Podraz

Tento příběh není celoživotní terorizování komunisty, ale přeci jen si myslím, že stojí za to něco o mém dědovi napsat. Jeho život se vlastně obrátil naruby už v jeho šesti letech a to naprosto nečekaně. Zbytek života už prožil a prožívá, dá se říci, klidně. Nebude to jen příbě o mém dědovi. Někdy je tam přidáno i pár historek od ostatních členů mé rodiny, u kterých mi bylo líto je sem nepřipojit.

Můj děda Vojtěch Matějka se narodil 21. 3. 1936 jako prvorozený syn Barbory a Karla Matějkových. Narodil se na půdě domu, který postavil jeho děda, též Karel Matějka, tedy můj prapraděda. Tento dům stojí v Běšinech pod nádražím. Říkalo se tady „u cestáků“ podle jeho stavitele, který se živil cestářstvím. To znamená, že udržoval cesty a silnice na určitém úseku. Já jsem tady asi do 7 let taky bydlela. Prababička Barbora chtěla, aby se její syn jmenoval Karel. Při křtu ale pan farář Mrgre. Emanuel Červený napsla na první místo jmého kmotra Vojtěcha Majera, chalupníka z Oustalče, a už to nešlo změnit. Ve výsledku se tedy děda po křtu jmenoval Vojtěch Karel Matějka. A tak začala prababička říkat dědovi natruc Karel. Ten se ale potom ve škole začal podepisovat jako Vojtěch, aby nebyly zmatky. Většina jeho vrstevníků ho ale zná pod jménem Karel. Děda má ješte o 2 roky mladší sestru Vlastu a dvě nevlastní sestry Marii a Miroslavu, které se narodili až po válce.

Prababička Barbora Matějková se narodila 10. 10. 1911 v Brtí jako Chalupská (v některých dokumentech se uvádí Chalupecká), manželská dcera Kristiana Chalupského a Kateřiny Chalupské rozené Denkové z Křepic. Byla čtvrtá ze sedmi dětí z toho první dvě, Václav a Josef Úlovští, byli její nevlastní sourozenci.

Praděda Karel Matějka se narodil 29. 10. 1908 v Běšinech do rodiny Karla Matějky, cestaře v Běšinech, a Barbory Matějkové rozené Lehner. 6.6.1942 byl za heydrichiády popraven ve Spáleném lese u Klatov. Na vojně byl od října 1930 až do 1.3. 1932.Měl kolářství takže dělal kola pro vozy, ale tím by se neuživil a tak dědal i lyže a sáňky. V dílně měl 6 zaměstnanců, tři z nich se jmenovali Hošek, Štauber a Syrovátka. Když pradědu popravili, správcoval živnost jěště chvíli jeho otec a potom prababi Barbora, ale stále ubývalo dělníků a když si krátce po válce uřízl zaměstnanec Štauber na hoblovce prst, živnost se zavřela. Prapraděda Karel se se svou druhou ženou Filomenou odstěhoval do vsi do domu číslo 14, kde se říká u Rusňáků, podle jeho vyženěné dcery Marie Rusňákové, která zemřela v roce 2000.

Když začala válka byly dědovi 3 roky. Německou okupaci nesli asi jako všichni stejně, ale až do roku 1942 to, dá se říci, šlo. Když byl 27.5.1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, atentátníky Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, začal v naší zemi teror. Hlavní vlna heydrichiády se naší rodině vyhnula, ale šok přišel stejně. Když už heydrichiáda pomalu končila někdo zřejmě ukradl pytel od obilí s pradědovo adresou, který prababička Barbora právě sušila na hradbě a nastrčil do něj naprosto nepoužitelnou zbraň snad s odříznutou hlavní. Pytel i se zbraní byl ukryt v poklopu železničního potrubí které vedlo od nádraží k vodárně nedaleko naší zahrady. Údajně to tam schválně schoval pradědovo švagr, tedy manžel jeho sestry. Strejda Karel se domnívá, že to tam klidně mohl nasrčit i místní policista, který potřeboval nějaký důkaz, který by mu pomohl splnit zadaný počet potrestaných lidí za Heydrichovu smrt. Následující informace jsou víceméně zmatené, protože je to velmi ožehavé téma a nikomu se o tom nechce moc mluvit. Když si pro pradědu přijeli, můj děda – jeho syn, nebyl zrovna doma, ale byl se tetou někde na zahradě nebo u vodárny. V té době mu bylo šest let. Když si někde dole hráli, říkal své tetě něco o zbrani, že se tam našla a když přišli nahoru na dvůr viděli na silnici před vraty kolonu gestapáckých aut. V jednom z nich seděli oba jeho rodiče. Děda k nim chtěl hned přiběhnout, ale němec ho zastavil a řekl mu ať kouká odejít nebo ho zastřelí. Než oba dva naložilo gestapo do auta prohlédávali celý dům a na půdě už pradědu zmlátili. Údajně je odvezli do dvora naproti běšinskému lihovaru spolu s dalšími asi 15 lidmi. Tam všem řekli, že jestli se praděda nepřizná, tak zastřelí každého asi 3. Pod tímto nátlakem se praděda přiznal a jako nevinný byl popraven ve Spáleném lese u Klatov spolu s dalšími 71 oběťmi heydrichiády. Prababička byla poté vězněna asi 14 dní a i když popravy probíhaly bez soudu, Němci potřebovali mít nějaký důkaz. Prababička musela vlatně podepsat ortel smrti svému manželovi a písemně tak přiznat, že její manžel měl doma zbraň. Než se oba na osudném dvoře rozloučili stihl jí praděda akorát říct, aby se hlavně postarala o děti. Strejda vyprávěl, že kdykoli se začalo mluvit o čemkoli okolo popravy, začala prababička plakat a mizela z místnosti. Kdo by se divil, že?

