Alena Popperová: Hvězda ve stínu hákového kříže

Mojí babičce, Aleně Popperové, rozené Metzlové bylo v říjnu roku 2013 již 81 let. Odmala mi vyprávěla veselé a později i smutné příběhy, které si ve dvacátém století prožila. Je mi opravdu velkou ctí, že její příběh můžu tedy prezentovat i ostatním. Příběh mladé holčičky, která si prošla peklem druhé světové války, jen proto, že se narodila jako židovka.

Alena Popperová se narodila 3.10.1932 jako nejstarší ze dvou dcer. Jejím otcem byl Judr. Viktor Metzl (původem z Třeboně), právník v Českých Budějovicích a matkou Marie Metzlová rozená Vlašimská (původem z Prahy), která byla ženou v domácnosti.

Alena Popperová vyrůstala ve střední vrstvě. Spolu se svou sestrou, Norou (dnes Hermanovou) vyrůstali v prvorepublikovém duchu v Českých Budějovicích. Jejich otec byl velkým patriotem, který pro výchovnou ránu nikdy nešel daleko. Babička zase byla takovou tou černou ovcí. Nebylo výjimkou, že se dopouštěla častého fópa, kupříkladu, když jako čtyrletá holčička (1936) hrála na Jihočeském divadle Královnu loutek a během představení vyplázla na diváky jazyk. Často dostávala nařezáno a na tyto výchovné pohlavky si pamatuje dodnes a i ráda na ně vzpomíná.

Jeden z jejích vzpomínaných příběhů je, kdy sama měla dojít s porcelánovým džbánem pro pivo. Vydupala si, že pro něj zajde, ale vezme si maminčiny boty na vysokém podpatku. Nedbala rad, že s nimi upadne a vyrazila. Na zpáteční cestě, kdy se Alena konečně s boty došoupala ke schodišti a začala po nich stoupat, na úplně posledním schodě upadla. Džbán se rozbil na střepy z nichž některé si Alena zaryla do dlaní a zpěněné pivo teklo po schodech i chodbě. Služebná Maňka jí brečící začala ošetřovat a tatínek dal několik výchovných ran, že má dát na rady rodičů.

Dalším příběhem se silným fópá bylo, když babičky strýc (gynekolog) Mudr. Arnošt Vlašimský si bral známou prvorepublikovou herečku Vlastu Matulovou. Během slavnostního oběda Alena se svou sestrou prolézala pod velkým stolem obklopený hosty. Osud tomu chtěl, že se při prolézání kolem nohou Vlasty Matulové slušně řečeno ubzdila. Netrvalo dlouho a sama slavná herečka zacítila ve vzduchu známý puch a zvolala: „Tady se někdo ubzdil!“ Ve stejnou chvíli z pod ubrusu vylezla Alenka, na kterou se již zle díval tatínek. S vědomím, že udělala něco špatně i strachem z trestu zapískla hláskem: „To tatínek.“ Ten vystřelil a s nelichotivými slovy a rukou, co nešla daleko pro ránu se postaral o to, že i dnes si tuto událost babička pamatuje.

Postupem času se však nad Československem začalo smrákat. Ze západu na nás dosahoval nacistický stín a po Mnichovské dohodě bylo jasné, že Aleně a nejen její rodině nastávají krušné časy.

Pro židy přišly různé příkazy i zákazy. Nemohli vycestovat mimo své bydliště, nesměli studovat, provozovat sport, chodit za kulturou, příděly jídel měli pouze poloviční a museli chodit označení jako dobytek určený na porážku.

Roku 1942 poslední starosta Českých Budějovic, Fiedrich David nechal odstřelit Budějovickou synagogu, ve stejný rok bylo posláno přes devět set místních židů do transportu směr Terezín. Aleny otec se tomuto transportu vyhnul, když mu doktor napsal, že není zdravotně schopný na tuto cestu vyrazit, navíc jeho manželka byla nežidovka.

Poté, co Aleny teta Irma Metzlová, Viktorovo nejstarší sestra byla poslána do transportu, propadla celá rodina do stavu, kdy již se strachem čekali, až si pro ně němci přijdou také. Bezmoc, obavy, to se stalo denním chlebem v jinak chudě vedeném životě. Viktor Metzl se již neusmíval, nebyla s ním taková sranda jako dříve. Propadl depresím. A spolu s ním i celá rodina.

