bývaly v 50. letech. Díky nezbytným opatřením, jimž se musí podrobit každý návštěvník věznice, jsem přesto lépe pochopila, jak asi moje babička v dětství prožívala návštěvy ve věznici a co ji při nich zraňovalo.

Použité zdroje:

http://www.znatemapu.cz/hrad-mirov

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bznice_M%C3%ADrov

http://www.vscr.cz/veznice-mirov-23/

rozhovor s pracovníkem věznice