Léta v Lageru – totální nasazení v Plavnu

Příběhy 20. století: Pracovní tábor u Plavna

Oldřich Nakládal se narodil za I. Československé republiky 14. 03. 1920 ve Skašticích. Zde pět let navštěvoval obecnou školu a další 3 roky poté měšťanskou školu v Břestu. Další rok byl na měšťance v Kroměříži, odkud odešel na dvouletou obchodní akademii. Navzdory začátku 2. světové války školu dokončil a roku 1940 začal pracovat v Prostějově. Po roce a půl práce pro firmu Agrostroj Prostějov přišlo nařízení, že všichni muži narození roku 1920 a 1921 musí bez výjimek nastoupit na nucené práce do Německa. Během několika dní se musel sbalit a rozloučit. Poté nastoupil do vlaku v Prostějově a země se dotkl až v Plavnu v Německu. Zde začíná dědečkovo vyprávění…

První dny v Německu a v práci

Jelo nás zhruba 1500 z celé republiky, to bylo asi 18 vagónů. Celou cestu jsme museli stát, protože se nedalo pohnout. Když jsme vystoupili v Plavnu, už nás čekali vojáci. Seřadili nás do zástupu a odvedli nás do továren. V každé továrně řekl místní mistr, kolik potřebuje pracovníků, a bez ohledu na zkušenosti nás napočítali a přidělili. Bylo zde málo lidí, co by mělo s výrobou nějaké zkušenosti, a tak nás brali jen na počet. Ve skupině z Prostějova nás zůstalo 60. Ta byla přidělena do zcela nové továrny. Zrovna jsme tam šli, když začal můj první poplach. Uprostřed louky, po které nás vedli, stála menší budova se zemědělskými potřebami. Všichni se okamžitě museli schovat dovnitř. Po půl hodině střelby už byl sklad naprosto vydýchaný, ale nikdo se neodvážil vyjít ven. Po chvíli, kdy střelba ustala, jsme otevřeli dveře. Asi třicet metrů od nás ležel ruský pár, který se nechtěl schovat, rozstřílený na kousky.

Když jsme přišli na nádvoří, už nás čekali němečtí vojáci, kterým každý musel sdělit, co umí. Když skončil poslední z nás, odvedli nás na samotu, kde jsme následující léta žili. Domácí nám přidělil skromnou místnost s kovovými palandami. Před námi zde bydleli ruští zajatci, které ale už Němci přesunuli do koncentračních táborů.

V továrně jsme vyráběli součástky do min a později i do V2. První den si mne všiml vedoucí linky, že umím německy, a tak mě jmenoval vedoucím sedmičlenné skupiny, která prováděla kontrolu.

Začátky byly krušné, protože téměř nikdo neuměl pracovat s měřidly a místními přístroji. Já jsem znal základy těchto technik z Prostějova, a tak jsem je to naučil.

Pracovali s námi i Němky a starší Němci. Ti vyhledávali práci mimo město, kde nebývalo bombardování. A protože naše fabrika byla až za konečnou tramvaje, cítili se zde v „bezpečí“. Mladší Němci byli v patnácti letech odveleni na výcvik a na frontu.

Bylo s námi i šest mladých Francouzů, co s námi i bydleli, ale téměř se s námi nebavili. Po čase se ukázalo, že jsou nakaženi pohlavními chorobami a jednou už do práce nepřišli. Říkalo se, že je Němci někam poslali. Nikdo se neptal kam.

Za práci jsme dostávali platy, ale nemohli jsme si za ně nic kupovat. Jídlo jsme dostávali v práci, a když bylo něco nezbytně potřeba, tak jsme museli zažádat o povolení u mistra. Obchody byly na lístky, které měli pouze místní.