Alena zrovna slavila své dvanácté narozeniny, když za jejím tátou přišel známý policista. Ještě volal na mámu, ať mu uvaří kafe, když policista s vážnou tváří sdělil, že ho musí zatknout.

Tak Alena s její sestrou přišli o tátu, který byl uvězněn, ale stále ještě v Budějovicích. Chodili alespoň s mamkou pak k jeho oknům, kde jednou vyvěsil písmena, na kterých stálo: „Postl Edelmann“, což byl Viktorův koncipient, jenž s ním pracoval a udával ho na gestapu.

O Alenu s Norou se krom mamky v té době starala i jejich bývalá služka Maňka, která již nyní s domácností Metzlů pomáhala dobrovolně, protože u židů být služebnou nemohla. Situace se jevila skoro bezvýchodná, každé zabouchání na dveře znamenalo nebezpečí a drtivá většina dříve velké rodiny byla zavřená nebo již po smrti.

Psalo se 21.12.1944, když na dveře se ozvalo zabouchání. Alena šla otevřít a spatřila za nimi dva pány v kožených pláštích. Beze slov vešli dovnitř a začali procházet celý dům. Alena ještě stihla upozornit svou maminku zašívající v dětském pokojíčku díru v oblečení, která zbělala hrůzou a následně byla za křiku gestapáků zatčena.

Alena s mladší sestrou Norou byli necháni před zamčeným domem s příkazem, ať zítra se zde staví pro oblečení.

Krátce po jejich odjezdu, kdy dvě dívky zůstaly před domem, přišel shodou okolností k nim na návštěvu jejich učitel. Když se dozvěděl, že jejich maminka byla zavřená a oni zůstali sami, vzal nohy na ramena, neboť stýkání se s židy bylo nacisty přísně zakázáno.

Později našla obě dívky na chodbě služka Maňka, která je odvedla ke švagrovým jejího tatínka, kde obě dívky přečkaly první těžkou noc bez rodičů.

Druhého dne byla ve smluvený čas Alena s Norou před domem, kde byl jeden ze dvou včerejších gestapáků. Dovnitř šel pouze s Alenou, která musela pro sebe i sestru vzít potřebné věci. Uvnitř však byla hotová spoušť. Celý byt byl v noci vyrabován, cennosti odvezeny a uvnitř zůstaly jen věci, které neměly takovou hodnotu, včetně šatů.

Krom šatů se Aleně podařilo pronést tajně i dva plyšové medvědy a krabici s cukrovím k vánocům, které již nikdy společně neoslaví.

Krátce na to se Maňka postarala o to, aby Alena i s Norou odjeli do Prahy, čímž se z nich oficiálně staly ukrývané děti. Alenu si vzal její strýc Arna, který měl za manželku herečku Vlastu Matulovou, ale mohl si vzít pouze Alenu. Nora byla také v Praze, ale v jiné části města. Došlo tedy k dalšímu odloučení, které se na Aleně podepsalo ještě více, než ztráta rodičů. Noc před tímto odloučením obě dívky ve společném náručí proplakaly a slibovali si, že se budou každý den vídat. Další den se však jejich cesty rozdělují.

Alena ve svém novém dočasném bydlišti našla bezpečné zázemí, ale ne rodinu. Pocit opuštěnosti, samoty, jí neopouštěl, spíše se násobil. Když se něco stalo, svádělo se to na ni, a i když sama věděla, že nic neudělala, nedokázala se bránit.

Dne 14. února 1945 byla Alena jako obvykle ve svém dočasném domově, když náhle bez varování začaly detonace. Arnošt Vlašimský ještě Alenu stihl vyhodit na chodbu s rozkazem, aby běžela do krytu. Alena nečekala a běžela, co jí síly stačily. Než doběhla do prvního patra, nálet skončil.

Zvuky explozí nahradil řev, pláč, nářek, smrt spolu s hlukem bortících se staveb. Tu část Prahy, kde bydlela, zasypali toho data spojenci bombami, neboť si Prahu spletli s Drážďanami. Od té doby již Alena pravidelně při zvuku sirén chodila do krytu, kde se její deprese stále prohlubovaly. Byla tam sama mezi cizími lidmi, kteří se mezi sebou bavili, znali se. Alenu nikdo neznal, nikdo se o ní nestaral. Pro každého byla nikým, nevyvolávala žádné emoce. Toto vědění spolu se ztrátou matky, otce i sestry působilo obzvláště silně a i tak se zapsalo do její duše.

