Oma – obyčejné děvče ze Sudet

Odsun rodiny, smrt manžela, těžká nemoc – přesto dokázala moje babička Tekla Elisová přežít a vychovat dvě děti

Moje babička Tekla Elisová, rozená Göttl, které celá rodina neřekne jinak než oma, se narodila v rodině sedláka 26.5.1925 jako první ze tří dětí. Její rodiče hospodařili na cca 36 ha polí v obci Hrušovany v česko-německém pohraničí. Otec byl váženým občanem Hrušovan. Každý si k němu chodil pro radu ohledně hospodaření. Obyvatelé Hrušovan byli německé národnosti. Poklidného života obce se moc nedotkla II. světová válka. Muže, kteří odešli na frontu, nahradili na statcích váleční zajatci. Vše se změnilo až koncem války – rabování Rudých gard, vyhnání z domova do pracovních táborů…. Ale i v této pohnuté době se může dařit lásce. Oma se seznámila se svým pozdějším mužem – mým dědečkem – Josefem Elisem. Josef Elis pocházel z Moravy a do Hrušovan byl přidělen jako správce. A přesto, že byl za války 4 roky vězněn, se zamiloval do krásné sudetské dívky. Jejich lásce však nepřála nejen doba, ale i lidé, kteří se postarali o to, aby byl Josef odvelen na vojenské cvičení a oma zde zůstala sama. Její rodina byla odsunuta do Německa a tak netušili, že je těhotná a brzy se jim má narodit první vnouče. Oma zůstala ve sběrném táboře, a když se blížil čas porodu, přišla pěšky do chomutovské porodnice, kde se 21. 11. 1946 narodil můj otec Bedřich Elis. Celým příběhem mé babičky se vine poznání, že když je člověk dobrý, nezáleží na národnosti. Češi jí jak ubližovali, tak podali pomocnou ruku – tajně jí prodávali potraviny, nechali déle v nemocnici, protože po porodu neměla kam jít. Ona odkojila české dítě, když jeho matka neměla dost mateřského mléka. V porodnici došlo také k osudovému setkání s česko- německou rodinou – seznámila se s paní Krabcovou, které se narodila dcera Eliška, a s jejími rodiči manželi Fábešovými. Ti ji i s dítětem vzali k sobě domů, kde žila půl roku než je našel můj dědeček. Byla to shoda náhod. Po návratu z vojenského cvičení věřil, že oma byla odsunuta do Německa tak jako všichni ostatní. Až náhodný svědek, který ji uviděl s kočárkem v Chomutově, mu řekl, že je stále v Československu. A tak je hledal, aby po 6 měsících mohl poprvé spatřit svého syna. Ani po tomto shledání nežili spolu jako rodina. Doba tomu nepřála. Oma pracovala po různých statcích a o jejího syna se starali hodní lidé. Děda pracoval jako státní správce a omu s dítětem jenom navštěvoval více či méně tajně. Kdo se o mého tatínka staral, podle toho mluvil Do tří let česky, když nastupoval do první třídy, mluvil zase pouze německy. V české škole si rychle osvojil češtinu, a když se poprvé viděl při návštěvě Německa se svými prarodiči, neuměl se s nimi domluvit. Také partnerské soužití Tekly a Josefa nebylo jednoduché. Nejenže nemohli spolu žít, protože ona byla Němka a on Čech, ale byly tu i rozdíly náboženské, protože ona byla katolička a on evangelík. Ale láska hory přenáší, a když padly i úřední překážky bránící sňatku, byla svatba, která umožnila nejen to, aby rodina žila pohromadě, ale i návštěvy omy se synem u jejich rodičů a sourozenců v Německu. Mohlo by se zdát, že se vše v dobré obrací. Ale přišel listopad 1957, kdy Josefa napadl býk a na následky zranění 7. 12. 1957 umírá. Tekla zůstává sama s 11-tiletým synem a ve vysokém stupni těhotenství. Aby toho nebylo málo, byla jí zjištěna tuberkulóza. Zde opět nastupují dlouholetí přátelé Krabcovi a Fábešovi, kteří se ujímají dětí, aby se mohla léčit v sanatoriu na Bukově v Ústí nad Labem. Po uzdravení se stěhuje do Žatce, kde začíná další kapitola jejího života. Z pomocné síly v kuchyni se vypracuje na mistrovou odborného výcviku. Vychovává děti, jednou za čas navštěvuje příbuzné v Německu. Život se dostává do klidnějších kolejí. Přesto, když se ohlédne za svým životem, říká, jak jsem to mohla všechno vydržet. Je vděčná všem, kteří ji v nelehkých chvílích pomohli. Všem děkuje a věnuje jim svůj příběh.

Galerie
první a poslední Vánoce pohromadě, 1956 Tekla se svojí sestrou Idou, Hrušovany, 1938
pohřeb Josefa Elise, 1957 Tekla Elisová, Chomutov, 1945