Proč paní Štůlová neviděla pyšnou princeznu?

Občanská výchova pro nás většinou byla utrpením, a to hlavně kvůli nezáživnému stylu výuky naší paní učitelky. Poslední páteční hodina v květnu neměla být jiná. Ovšem když se otevřely dveře do třídy, stál v nich úplně někdo jiný, drobná paní učitelka, kterou jsme doteď všichni vídali jen na chodbách. Změna byla vítaná a to jsme ještě nevěděli, jak moc zajímavá hodina bude.

Paní učitelka Štůlová se nám představila, posadila se za katedru a na právě probírané téma začala vyprávět příběhy z dětství.

„Patřím ke generaci, která přišla na svět v prvních poválečných letech. S časovým odstupem si uvědomuji, že dvě třetiny svého dosavadního života jsem prožila v období, které nepatří v našich dějinách k těm nejšťastnějším. Ze vzpomínek mých a mých vrstevníků by se dala vytvořit učebnice nejnovějších dějin naší země. Nejranější vzpomínky z dětství představují období 50. let. Vyrůstala jsem na statku uprostřed veliké rodiny. Dědeček, babička, rodiče, teta a strýcové se v roce 1945 přestěhovali z malé vesničky nedaleko Olešnice na Moravě do obce Radiměř. Ta byla součástí území nazývaného Sudety. Všichni se usadili na největším statku, který býval v minulosti rychtou, a do dnes pamětníci tento název znají.

Celá rodina se s velkým úsilím pustila do práce. Před válkou žili velice skromně, děda pracoval jako tesař a babička s odrostlejšími dětmi hospodařila na poli. Nebyli chudí, dokonce si postavili domek, ale také ne bohatí. Rozrůstající se rodina hledala větší jistotu, proto padla volba na pohraničí. Tím byla po válce i Radiměř.

Maminka vzpomínala, jak několik měsíců žili společně s Němci, kterým statek po několik generací patřil. Museli opustit zařízené pokoje a byli ubytovaní v části statku, kterému se říkalo čeledník. Zpočátku z nich prý měla strach, ale potom se ukázalo, že to jsou obyčejní a docela přátelští lidé. Když si balili svá zavazadla, všichni je litovali a s dojetím se s nimi loučili. Mně jejich přítomnost připomínala spousta předmětů, nejvíc asi mramorová hrobka na radiměřském hřbitově.

Než jsem začala chodit do školy, to bylo v září 1953, působila na mě celá početná rodina. Nejvíce času jsem trávila s babičkou. Doprovázela jsem ji při každodenní práci jako dojení krav, sypání slepicím, úklid na dvoře, práci na poli, ale i pravidelné návštěvy kostela. Ve většině rodin to fungovalo podobně. Děti trávily většinu času venku, starší se starali o mladší sourozence. Ti se stávali přítěží na našich dobrodružných výpravách. Opuštěné a často chátrající domy po Němcích se stávali cílem našich objevů. A že bylo co objevovat. To co se nehodilo první vlně „zlatokopů“ se stalo naší kořistí. Rodinné fotografie, památky z poutí, zbytky oblečení, nářadí, dokonce i vyznamenání a zbraně. Připadali jsme si jako vítězná armáda, které je vše dovoleno.

A teď se dostáváme k další stránce našeho tehdejšího života. V prvních letech se projevoval ve výchově nás dětí zásadně vliv rodiny. Nepůsobila na nás žádná média, málokdo měl rádio a číst jsme ještě neuměli. Naší jedinou zábavou byla sobotní nebo nedělní návštěva kina. Myslím si, že od takových 5 let jsem chodila do kina pravidelně. Rodiče mi dali korunu, tolik tehdy stál lístek, počkali jsme na kamarády a hurá do kina. Sami, bylo to kousek a nehrozilo žádné nebezpečí. S kinem byly spojeny dvě zajímavé osoby – pan promítač a paní – dnes by se řeklo uvaděčka. Toto slovo jsme tenkrát neznali, pro nás to byla babka Zelinková. Báli jsme se jí jako čert kříže. Svým pronikavým hlasem a lískovkou v ruce udržovala v kině pořádek. Každou nepřístojnost okamžitě trestala, dokonce třeba nezbedníka z kina vyhodila. Představovala pro nás autoritu nejvyššího stupně. Kromě jiného také topila ve velkých litinových kamnech, která vytápěla celé kino. Pan promítač byl také zajímavý, každou chvíli se mu přetrhl film. Nevím jestli to bylo nekvalitním materiálem, nebo návštěvami hostince před promítáním.

Filmová nabídka v 50. letech byla velice jednotvárná. Vůbec si nevzpomínám na žádný český film, filmovou pohádku už vůbec ne, zato se pravidelně promítaly filmy sovětské, případně čínské. Kdybych si měla vzpomenout, který film jsem viděla v dětství nejčastěji, určitě by to byl sovětský Pád Berlína. Ten jsme znali zpaměti. Jeho postavy, statečný boj vojáků, tanky, letadla, kanóny. Při každém promítání jsme křikem povzbuzovali útočící sovětské vojáky a nadávali Němcům. Teprve v dospělosti jsem si uvědomila, že to byl jeden ze způsobů komunistické výchovy, která začínala u těch nejmenších dětí.

Už si nevzpomínám, jak jsme se dozvěděli o filmu Pyšná princezna. Možná o něm mluvili rodiče, maminka ráda chodila do kina, možná se o něm zmínili v rádiu, opravdu si vůbec nevzpomenu. U kina sice byla vývěsní skříňka s programem, tam se objevovaly i fotografie z filmů, snad tam byla i Pyšná princezna. O princeznách jsem věděla z pohádek, které mi četli rodiče, nebo jsme je společně poslouchali v rádiu. Jinak pro mě byla princezna docela tajemná bytost. Když se měl tento film promítat u nás, vyvolalo to hlavně mezi dětmi veliké nadšení. Princezna, král, zámek-o to jsme byli ošizeni. Každý filmový herec podle nás musel mít na čepici rudou hvězdu a v rukou samopal.