Při květnovém povstání Alena viděla, jak se staví barikády, poslouchala Český rozhlas i byla svědkem, jak se odváží mrtvé. Na vlastní oči pozorovala, jak se češi mstí na němcích, i jak Praha vítá ruské osvoboditele.

Jednoho dne Arna přivedl domu jistou pani. Velice hubenou, s ulepenými, odvšivenými vlasy. Alena se té pani, která rozevírala náručí a volala: „Alenko,“ lekla a utekla do pokoje s piánem. Vůbec nepoznala, že je to její maminka, která za dobu strávenou v malé pevnosti Terezín značně sešla. Společně pak se opět shledali i s Norou a vrátili se do Českých Budějovic, kde čekali na příjezd vězňů z Mauthausenu. Když ten den konečně přišel a Alenky maminka volala na přijíždějící bývalé vězně, jestli neznají Viktora Metzla, u posledního auta na ní jeden z mužů zvolal: „Pana doktora Viktora Metzla znám. Ten zemřel.“ V tu chvíli se Aleně a nejvíce její matce zhroutil svět. Víra, že je její manžel v pořádku byla silně nahlodána, a ač nějaký čas postupně stále přežívala, s přibývajícím časem více a více chladla. Začalo být všem jisté, že se milovaný otec domu již nikdy nevrátí (podle zpráv, které máme zemřel krátce před koncem války hlady a na nemocné srdce).

Tak skončil osud úplné rodiny Metzlů a začaly osudy jiné, již s neúplnou rodinou. V době, která by určitě pro obyvatele s buržoazním původem nebyla pozitivní. Dneska, když se ptám babičky, jak by asi na nový režim reagoval praděda, když byl žid a právník milující svět první republiky, babička mi odpovídá: „Hodně jsme nad tím přemýšleli a dneska si říkáme, že je na jednu stranu štěstí, že se toho nedožil.“

Vyhasnutí člena rodiny je pro ty živé tragédií, kterou nejde vyčíslit. Při představě, že toto potkalo miliony rodin jen proto, že někteří říkali, že jsou více než jiní, se vždy otřesu. Šoa stála za vyhasnutím miliónů životů. Minimálně ale dvojnásobek byl pro celý život postižen tím, že díky němu přišli o své matky, otce, bratry, děti či přátele nebo známé. Proto jsou tyto příběhy důležité. Ukazují nám, co se již nesmí opakovat. A dokud toto budeme znát a připomínat si to, nestane se to. Ve chvíli, kdy na protest přestaneme křičet a zapomeneme, spustíme tím odpočítávání nové tragédie. Nebo ten odpočet již běží?

Galerie
Také jedna z posledních fotografií, na kterých je má babička Alena, její maminka Marie Metzlová (rozená Vlašimská) a nejmladší sestra Nora. Na fotce již jde znát, jaké následky měly poloviční příděly pro židy.  Foceno v květnu 1943, tedy rok a sedm měsíců Poslední fotografie s tatínkem Aleny Popperové z roku 1943 (rok před zatčením). Na snímku již jde znát sešlost v důsledku strachu i nepříliš kvalitně vedeného života v protektorátu Čechy a Morava. Od doby, co byla zatčena Viktorovo sestra Irma Metzlová, p
Alena Popperová rozená Metzlová dnes
Nová ulice 19, České Budějovice

Místo, kde pamětnice bydlela v době války. Šlo o jednopatrový dům, jehož domácí, paní Benhartová byla Češka, která Aleny (pamětnice) mamince Marii Metzlové po zatčení jejího manžela nadávala do židů a často vyhrožovala udáním na gestapu.

Po konci války se Marie Metzlová dozvěděla, že některé věci, které jim patřily, ona zcizila a již nikdy nevrátila.

Dům dodnes stojí ve své původní podobě na stejném místě.

