Velké dějiny očima malé školačky (aneb Velvary 1939–1945)

Vyrovnat se se ztrátou hlavy rodiny není jednoduché ani v dnešní době, natož pak za druhé světové války, kdy je rodina naprosto závislá na jejím finančním příjmu. Na vlastní kůži to zažila i tehdy šestiletá Eva Kleinová, rozená Dekojová, jejíhož tatínka odvedlo jednoho červnového dne gestapo.

Eva Dekojová se narodila roku 1934 svým rodičům žijícím v malém domku ve Velvarech u Prahy. Její tatínek pracoval jako soudní revident na tamním okresním soudu. Maminka měla vystudovanou obchodní školu, ale jak bylo tehdy u žen obvyklé, starala se o domácnost. Domov sdíleli i s tatínkovými rodiči, kteří malou Evičku i jejího staršího bratra Jardu rozmazlovali a chodu rodiny napomáhali svou malou „penzičkou“.

S penězi to nikdy jednoduché nebylo, obzvláště ne po vstupu německých vojsk na české území 15. 3. 1939. Na toto datum si paní Eva dobře pamatuje. Jako každé ráno se s maminkou vypravila na nákup, ovšem cestu jim zkomplikovala kolona nákladních vozů plných vojáků. „Maminka mne začala držet pevně za ruku, mačkat tu ruku. Teď jsem na ni koukala, proč mi tu ruku mačká a co se děje. To bylo jedno auto za druhým. A mamince tekly slzy…“

Poté se události vyvíjely ráz na ráz

Poté se události vyvíjely ráz na ráz. České nápisy byly nahrazeny německými, z Velvar byli odváženi Židé a město pohltila atmosféra strachu. „Ten život v tom protektorátu byl hodně těžkej. Ale přesto se ukázalo, jaký lidi byli; buď dobří, nebo nedobří. Chodívali tam všelijaký hejskové.“

Pojmem „hejsek“ byli míněni mladíci, kteří sympatizovali s nacisty a mnohdy poslouchali pod cizími okny, zda lidé Němce nepomlouvají nebo neposlouchají zakázané vysílání exilové vlády z Londýna. Příjem vln ze zahraničí nebyl teoreticky možný, protože z rádií byly dle vyhlášky vyňaty potřebné součástky. Někteří vynalézaví Češi se ale toto nařízení snažili obejít. Jedním z nich byl i Evin bratr Jarda, který si s kamarády vyrobil tzv. krystalku, jakýsi primitivní rozhlasový přijímač, jenž nakonec musel raději zničit.

Nebezpečí nepocházelo jen od cizích lidí, ale číhalo kolikrát i v řadách kolegů.

Jedna zaměstnankyně velvarského soudu (jistá slečna Dybská), jež začala mít pletky s německými důstojníky a příslušníky jejich přívrženců, členů Vlajky, upozornila gestapo na nezákonné chování svých kolegů: poslech londýnského vysílání v budově úřadu a nehlášené držení zbraně. Tím zpečetila v roce 1941 i osud Antonína Dekoje, tatínka Evy Kleinové. „Jednoho červnovýho dne jsem přišla ze školy domů a našla jsem maminku, dědečka, babičku nešťastný. Plakali, naříkali, že tatínka odvedlo gestapo.“

Pan Dekoj byl odvezen do Kladna, kde musel po několik měsíců těžce pracovat. Styk s rodinou nebyl od té doby již vůbec možný, a komunikace tak probíhala pouze na písemné úrovni. Někdy na přelomu roku 1941 a 1942 byl deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Představa o životě v tomto „hornorakouském lágru“, kterou si můžeme na základě dochovaných dopisů vytvořit, je velice zkreslená. Němečtí cenzoři, již precizně kontrolovali obsah dopisů, totiž vytvořili přísná pravidla pro písemný styk vězňů s jejich blízkými. Tyto předpisy byly vytištěny na každé dopisní šabloně.