Ve dne vládl přísný řád, všichni pracovali pod dohledem. Neexistoval odpor, bylo zbytečné si hrát na hrdinu. Toho, kdo by vystoupil a stěžoval si, by zabili nebo zavřeli. Člověk nesměl ani ceknout. Na noční směnu jsme ale vždy zalehli i s mistrem a až kolem čtvrté ráno jsme vstali a zapnuli stroje. To aby šlo vidět, že pracujeme. Němci, co pracovali s námi, by nás nikdy neudali.

Na dvoře byl prostor, kde nejezdila auta. Tam postavili z pár trámů domek, kde pracovali váleční zajatci přemístění z koncentračních táborů. Spali tam na hromadách bez topení, neměli ani postele. Přitom to byli odborníci, kteří technice výroby dobře rozuměli. Každé ráno, ať už byl sníh nebo tropická horka, museli cvičit bez košilí na rozcvičce. Ta bída, která byla vidět z jejich vychrtlých těl, byla strašná. Kousek odtud byl hřbitov. Ačkoliv jsme tam nechodili, každý den byly z dálky vidět nové hroby. Měli jsme přísný zákaz s nimi jakkoliv komunikovat. Kromě ranní rozcvičky jsme je ani neviděli, celý den pracovali v oné ohradě a nesměli ven. V poledne dva vězni vždy přinesli obrovský hrnec polívky, to bylo jejich jídlo na celý den.

Na začátku války jsme šli s kamarády do města. Chvilku po příchodu začal houkat poplach. Začali jsme utíkat po městě a marně hledali, kam bychom se schovali. Nakonec jsme vběhli do sklepa finančního úřadu. Už tam bylo několik lidí. Lehli jsme na beton a nezbylo nám nic jiného, než čekat. Celá budova se od základů třásla. Cítili jsme, jak padá všechno okolo. V tom strachu jsem měl pocit, jako bych se propadal do země. Už jsem musel být asi půl metru hluboko, když se najednou rozhostilo ohromné ticho. Pomalu jsem vstal, a když jsem se podíval pod sebe, žádná propadlina tam nebyla. Země byla naprosto rovná. Potom, když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že dva metry od místa, kde jsme leželi, už nic není. Nabízel se nám pohled na zpola rozbité domy. Tehdá, když jsem viděl všechnu tu hrůzu, jsem řekl, že do města už nikdy nevkročím.

Poznal jsem zde jednoho muže z Rakouska, který se sem přestěhoval po první světové válce za svou ženou. Druhý týden po našem příjezdu mě s mistrem pozval na oběd, u kterého jsme se bavili o naší situaci. Vyrazilo mi dech, když jsem zjistil, jaký mají Němci pohled na Čechy. Hitler jim řekl, že válka je kvůli nám. Byli skálopevně přesvědčení, že válku vyhrají. Tehdá jsem měl štěstí, že mě neudali.

Tajně jsme poslouchávali rádio, abychom věděli, jak na tom jsme. Nakonec nám ho ale zabavili.

Jednou jsem se nachladil a dostal jsem angínu, se kterou jsem se dostal do nemocnice. Když jsem se trochu uzdravil a začal chodit po chodbách, procházel jsem vždy místností, kde leželi staří umírající Němci, kteří už nedokázali chodit a byli připoutáni k lůžku. Když někdo projevil nespokojenost, odporoval nebo měl sebemenší bolesti, ráno už ho odváželi do márnice. Pamatuji se, jak jsem našel láhev s jedem, který jim píchali do žil, čímž je likvidovali.

V Norimberku jsem měl známého, u kterého jsem strávil vánoční svátky. Byly zde dva stadiony: ten první byl fotbalový a ten druhý měl přes 100 000 míst, na tom kázal Hitler. Tehdá, když jsme tam šli s přáteli, to byl všední den, a tak tam nebylo ani živáčka. Vyběhl jsem na jeho kazatelnu a zakřičel: „Hitler je sviňa, byl a bude. Zabil celý Německo, nikomu nevěřte. To vám říká mírový posel z Československa!“ Zpátky do Plavna jsem odjel 01. 01. 1945. Následujícího dne Norimberk při náletech rozbombardovali a toho známého jsem už nikdy neviděl.