Po této hrůzné události drželi prababi Barboru ještě asi čtrnáct dní ve vězení. Když se vrátila, čekala jí i přes stále probíhající válku všemožné byrokratické vyřizování. Musela si potvrzovat občanství, příslušné bydliště nebo opatrovnictví o své dvě nezletilé děti Vojtu a Vlastu. Vdovský důchod dělal 590,- Kčs a sirotčí pro děti byl 270,- Kčs.

Podobný příběh mi vyprávěla dědova kamarádka Víťa. Jejího strejdu, Velkopopovického sládka, zastřelili na Popovickém náměstí, kvůli tomu, že se v domech na náměstí po půdách schovával někdo hledaný. Gestapo ho vyhmátlo akorát na jejich půdě a tak zastřelili všechny muže z tohoto domu. Nejhorší na tom asi bylo, že všichni ostatní obyvatelé museli popravě přihlížet. Víti teta držela v náručí jejich měsíčního syna. Nikdy se z toho šoku prý nevzpamatovala.

Při osvobození nechtěla prababička sama zůstat s dětmi v domě a tak zavřela cenné věci do zadního sklepa a oděšla s nimi ke svým rodičům do Brtí, kde osvobození přečkali. Jedna z historek je o tom, jak se všude válely zbaně a granáty. Malí kluci ve Březí, kudy se prababi s dětmi po osvobození vraceli, kterým bylo sotva 10 let, našli někde u potoka zbraň a hráli si s ní ve stodole. Povedla se jim odjistit a naštěstí byla otočená opačným směrem a nezabila je všechny. Akorát protiplamen popálil jednomu z kluků nohu. Na koni poraněného do klatovské nemocnice, vzdálené asi 16 kilometů, vezli 2,5 hodiny. Děda vyprávěl, jak Němci na konci války utíkali. Prý brali jen to, co se jim vešlo do vozíku a chodili jen v noci, aby je nebylo vidět. Prý celou noc bylo slyšet vrzání vozíků po silnici a jednou dokonce dědovi zmizel i pes, jaký měli hlad. Když hnali Američani zbytek Němců, které v okolí našli, přes Běšiny, domluvil jim prý majitel z místního lihovaru, který uměl nějaký jazyk, aby pan Vajce, místní hospodský a řezník, uvařil lehký vývar, aby došli alespoň do Klatov. Někteří prý neměli ani boty.

Během konce války si prababi Barbora našla přítele pana Josefa Holého, který byl o 9 let mladší. Nikdy se nevzali a celý život žili na hromádce. Děda tvrdí, že to bylo nějak domluvenné a dědka Holého, jak mu říkal, neměl moc rád. S ním měla potom prababi ještě dvě dcery. Marie se narodila 23. 12. 1946 a Miroslava 6. 11. 1952, to bylo prababičce 41 let. Tím, že žila s panem Holým ve společné domácnosti se jí snížil vdovský důchod na 200,- Kčs.

Děda šel do první třídy v roce 1942. Od první do páté třídy chodil do školy v Běšinech, kde byla jen obecná škola a od šesté do deváté třídy chodil do školy na Čachrov, vzáleného asi 5 km po silnici. Všechny děti z Běšin ale samozřejmě chodili pěšky, maximálně v létě na kole. Prý si kluci, když jeli na kole vždycky počkali na mlíkaře a chytili se ho, aby je vytáhl do kopce. Do učení šel děda do Plzně v roce 1952. Nebyl to přímo učňovský obor, byly to pracovní zálohy a až posléze se děda v rámci školy vyučil soustružníkem. Praxi si dělal v Plzni v Doudlevcích v Plzeňské Škodě, která se během těchto let přejmenovala na Závody V. I. Lenina. Když jim ale ze zahraničí vrátili výrobek s tím, že od Lenina nic nechtějí, museli všechny štítky přejmenovat na zpět a původní název dostala i fabrika. Štítky se pak prý všude váleli.