Dovoleno bylo posílat maximálně dva dopisy za měsíc a na přesně stanovený počet řádek psát pouze v německém jazyce. Nesměla se vypisovat jména a příjmení. V případě porušení tohoto zákazu byla „kompromitující“ část dopisu nemilosrdně vystřižena. Na této korespondenci je zajímavé, že všechny dopisy jsou nejen formálně, ale i obsahově téměř stejné. Vězňům totiž bylo zakázáno psát cokoliv konkrétního o životě v táboře.

Pan Dekoj ve třech dopisech, které odeslal mezi lednem a březnem 1942, s láskou vzpomíná na svou rodinu. „Ať se Jára pilně učí, na všecko ať dává pozor, a když má nějaký těžký úkol, musíš mu mamino moje zlatá sama pomoci, když já nemohu.“ Zvláštní však je, že v posledním dopise již nezmiňuje své děti, a dokonce se podepíše „Tonda“ a nikoliv „taťka“, jak tomu bylo v předchozích dvou. Tato skutečnost vybízí k zamyšlení, co se tehdy mohlo stát…

Po tomto podivném psaní následovalo téměř pět měsíců nejistoty, během nichž rodina neobdržela ani řádku. Až v srpnu 1942 přišel úřední dopis, kde jakýsi SS-Urtersturmführer vyjadřuje svou „upřímnou soustrast“ a uvádí, že němečtí lékaři udělali pro záchranu života Antonína Dekoje vše, co bylo v jejich silách. Také slibuje odeslání pozůstalosti, které se ale rodina nikdy nedočkala. Mamince tedy zhasla i poslední naděje v tatínkův návrat. Na truchlení ale nebyl čas, protože domácnost byla závislá pouze na jejích příjmech.

Již dříve si musela najít nějaké zaměstnání. Po dlouhém hledání se jí podařilo získat místo v jednom zahradnictví. Tato práce ale nebyla rozhodně jednoduchá! Maminka se dokonce jednoho dne přiotrávila jedovatým postřikem na stromy, který u ní vyvoval nevolnosti. Jen díky babiččině péči a domácím léčivům z bylinek se během pár dnů zotavila a mohla v práci pokračovat.

Obživa rodiny byla obtížná

Obživa rodiny byla obtížná. Lístkový systém navíc lidem nepřiděloval mnoho stravy. Naštěstí mamince tehdy pomáhali přátelé a dobří známí. Ten konví mléka, onen zase tvarohem. Někteří dobrosrdeční obchodníci jí třeba neustříhli potravinový lístek. Na oplátku se rodina Dekojova mohla podělit o tabák, který dědeček za války začal pěstovat, či o játra doma vykrmované husy.

Ochotní příbuzní mamince sehnali a opravili staré kolo, na kterém potom mohla objíždět statkáře, kteří pro ni dali stranou třeba pytlík mouky nebo vajíčko.

Takovéto noční ježdění na kole bývalo téměř vždy naplněno strachem: „Maminka jezdila na tom kole, a když jelo auto, tak se obávala, aby to nebylo gestapo nebo Němci, kteří by: ‚Co tu děláte?‘ A tak když bliklo auto, tak kolo i s tím nákladem, co tam měla na řídítkách, s tou taškou, se snažila šoupnout do škarpy nebo do nějakýho křoví a šla pěšky. No, a když auto přejelo, tak se vracela.“ Kvůli britským náletům bylo navíc v noci zakázáno svítit, a proto se maminka musela vydávat na svou cestu potmě. Toto konání bylo nebezpečné obzvláště v zimě. „Taky se jí stalo, že přejížděla někde nějakou cestu. Naklonila to. Tam byla louže, nebo led, přikrytej popraškem sněhu. Ona dostala smyk. Spadla. Kolo rozbila. Sama sebe rozbila. No, byla hrozně potlučená. Celá jedna strana byla jedna modřina.“

Konec válečných útrap

Tyto a mnohé další válečné útrapy ale přece jen jednoho dne nalezly svého konce.

Nadešel květen 1945, již dlouho oslabení Němci činili poslední chabé pokusy o svou záchranu a v Praze vypuklo Pražské povstání. I obyvatelé Velvar chtěli pomoci svému národu. Do hlavního města tudíž odjelo mnoho mužů. Mezi nimi chtěl být i bratr paní Evy, Jaroslav.

