Mé vzpomínky a paměti

Narodila jsem se v únoru na Sv. Matěje v roce 1927 v jihočeské vesničce Horní Skrýchov. Na jižní Čechy jsem moc hrdá, je tu krásně.

Se sourozenci a kamarády jsme chodili pěšky v létě i v zimě do 3 km vzdálené vesnice Dolní Skrýchov, kde jsme navštěvovali obecnou školu. Oběd, což byl namazaný chléb a termoska s čajem, jsme si nosili s sebou. Škola byla celý den do odpoledních hodin včetně soboty. Volno jsme mívali ve čtvrtek a v neděli. Na jednu třídu, ve které se učilo pět ročníků, připadal jeden pan řídící a jedna učitelka na vyšívání. Pan řídící byl hodný a rádi jsme na něho vzpomínali. Po ukončení docházky v obecné škole jsme tři roky docházeli do města na školu měšťanskou. Opět jsme chodili do školy i zpátky domů pěšky. Jen výjimečně jsme ráno v sedm hodin jezdili lokálkou. V létě to bylo příjemné, chodili jsme pohromadě. Horší byla zima, když napadl sníh. Dříve bylo více sněhu, než je tomu dnes. Nikdo tehdy neprohrnoval. V každé vesnici a z každé chalupy se držely brigády, které přispěchaly s lopatou na pomoc. Cesta se prohazovala do té doby, než se setkala s jinou odházenou cestou. Když se pak lidé sešli, povídali si a bylo veselo.

Vzpomínám si, když mi bylo kolem 9 let a my šli do školy jako každý jiný den. Bylo po jaru a celá obloha byla červená, jako kdyby hořela. I my lidé jsme byli červení. Maminka říkávala, že jde o polární zář, úkaz, který podle pověr vypovídá o brzkém počátku války. Během dopoledne se pak záře vytrácela. Netrvalo dlouho a skutečně se začala ke 2. světové válce schylovat.

Na jaře, nejsem si úplně jistá, ale nejspíše roku 1936 přijel do Jindřichova Hradce prezident Tomáš Garrigue Masaryk s předsedou vlády Eduardem Benešem. Projížděli kolem nás v otevřeném autě a všichni občané i z okolních vesnic včetně dětí oba pány srdečně vítali mávátky i vítacími slovy. Byla to pro nás veliká sláva a obrovský zážitek.

Když začala 2. světová válka, bylo mi jedenáct let. Nám se narodil bratr Karlík. Tato jedenáctka nás pak provázela, jak léta šla. Se sestrou jsme se vdávaly, když bratříčkovi bylo jedenáct. Karlík se pak ženil, když mé dceři bylo jedenáct. Jedenáct let bylo také jeho synovi v době, kdy se vdávala má dcera. Řetězec s jedenáctkou se však přerušil, když se můj synovec ženil až po třinácti letech.

15. března1938 propukla okupace. Naše Československo bylo zabráno. Přes noc tehdy napadlo spousta sněhu. Ráno pršelo, padal sníh a my děti stály na vlakové zastávce připraveny jet do školy. Vlak nejel a pro nás přišla hodná paní Součková se slovy: „Děti, pojďte domů, je válka. Škola zatím nebude.“ Doma všichni plakali a naříkali…

Prvně přijelo německé vojsko s vysokými důstojníky zabrat Prahu. V krátké době obsadilo, co se mu zlíbilo. Bylo všude. V některých vesnicích, zejména kolem okresního města, žili i dříve německé národnosti jako starousedlíci. Ve válce se jim říkalo pohraniční.

Před okupanty jsme nesměli nic říkat nebo si na něco stěžovat, hrozilo by nám vězení nebo i smrt. Z měšťanské školy jsme jako děti chodily na rozdíl od německých dětí pěšky. Držely jsme se v houfech, německé děti jezdily na kolech. Stávalo se, že do nás cestou koply a my spadly do příkopu. Bály jsme se jich.

Jídlo a šatstvo bylo na lístky nebo stravenky. Právě na tyto lístky jsme pak žili ještě dlouho po válce. Nějaké lístky jsme dávali lidem, kteří potřebovali naši pomoc na chléb a ostatní potřebné věci.

Z této doby se mi stále připomíná spousta vzpomínek a příběhů, některé zaznamenám i v tomto psaní. Můj muž mi s dědou a babičkou vyprávěli, jak si v obci užívali strachu. Po atentátu na Heydricha v roce 1942, to nastala velmi napjatá situace. Nikdo tehdy nesměl uchovávat doma zbraně, a tak je každý ukryl, kde jen to šlo. Jeden občan se rozhodl uschovat si zbraně k trati mezi sněžnice. Jenže zaměstnanci, kteří připravovali sněžnice na zimu, zbraně našli. Nastalo veliké vyšetřování, komu zbraně patří. V tu chvíli každý, kdo šel vesnicí, byl zatčen a postaven u mlékárny ke zdi pod výhružkou zastřelení a srovnání celé vesnice se zemí. Zatčeni byli tehdy i dva bratři mého muže. V obci však bydlel vysoce postavený německý důstojník, který byl vyzván na pomoc. Díkybohu se mu hrozbu podařilo zastavit. Ten, kdo se nakonec k úkrytu zbraní přiznal, byl pracovník z vlakového nádraží. Byl uvězněn na doživotí, ale konce války se dočkal živý.