Konec války

Ke konci války, když už byla fronta 30 kilometrů od Plavna, byl už skoro každý den poplach. Tenkrát jsme se schovali do sklepa, kde jsme natazili na další dvě mladé Němky. Tehdy jsem prohlásil, že je konec války. Další den si pro mě přišli vojáci a odvedli mě do cely, kde mě věznili. Ty dvě slečny mě udaly. Po pěti dnech jsem měl být přemístěn do koncentračního tábora, když vtom začali bombardovat vězení, díky čemuž mě pustili.

Když padl Stalingrad, už jsme neměli rádio, a tak jsme netušili, co se stalo. Jako každý den jsem ráno vstal, šel do práce, přišel jsem na oběd a v jídelně, kterou se většinou nesly bouřlivé rozhovory a smích Němců, bylo hrobové ticho, tam nikdo ani nešeptl. Bylo viditelné, že válka je u konce.

Když už bylo jasné, že válka končí, začali jsme vyrábět V střely. Jednoho dne, když jsem už v továrně zůstal jako poslední Čech, protože ostatní převeleli jinam, přišel důstojník a dlouze mluvil s mistrem. Viděl jsem, jak se na mě dívá a ukazuje na mě prstem. Další den už jsem pracoval jinde.

V pátek 20. dubna 1945 jsme se po cestě ze směny domluvili, že toto je naše poslední cesta z práce, že si sbalíme nejdůležitější věci a odejdeme. Fronta od nás byla 20 km, už bylo slyšet výstřely. Rozloučili jsme se s přáteli a ve čtyři hodiny odpoledne jsme vyrazili. Vyjeli jsme z hlavního nádraží jednu zastávku a snažili jsme se být co nejméně nápadní. Vyhýbali jsme se lidem: šli jsme po bočních cestách a lesy. Když se začalo stmívat, začali jsme se blížit k Chebu. Vyšli jsme na okraj lesa, kde nás spatřili vojáci, kteří hlídali u cesty do Mariánských Lázní a do Karlových Varů. Začali na nás volat a mířili na nás puškami. Nemělo cenu utíkat, a tak jsme jen zvedli ruce a šli k nim. Když jsme jim odpověděli, kam a proč jdeme, rozhodli, že s nimi po skončení směny půjdeme na základnu do Chebu. Celou tu dobu jsme se s nimi bavili o nynější situaci a bylo vidět, že i oni vědí, kam to míří. Kousek od cesty stálo velké letiště s asi třiceti letadly. Už byla noc, když nad námi přeletěla stíhačka.

Než jsme se stihli vzpamatovat, stihla už rozstřílet první letadlo. Jediné místo, kam jsme se mohli schovat, byly zábrany na sníh okolo cest ve strouhách. Všichni tam naskákali a ani nedutali. Když už hořelo sedm letadel, stíhačka konečně odletěla. Posadili jsme se na kraj cesty a kluci, se kterými jsem šel, darovali Němcům cigarety s prosbou, aby nás pustili, že to stejně nemá cenu. Ti si cigarety vzali, ukázali nám cestu a propustili nás. V Chebu jsme nasedli do vlaku a tím jsme dojeli až před Plzeň, odkud jsme další den přijeli až domů.

A to byl konec války.

Dodnes se setkávám s některými přáteli z Německa.

Galerie
Oldřich Nakládal v dnešní době
Plavno, Německo

U německého města Plavna (Plauen), ležícího několik kilometrů za hranicemi poblíž Aše, pracoval Oldřich Nakládal v továrně na zbraně za II. světové války. Zažil zde 3 roky nucených prací v totálním nasazení, během kterých bylo město několikrát bombardováno. S místními obyvateli často přicházel do styku během výroby. Po konci války bylo dnes sedmdesátitisícové město zrekonstruováno.

GPS: 50.492463,12.139034