Když v roce 1954 ukončil školu, začal pracovat v Klatovských strojírnách s začátečním platem 1000,- Kčs. Klatovské strojírny byly v roce1958 znárodněny a začleněny do podniku Škoda. Děda zde pracoval až do roku 1993.

Děda byl na vojnu povolán v roce 1955. Službu nastoupil ve slovenském Komárně k pohraniční stráži. Nikdy si na vojnu nestěžoval, až na období 3 měsíců v zimě, kdy se všechno na Maďarsku bouřilo a střílelo navzájem. To potom měli 12 hodinové služby. Tyto vojáky jako pohraniční stráž nikdy nijak moc politicky nezkoušeli a tak se děda vyhnul politickému nátlaku padesátých let. Dědovi se na vojně líbilo z toho důvodu že tam měli velice dobrý kolektiv jak vojáků, tak i některých nadřízených. Jeden rok tajně chodili krást na pole melouny. Druhý rok se prý neurodilo.

Děda se musel oženit 5. 6. 1960 v 24 letech. Vzal si moji babičku Alenu Blažkovcovou z Malonic, která se narodila Františce a Miloslavovi Blažkovcovým 13. 8. 1942, takže když se vdávala bylo jí 17 let. První syn Karel Matějka se jim narodil 3. 11. 1960, což je můj strejda. Druhý syn, můj táta, se narodil až o osm let později a to 1. 6. 1968. Okupaci tedy prožili dost nepříjemně jako kdokoli jiný a to ještě se strachem o novorozeně. Maminka prababičky Františky Blažkovcové byla z Turecka. Její manžel si jí našel v Jugoslávii, kde byl na montáži a ona tam byla jako schovanka.

Babi Alena pracovala jako mistrová v Šumavanu v Kolinci. Šili se tam košile. Aby mohla dělat mistrovou tak musela vstoupit do strany. Možná to bylo i kvůli synům, aby mohli studovat. Do strany vstoupila i prababi Barbora hned po „Vítězném únoru“. Myslím, že to viděla jako dobrou odplatu vůči Němcům a taky, aby v novém režimu vůbec dostala nějaký vdovský důchod.

Sametovou revoluci tady prožili vcelku klidně, na rozdíl od táty a strejdy, kterí byli v tu chvíli v Praze a stavěli strejdův dům. Prý jim hrozně mrzlo a nešlo moc dobře štukovat sklepy. Strejda vzpomínal jak úžasná euforie to byla slyšet zpívat Martu Kubišovou nebo mluvit pana prezidenta Václava Havla. Akorát ho mrzí, že si jeho děti, kterým v tu dobu bylo pět a dva roky, nepamatují zaplněný Václavák, který jim od Muzea ukazoval. Když strejda volal dědovi, aby ve Škodovce nechali práce a připojili se ke stávce, říkal děda akorát ať se strejda do ničeho neplete a bál se o něj. Ale jak už se říká dějiny se daly do pohybu.

Tímto bych asi tak shrnula život mého dědy a otřesným zážitkem z dětství. Myslím, že takto podobných příběhů je spousta, ale každý je jedinečný. Dodnes děda chodí na schůze protifašistických bojovníků a nerad a s bolestí na tuto část svého života vzpomíná.

Galerie
praprababi Hánová, maminka Františky Blažkovcové prababi Barbora se svými dětmi Vojtou a Vlastou 194
prateta Vlasta na Vánoce 1943/4 rodiče Františky Blažkovcové s ní a dalšími 6 z 12 svými dětmi
prapraděda Karel Matějka na vojně 1908 svatební foto 1960 Alena a Vojtěch Matějkovi
rodiče babi Aleny - Miloslav a Františka Blažkovcovi praděda Karel na vojně 1932
děda Vojta na vojně praděda Karel na vojně
odvod na vojnu - děda Vojta děda Vojta
rodiče prababi Barbory, Kateřina a Kristián Chalupští žně Brtí 1933
praděda na vojně - 4. zleva nahoře děda na vojně
prababi Barbora se zaměstnanci babi Alena s Karlem
babi Alena táta jako jiskra
učitelský sbor na Čachrově asi 1950 Úmrtní list Karel Matějka ml.
křestní list Vojtěcha Matějky