České Budějovice v roce 1940.
Příběh místa

Alena Metzlová se do Nové ulice č. 19. v Českých Budějovicích nastěhovala krátce před vypuknutím Druhé světové války. Žila zde (v bytě 3+1kk) spolu se svým otcem Viktorem Metzlem, matkou Marií (rozenou Vlašimskou), sestrou Norou a služebnou Marií Kolářovou (říkali jí Maňka, která v rodině již žila 13 let a byla považována za člena rodiny). Jednalo se o dobu, kdy německé persekuce vůči židům vyvolávaly velké napětí v těchto rodinách. Když roku 1942 většina židovské populace byla deportována do koncentračních táborů, Viktorovi začínalo docházet, že se zde bojuje o život. Narážky na svůj židovský původ se staly nadávkami a i jeho nežidovská manželka musela snášet vulgarismy od místní domácí paní Benhartové.

V březnu roku 1943 byly z tohoto bytu pořízeny poslední fotografie, které pamětnice má. V té době již poloviční příděly, zákazy i příkazy nacistů a život ve strachu zanechal nejen psychické, ale již i viditelné fyzické stopy.

Na pamětnice dvanácté narozeniny 4. října 1944 si přímo do domu pro jejího otce přišel místní český četník, kterého Viktor osobně znal. Ještě ho chtěl pozvat na kafe, když ho šokovala zpráva, že je zatčený. V tu chvíli, když se pamětnice se svým otcem loučila, viděla poprvé a zároveň naposledy ho brečet. Vzal si baloňák, klobouk a poté se již domu nikdy nevrátil.

Historie Metzlů v domě číslo popisné 19. se ale tím neuzavírá. Zatčením hlavy rodiny se ostatní tři členové propadají do ještě větších hrůz, kdy každé zaklepání znamená nebezpečí. Ač jim s domácností pomáhá zadarmo bývalá služebná Maňka (protože židé nemohli mít služebné), je jasné, že teď již může být spíše hůře než lépe.

Tři dny před vánocemi někdo bouchá na dveře. Pamětnice jde otevřít. Pouští tak do bytu dva příslušníky gestapa, kteří bez poznání jdou dovnitř, prohlížejí si nábytek a směřují přímo za pamětnice matkou. Ta běží napřed a stíhá jí ještě informovat, když náhle dva muži v kožených pláštích na ní začínají řvát: „Geheime staatspolizei. Jsi zatčená, vezmi si plášť, nebo půjdeš bez něj. Los! Los!“

Pamětnice jednoho z gestapáků prosila, aby si vše vzal, jen maminku aby nechal být. Ten se napřáhl a okřikl ji: „Drž hubu ty sprostá židovko!“, ale neuhodil jí. Po zatčení matky a odebrání klíčů se byt zapečetil a Pamětnice se svou mladší sestrou zůstali před domem.

O chvíli později zrovna k nim na návštěvu šel jejich pan učitel. Když viděl brečící dívky, zeptal se jich, co se stalo a poté, co se dozvěděl krutou pravdu, raději utekl, neboť bylo zakázané se s židy vídat.

Později se o pamětnici – Alenu se sestrou Norou postarala služebná Maňka, která děti odvedla ke známým. Tam přečkali noc a příštího dne se vrátili domu pro věci, kde je již čekal jeden z gestapáků (Steinhauser).

Nacisté během noci byt vyrabovali, cennosti ukradli a dovnitř jeden gestapák pustil akorát Alenu. Ta pobrala maximum věcí, co mohla. Tajně ukořistila i dva plyšové medvědy. Když opouštěla se sestrou dům, gestapák jim ještě vyhrožoval: „Jestli vás tady příští týden uvidím, půjdete obě dvě do plynu.“ Alena s Norou v té době nevěděli, co to znamená, ale chápali to jako určité nebezpečí.

Tím se do konce války pamětnice vyprávění ohledně tohoto místa uzavírá, ale po květnu 1945 se sem ještě s matkou, která přežila válku v Malé pevnosti Terezín a později i se sestrou Norou a služkou Maňkou, vracejí. Celý byt našli zdevastovaný a vykradený, bydlelo zde několik uprchlických rodin a z důvodu těžkých vzpomínek na minulost (i kvůli paní domácí Benhartové, která některé věci Metzlů ukradla a již nikdy nevrátila), nedokázala Marie zde žít. A tak došlo k odstěhování se na několik jiných adres, než se již nikdy nekompletní rodina konečně usadila na Otakarově ulici v Českých Budějovicích (cca do roku 1960).

Tím se historie ohledně pobytu pamětnice Aleny Popperové (rozené Metzlové) v Nové ulici čp. 19 uzavírá.