Život ženy mezi dvěma generály

Když se zeptáte paní Vlasty Šiškové, jak by charakterizovala svůj život, uslyšíte, že to byl život se dvěma generály. Otcem paní Šiškové byl brig. generál Jan Procházka, II. podnáčelník generálního štábu Československé armády. Za manžela měla válečného veterána, legendárního letce ze slavné 311. československé noční bombardovací perutě RAF generálmajora Aloise Šišku. Ten jako pilot letadla Wellington byl dne 28. prosince 1941 nucen přistát s poškozeným letadlem v Severním moři, kde přežil šest dnů a šest nocí v gumovém člunu. Polomrtvého letce nakonec zajali Němci na nizozemském pobřeží, kam proud člun zanesl. V roce 1944 byl v Praze odsouzen k trestu smrti, který měl být vykonán po německém vítězném ukončení války. Po několika operacích poraněných a omrzlých nohou, které prodělal v průběhu dvou let v Anglii, byl převeden do invalidního důchodu. Po válce se Alois Šiška stal členem The Guinea Pig Clubu (Klubu pokousaných morčat, který sdružuje popálené, a omrzlé letce RAF).

Vlasta Šišková (roz. Procházková) se narodila 11. listopadu 1924 v Mostě. Před začátkem války byl její otec odvelen do Olomouce jako náčelník 4. armádního sboru, kde ale nezůstali příliš dlouho. Nedlouho poté, po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava 15. 3. 1939 byl otec donucen opustit armádu a rodina se stěhovala do Prahy, kde otec nastoupil na ministerstvo školství. V den 16 narozenin paní Vlasty před jejich domem na pražském Bohdalci zastavilo auto. Zde stála známá černá „mercedeska“, na jednom boku měla „hakenkreuz“ a na druhé značku SS. Gestapo přijelo zatknout otce, ale ten byl již v práci. Proto vzali ji i její matku do Pečkova paláce, aby zde počkali, než se jim podaří zatknout generála Procházku. To se jim podařilo a po loučení, které díky přítomnosti jednotek gestapa proběhlo na vzdálenost dvou metrů, byl generál Procházka převezen do věznice na Pankráci, kde měl týden vyčkat na transport do Brna. Během té doby byl zbytek rodiny hlídán gestapem. V Berlíně byl před říšským tribunálem odsouzen k 11 letům těžkého žaláře a převezen do zámku v německém městě Dietz am Lahm. Rodina neměla prakticky žádné zprávy. Až jednoho dne přišel lísteček, že je otec přesunut do Bayreuthu, což byla káznice. Paní Vlasta v této době úspěšně dokončila tzv“válečnou maturitu“ a jakožto ročník 1924 byla „totálně nasazena“ ve velkoněmecké říši. Byla poslána do německé továrny, kde se vyráběla kuličková ložiska do tanků a letadel. Cestou měli projíždět právě přes Bayreuth, ale zde jejich cesta skončila, protože mezitím byla továrna zničena. Díky časové rezervě se rozhodla, že se pokusí navštívit svého otce. To se jí také podařilo. „Dozorci mě postavili před obrovskou mříž, která byla od stropu až po zem. Najednou jsem uslyšela klapání dřeváků, v dálce se objevil otec v pruhovaných šatech. On mě poznal, ale v jeho očích jsem viděla, že má strach, že se doma něco stalo, když jsem najednou v Německu. Tak jsem zakřičela: Neboj se, nic se nestalo!“ Paní Šišková vzpomíná, že jeden z nejemotivnějších životních momentů ji čekal po návratu domů, kde matce mohla sdělit, že je otec v pořádku. Po návratu byla přece jenom na chvíli nasazena, jelikož továrna, kam měla odcestovat, vlastnila také pobočku v pražských horních Měcholupech.

Paradoxně jeden z nejšťastnějších okamžiků života zažila paní Šišková ještě za války. V roce 1945 byl vyhlášen zákaz cestování na Moravu, kvůli partyzánskému hnutí, které podporovalo surovinami a potravinovými lístky rodinu Procházkových. Dcera s matkou se v nepřítomnosti otce střídali v cestách do Vizovic pro potřebnou podporu. V polovině dubna roku 1945 vyšla řada právě na ni, ale v té době již platil výše zmíněný zákaz. To ji ale nezaskočilo. Díky studiu latiny se dostala k závodnímu lékaři, jakožto zapisovatelka a tím měla zároveň přístup k německým papírům a k německému razítku. V té době k nim byl přidělen inženýr Schleis, který měl dle jejích slov tak jednoduchý podpis, že se ho během chvíle bez problémů naučila. Sama si vytvořila potvrzení, že z naléhavých důvodů musí odcestovat na Moravu do Vizovic, které stvrdila razítkem a podpisem Ing. Schleise. Cesta vlakem byla velmi obtížná. Dokud vlak stál, nic se nedělo; když se rozjel, v každém vagónu Gestapo kontrolovalo průkazy. Vlasta Procházková s ledovým klidem podala kontrolujícímu svůj doklad totožnosti a falešné potvrzení, ten jí oba doklady po prohlédnutí vrátil. Kdyby však zavolal do továrny ohledně účelu cesty, tak by dnes bylo vše jinak. Vizovice byly cílovou stanicí motoráčku, na který se přestupovalo ve Zlíně. Z předposlední zastávky jela paní Vlasta ve vlaku už sama, což bylo podezřelé. Ve Vizovicích se obavy jen prohlubovaly, na zastávce nebyly žádní lidé a přednosta stanice nečekal venku. Vydala se napříč Vizovicemi za svou babičkou, na půli cesty se ovšem zarazila a ucítila, jak se lidově říká, jak se nad městem vznáší strach.