Té březnové soboty jsme se nemohli ani dočkat. Maminka nestačila odpovídat, kolikrát se ještě vyspím a bude sobota. Protože jsem ještě nebyla školák, orientovala jsem se v čase podle neděle. To jsem šla s babičkou do kostela. Konečně! Sobotní odpoledne, honem poprosit o korunu, obléct si sváteční věci a vyrazit. Raději dříve, co kdyby bylo kino plné. Dětí bylo tehdy hodně, starší často braly s sebou sourozence batolata, jinak by do kina nemohli. Čekáme před průjezdem, prohlížíme si obrázky, starší nám čtou, kdo tam hraje. Z komína se kouří, to je dobře, alespoň si můžu sundat kabát a pochlubit se novým svetrem, který mi přivezl tatínek z Prahy. Už se domlouváme, kdo bude vedle koho sedět, jestli zabereme první řadu. Najednou před hloučkem dětí zastaví motorka. To je docela vzácnost, netušíme, co se děje. Slézá z ní nějaký pán v montgomeráku ( to byl plášť ), sundává kuklu, brýle a shání se po promítači. Ten je vedle v hostinci, to jsme věděli přesně. Tento tajemný pán míří za ním, to by si nikdo z diváků, ani dospělých, nedovolil. Vyjdou, o něčem spolu hovoří a najednou zazní: „Jděte všichni domů, hrát se nebude. Zemřel prezident Klement Gottwald a je vyhlášený státní smutek“.

Já do svým necelých šesti let snad nezažila větší zklamání. Spoustě věcí jsem nerozuměla – Gottwald, státní smutek – to mi nic neříkalo.

Pouze „jděte domů,hrát se nebude“. Nedovedla jsem si představit, že žádná pohádka nebude. Vždyť tam všichni byli – pan promítač, babka Zelinková – proč by se nemohlo hrát?

Nakonec jsme se všichni zaraženě rozcházeli, doma se mě snažili uklidnit, ale to zklamání trvalo hodně dlouho. Dodnes, když se v televizi objeví Pyšná princezna, mi tato vzpomínka naskočí a a vybavím si toho pána na motorce s kuklou a brýlemi.

A Klement Gottwald? Teprve později jsem se dozvěděla, že ublížil mnohem více lidem než skupince dětí před radiměřským kinem.

Ale to už by byla jiná historie.“

Tímto i jinými příběhy nám paní učitelka přiblížila dobu komunismu daleko obrazněji než kdyby nám několik hodin vyprávěla teorii. Uvědomili jsme si, že svoboda, kterou máme v této době, nebyla na našem území vždy samozřejmostí a dokázala nám tímto příběhem pravdivost výroku, že národ, který nezná svoji historii, je odsouzený k tomu, prožít ji znovu. Tímto bychom chtěly apelovat na naše spoluobčany, aby se poučili z let minulých a nenechali se zotročit socialistickým režimem, jako se tomu stalo ve 20. století.

Mějte na paměti, že svoboda je to nejcennější, co máme a proto bychom ji nikdy neměli přestat bránit a to nejen pro naši budoucnost, ale i budoucnost našich dětí, našeho státu a hlavně našeho národa.

Galerie
Obraz rodného domu paní Štůlové - jak vypadal dříve Vstup do bývalého kina v Radiměři - r. 2013 (dějiště příběhu)
Radiměř

Paní profesorka Štůlová odchodila svoji povinnou školní docházku na základní škole v Radiměři. Zároveň pravidelně navštěvovala kostel, který stál naproti a měl být údajně propojen se školou podzemní chodbou, a to z toho důvodu, že škola pravděpodobně původně zastávala funkci kláštera. Při jedné z jejích početných dobrodružných výprav se rozhodla přesvědčit o pravdivosti těchto slov. A skutečně, byť zasypaná, tam ta chodba opravdu byla.

Adresa:

Radiměř 211

569 07 Radiměř

461 542 734

vstup do bývalého kina
Příběh místa

Roku 1960 proběhly volby do Národního shromáždění. Paní Štůlové tehdy nebylo ani 14 let, ale jako každý člen pionýra i ona pomáhala u voleb. Tehdy obce závodily, kdo bude mít jako první odvoleno. Radiměř už byla kompletní až na jednoho člověka – nevlastního otce paní profesorky Štůlové. Ve volební místnosti ustavičně volali z okolních obcí, že už mají hotovo. Radiměř se bála postihu za pozdní kompletaci hlasů. Místní tajemník byl čím dál nervóznější a bál se sesazení z funkce. Po dlouhém čekání to dospělo do bodu, že tajemník vstal s lístkem v ruce a strčil ho do ruky tehdy třináctileté paní Štůlové s tím, že ho má hodit do urny místo jejího nevlastního otce. Zároveň jí zakázal o tom s kýmkoliv mluvit. Paní profesorka byla překvapená, ale s radostí udělala, co jí tajemník řekl a šla domů. Tajemník samozřejmě okamžitě volal do okolních obcí, že Radiměř má také hotovo.

Po cestě domů paní Štůlová potkala svého nevlastního otce při cestě k volbám. S radostí mu oznámila, že nikam chodit nemusí, protože odvolila za něj. Ten z toho moc nadšený nebyl, protože se zbytečně holil, česal, myl a oblékal a tak ji za to ještě vyhuboval.