Vzpomínám na léto 1944. Bylo mi 17 let a společně s o dva roky mladší sestrou jsme pracovaly doma u rodičů na hospodářství. V srpnu jsme měli žně. Já, sestra a maminka jsme na poli stavěly mandlíky, toto bylo přesně 24. srpna. Bylo po poledni kolem jedné hodiny, obloha byla krásně modrá, čistá, bez mráčků. Vypravovaly jsme si při práci, když jsme najednou kolem uslyšely divný hukot. Rozhlížely jsme se kolem sebe a zvedly zrak k nebi. Celá obloha se třpytila letadly. Slyšely jsme, jak po sobě střílely, byl vidět i oheň. S maminkou a sestrou jsme pracovaly dále a nebály se, že na nás něco spadne. Později jsme se dozvěděli, že celý manévr přiletěl od Pardubic a také že několik letadel spadlo kolem Jindřichova Hradce. V jedné vesnici dokonce kus letadla zabil ženu a tři domy vyhořely. Několik letců různých národností si léčili zranění v jindřichohradecké nemocnici. Tehdy byl v nemocnici vynikající doktor Vosejpka, který se o letce staral. Slyšela jsem, že letci, kteří se zachránili, jedli v jídelníčku čokoládu. Také se z jednoho letadla zachránilo sedm letců americké národnosti, kteří u sebe měli modlitební knížky a růžence. Ještě dnes, když si na vše rozpomenu, slyším stejný hukot. Ale když se sejdu se sestrou a vyprávím o těchto žních, na nic nevzpomíná.

O březnu roku 1945 mi vyprávěl můj muž Míra. Byl ranní úsvit, kolem třetí hodiny ráno u jejich chalupy začal štěkat pes. Míra se šel podívat, kdo je za vraty. Stál za nimi s velkým překvapením jeho kamarád ze zemědělské školy. Jmenoval se Jan Eisner. Na rukou měl pouta přikrytá čepicí a prosil o úkryt. Míra kamaráda vyslechl, nezaváhal, pouta mu odstranil a hodil je do rybníka. Jan Eisner byl vězněn a společně s dalšími vězni převážen vlakem do Tábora na gestapo. Janovi se podařilo vyskočit z vlaku několik stanic za bydlištěm kamaráda Míry. Lesem pak přešel až k němu domů. Míra ho ukryl v kolníku s velkým vikýřem, kudy mohl vyjít ven nebo příležitostně chodit v noci navštěvovat svou rodinu. Nosil mu do kolníku jídlo a věci, které potřeboval. Po válce pak Jan Mírovi děkoval, neboť věděl, že díky této skrýši přežil a také Mírovi daroval karton cigaret a revolver. Ten ale Míra hodil do rybníka.

Další má vzpomínka je o mém bratranci Františku Sochorovi z Veselé u Počátek, který vystudoval vysokou školu v Táboře, kde i krátce po škole pracoval. Rodiče v něm viděli velkou budoucnost. V posledních dnech války byl však František zatčen gestapem a odvezen k výslechu do Lomnice nad Lužnicí do nějaké stodoly. Chtěli, aby vypovídal, ovšem on nic nevěděl. Gestapo ho utlouklo pažbami tak, že nebyl k poznání. Bylo mu 24 let. Dnes je po něm v Lomnici nad Lužnicí pojmenovaná ulice.

Po válce pak panovaly zmatky jak ve městech, tak i na vesnicích. Ve městě se otevřely továrny, do kterých odcházeli za lepším žitím pracovat mladí lidé. Hospodáři či sedlákovi pak nezbývalo, než aby obhospodařoval pozemky se svými dětmi. Ty se proto nemohly vzdělávat ve vyšších školách. Ve čtrnácti letech jsme se sestrou vyšly měšťanskou školu a musely zůstat doma. My jsme ale pracovaly rády. Byly jsme, díkybohu, zdravé. S rodiči jsme hospodařili dobře, plnili jsme dodávky mléka, obilí, masa, vajec i dřeva z lesa. Ráda na mládí vzpomínám.

Pak ale nastala perná doba pro vesnice i města. V roce 1948 přišla strana komunistů. Ten, kdo vlastnil majetek, ať už živnostníci či sedláci, a neposlouchal nebo odporoval, byl poměrně daleko ze své usedlosti a živnosti vyhnán. Někdo byl dokonce i vězněn. Každý pak svůj majetek s pláčem opouštěl. Tato zlá doba trvala 40 let.

Od 51. roku (někde déle) začaly kolchozy. Pole a louky se sjednotili v celek, zvířata se svedla do společných stájí a nás nutili pracovat pohromadě. Vše neslo název společné hospodaření JZD. Výdělky byly malé. Dokonce se stalo, že jeden rok jsme museli na odpracovanou jednotku vracet 70 haléřů. Byly to krušné chvíle.

Já teď říkám, že kdo se narodil ve 20. století, se pořád něčeho bál. Válka, komunistický režim a nyní po revoluci jsou také nelehké časy. Nyní se rozkrádají milióny, přepadává se a zabíjí pro nic za nic. Je toho moc, spousta nepravosti, nespravedlnost bohužel byla, je a bude. Nejlépe však mě a myslím, že i celé Československé republice bylo za prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka.

Galerie
B. Kromíchal, hospodářství, 1950 B. Kromíchal jede s vozem pro dřevo, březen 1967
Františka Kromíchalová a Bohumil Kromíchal, 1950 F. Kromíchalová, srpen 2008, se svou velikou zálibou a radostí - růže
v srpnu 1961 na porcinkuli, manželé Kromíchalovi s dětmi v Praze 1948 na výstavě, Františka Kromíchalová se sestrou Marií
Horní Skrýchov, Kruplov

Pamětnice se narodila a vyrůstala ve statku v Horním Skrýchově společně se svými rodiči a svými třemi sourozenci. V roce 1949 se přivdala do statku v Kruplově, kde žije dodnes.