„To zase můj bratr, kterej taky chtěl bojovat do Prahy. Chtěl pomstít tátu. Jako patnáctiletej, silnej, zdravej kluk nasedal na auta, že pojede do Prahy, když je v Praze revoluce a když se bojuje s Němcema. – Moudrý chlapi ho přivedli domů: ‚Zamkněte ho, ať nikam nejde, my ho s sebou stejně nevezmeme.‘ No, tak Jarda tam tak aspoň nějak figuroval jako nějaká spojka.“

I ve Velvarech se ale situace vyostřila. Zášť, kterou odjakživa Velvarští pociťovali vůči Národním hostům, Němcům přesunutým do bezpečí z německých měst bombardovaných RAF, v tomto období mnohonásobně vzrostla. Nenávist pocházela především z řad členů tzv. revolučního národního výboru. „A najednou se vynořili zničehonic hrozně činní odbojáři, kteří vyvíjeli Bůh suď jakou protifašistickou činnost a byli to takoví, kteří celou tu válku byli zalezlí někde ve skrytu a nikdo o nich nevěděl. – Ti tam ty Němce tloukli, bili, týrali i zabili.“ Patnáctiletý Jaroslav tehdy poprvé v životě na vlastní oči spatřil mrtvé lidi.

Národní hosté byli do Velvar přivezeni asi v roce 1943. Jednalo se pouze o ženy, děti a staré lidi. S ubytováním pro ně to nebylo jednoduché, a tudíž jim musely být vyhrazeny veřejné budovy, jako např. školy. To pozměnilo i způsob vzdělávání českých dětí v období protektorátu. „Celou školu zabrali pro tyhlety národní hosty, jak jim říkali. Pro ženy, děti a starý lidi, kteří už nemohli bojovat. A my jsme dostávali jednou za týden úlohy buď v hospodě, nebo na obci. Za týden jsme ty úlohy vypracovali a zase příští týden jsme je nesli odevzdat. Něco nám ten učitel vysvětlil, kdo si co nevěděl rady.“

Válku definitivně ukončil příjezd Rudé armády. „To jsme všechny chodily je vítat, mávat. Němci před nima utíkali. – Oni z nich měli panickou hrůzu a oni se chtěli dostat do zajetí k americké armádě. – Ale pak přijeli Rusové, byla velká sláva a na takovém rozcestí jsme stáli… – A ty starší děti a mládež a lidi jim tam podávali ruce a teď takovej nějakej zaprášenej Rusáček na mě takhle kejvá jako: ‚Pojď ke mně.‘ Teď jsme koukali a někdo mě postrčil, jako že se to týká mě. No, tak mě postrčili k němu, a on tak ke mně přišel: ‚Maya dochka. Maya dochka!‘ (Moje dceruško!) To si pamatuju!“

Další významnou vzpomínkou paní Evy je obraz rudého nebe při bombardování německých měst na konci války. „Drážďany byly vzdušnou čarou daleko za hranicemi, za Děčínem, na severu. A my jsme z okna kuchyně koukali přes střechu kostela na náměstí s jeho typickou baňatou věží. A když hořely Drážďany po bombardování, tak celý severní obzor, to nebe, bylo rudý. A ta silueta toho kostela vyčnívala z toho temna.“

Právě proto, že paní Eva druhou světovou válku prožila na vlastní kůži, může o ní říct následující: „Válka je krutá, to je pravda, války ale vždycky vznikly proto, že někdo chtěl víc, než měl ten druhý. A ta lidská rozpínavost nezná meze. Každá válka přináší daleko větší hrůzy. Nejenom ta, kdy bojují vojáci na frontě, ale i ta studená válka, ke které došlo. A lidé by měli dostat rozum a nehonit se po těch hmotných statcích, ale víc o sobě přemýšlet a víc myslet na to, že válka vždy ničí tu kulturnost a ten standard toho života, který je.“