„Já jsem se na té cestičce, ztvrdla, jako Lottova žena, když čteme Bibli. Došlo mi, že je mrtvé ticho, protože psi neštěkali, husy nebyly puštěné, okna nebyla otevřená, nepotkávala jsem lidi, prostě prázdno. Vypadá to možná divně, ale v tu chvíli mi v hlavě něco řeklo: nezastavuj se a běž dál.“

Došla přes město až k domu své babičky, ta jí hbitě vtáhla dovnitř se slovy: „Dcerko, co tu děláš, vždyť je stanné právo! Každého kdo je venku toho zastřelí.“ Ale ona prošla a tento zážitek považuje za druhý nejšťastnější v jejím životě

V době Pražského povstání byla ve sklepě u svých sousedů a psala zprávy, které byly roznášeny revolučními gardami po brigádách v okolí Vršovic a Bohdalce. 10. května se vydává se svou matkou na mezinárodní červený kříž zjistit informace o otci; neúspěšně, o generálu Procházkovi se nic nevědělo. Týden na to probíhala na Václavském náměstí přehlídka prvního armádního sboru ze Sovětského svazu; po návratu domů na ně čekalo milé překvapení. Před domem zastavilo krásné auto s americkou poznávací značkou a z něho vystoupil otec. Ke konci války se mu podařilo utéct z káznice a dostal se k 3. americké armádě a zároveň se stal členem štábu generála Pattona.

Otec byl po konci války na chvíli jmenován velitelem první brigády sovětského svazu a byl poslán do Postoloprt. Zde rodina žila čtvrt roku, než se opět vrátila do Prahy, kde byl otec jmenován druhým podnáčelníkem generálního štábu. Roku 1945 nastoupila paní Šišková na vysokou školu politicko-sociální, ale zaměření si vybrala jiné – psychologii a právo. V roce 1946 byl otec pozván britským generálním štábem k 4 denní návštěvě Londýna, kam se rozhodl vzít svou dceru. Tato návštěva zanechala v paní Šiškové velmi intenzivní zážitky, o kterých vypráví, například jak ve slavné Londýnské opeře Covent Garden shlédla milánskou La Scalu a v divadle Haymarket navštívila Vějíř Lady Windermere od Oscara Wilda

Rok poté se jí podařilo měsíc cestovat Evropou společně s generálem Kalou a jeho neteří; díky této cestě zjistila, co to byla válka. „ My jsme neměli rozbitá města, města ve kterých jsou jen obvodové zdi domů, města srovnaná se zemí. A jsem za to vděčná.“ Během cesty se opět dostala do Londýna, kde byli ubytovaní na velvyslanectví. Zde, ji tehdejší velvyslanec nabídl pracovní místo. Nabídku nebrala ale příliš vážně; a to větší bylo její překvapení, když za pár dní přišla rodičům písemná žádost, zda by dcera mohla pracovat na velvyslanectví v Londýně. Avšak všechny plány zmařil únor 1948 – práce v Anglii nepřipadala v úvahu a kvůli otcově minulosti byla dva semestry před ukončením vyloučena ze studia vysoké školy.

Se svým budoucím manželem se paní Šišková setkala během dovolené na Slovensku v Trenčianských Teplicích. Po seznámení byl několikrát na krátkou dobu vězněn, ale pokaždé bez odsouzení propuštěn. V té době ještě podléhal generál Šiška ministerstvu obrany, a k povolení sňatku bylo nezbytné, aby měla dotyčná doklad o tom, že je politicky způsobilá, což bohužel neměla, jelikož byla vyloučena ze školy. Po dlouhých peripetiích se jí podařilo razítko díky bývalému spolužákovi jejího otce získat.

V polovině června roku 1948 byl Vlastin otec vzat do vazby státní bezpečnostní službou, ale na základě jeho zdravotního stavu ho umístili do vojenské nemocnice. Díky manželovu zranění ve válce měli spousty jednotek penicilinu, které předali lékařům, aby je dávali otci. Den nato byl předvolán pan Šiška na páté oddělení generálního štábu, kde mu bylo řečeno, že není v zájmu státu, aby generál Procházka žil. V polovině prosince umírá a pohřeb se koná na štědrý den.

Manžel byl posléze jakožto příslušník britského letectva propuštěn z armády a bylo jim nakázáno vystěhovat se z Prahy. Podmínkou byla minimální vzdálenost 30 km od hlavního města. Stěhují se do Dušníků nedaleko Kralup nad Vltavou. Manžel jakožto válečný invalida dostával nízký důchod a ani matka, vdova po kapitalistickém důstojníkovi, neměla příliš vysoký důchod, a tak starosti s živením rodiny připadly na ní. Pracovala jako mzdová účetní na státním statku. Jelikož se vše muselo sčítat ručně, přihodila se jí jednoho dne drobná chyba, paní Šišková špatně přečetla trojku a osmičku čímž vznikl rozdíl 50 korun, který zaplatila z vlastní kapsy. Ovšem ve stejné době majitel jiného statku si v hlavní kolonce vždy připsal dva nebo tři tisíce. Během nemoci tohoto podvodníka peníze vyzvedával někdo jiný a na podvod se přišlo, překontrolovali se všechny dokumenty, kde se našla i výčetka s nešťastnou padesátikorunou. Vedení rozhodlo, že oba budou postaveni před lidový soud za rozkrádání socialistického vlastnictví. Prokurátor odmítl, aby byla souzena za 50 korun, ale i tak jí na odpovědnostní komisi snížili plat a nařídil změnu pozice, od té doby byla pomocná účetní u vážení dobytka. Po dobu života na statku v Dušníkách byli neustále hlídáni bezpečnostní službou.

Podařilo se jim prodat rodinný domek na Bohdalci a pořídili si menší vilu ve Zvoli u Prahy. Po deseti letech se vrací do těsné blízkosti Prahy. Paní Šišková nastupuje jako mzdová účetní v papírně. Kde zůstává až do svého důchodu. V osmdesátých letech se několikrát s manželem vydali do Anglie navštívit jeho přátele z války, členy tzv. Guinea Pig clubu, který dodnes shromažďuje popálené letce z druhé světové války. Od té doby tam s manželem jezdili každý rok v září až do jeho smrti.“ Byla to pro mě nádherná setkání. Ti chlapci měli velmi těžký návrat do života. Někteří měli obličeje popálené k nepoznání, další byli slepí. Vypadali hrozně znetvořeně a lidé se jich báli, byli k nim i nepříjemní. Ale nikdy předtím jsem nepotkala skupinu lidí, která měla a stále má takovou sílu a vytrvalost žít. Jednou nám v Londýně řekl velmi popálený Jack Toper: ,My jsme měli pouze dvě možnosti, buď se utopit, nebo plavat a my jsme se rozhodli plavat. Já mám pocit, že to bylo nějak povědomě jak v manželovi, tak ve mně i v dceři.“ (Vondráček, Jan. Po tvém boku pevně stát, 1. vyd. Praha: Nakladatelství Netopejr, 2008. )

Zde se dcera manželů Šiškových seznamuje s mladším synem přátel Ianem Johnsonem a stěhuje se do Anglie. Paní Šišková se společně se svým manželem po čtyřiceti letech opět vrací do Prahy a nachází svůj domov v Modřanech. V této byl založen spolek letců, ve kterém se její manžel stává místopředsedou. Po jeho smrti v roce 2003 přebírá jeho pozici právě manželka.

Paní Šišková žila se svým manželem od jejich svatby v roce 1949 až do jeho smrti v roce 2003. Šest týdnů po jeho smrti za něj přebírá Řád bílého Lva im memoriam.

„ Byl to nakonec zajímavý život. Stěžovat si nemělo smysl ani tehdy ani teď. Nebylo to východisko a stejně by to nikomu nepomohlo. Musím přiznat, že bylo mnohem více lidí, kteří na tom byli mnohem hůře. Ve druhé světové válce zemřelo padesát milionů lidí, nemluvě o škodách na majetku, na hodnotách, a když si to promítnu, vlastně se válčit nepřestalo. Pořád se někde válčí, stále umírají lidé, ničí se hodnoty a to je to co mě nejvíce rmoutí.“

Galerie
Šiškovi při setkání s princem Philipem, vévodou z Edinburghu Manželé Šiškovi v Kolíně v roce 1968
Generál Procházka s manželkou a dcerou Vlastou Manželé Šiškovi doma
Setkání generálů letectva Fajtla a Šišky a jejich manželek Rodina Šiškových na promoci dcery v roce 1974
Ing. Vlasta Šišková v roce 2007 Maturitní foto - Vlasta Šišková
Ing. Vlasta Šišková