Všechno se holt dalo „odšvejkovat“

„V roce 1950 jsme byli vyslání na politické školení do Děpoltovic u Karlových Varů. Celých čtrnáct dní nás politicky školili, ale nejenom Lenin a Stalin, ale také nás učili pokrokové písně, které umím dodnes. A v souvislosti s tím si vzpomínám na jednu vtipnou historku. S sebou na školení jsem si vzal knihu: Smějeme se s Jaroslavem Haškem, sundal jsem z ní obal a přebalil jsem jí do Otázek leninismu od Stalina. Ve volných chvílích jsem si četl, když v tom přišla kontrola a ptá se: “ Studujete soudruzi, studujete?“. Odsouhlasil jsem a pokračoval v čtení. Všechno se dřív dalo prostě odšvejkovat.“

Zasmál se Jiří Světlík, této vtipné příhodě a pokračoval ve vyprávění. Vyprávěl dlouho a velmi poutavě. Hltala jsem každé jeho slovo a přemýšlela o tom, proč dokáže svůj příběh vyprávět s takovou lehkostí a humorem, když jeho život kvůli nepřízni osudu nebyl procházkou růžovou zahradou.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že dětství a dospívání nebylo nejjednodušší částí mého života a při představě toho, že stejnou etapou si museli projít lidí před sedmdesáti lety v dobách, kdy člověk nemohl říct svůj názor, se mi jeví jako největší sci-fi. Ale pro lidi, jako byl pan Jiří Světlík, se to stalo každodenní realitou. On se však nesmířil s režimem, a proto porušoval zákony a pomáhal ostatním. Dlouhou dobu pašoval lidi do Protektorátu, když mu na to přišli poslali ho do Německa, kde byl totálně nasazen a následně zavřený do věznice Stadelheim. Vše společně se svými přáteli dokázal nesnáze druhé světové války překonat. S úsměvem na tváři mi líčí jak přežíval nejrůznější útrapy doby. Když ho propustili z kriminálku, kamarádi ho nechali na holičkách, on si přesto z ničeho nedělal na čele vrásky a těsně u českých hranic, kde zůstal ponechán osudu, vyměnil se sovětským seržantem láhev vodky za jízdní kolo, sedl do sedla a suveréně se vrátil domů.

Doma se ani neohřál a již znova putoval za mříže. Tentokrát se provinil o dost víc. Z počátku se šíření protistátních letáků mohlo zdát jako dobrý nápad, ale 10 let strávených v pevných věznicích a táborech ho určitě přesvědčilo o opaku. Stísněné prostory v uranových dolech, ba ani letité zkušenosti z kriminálů pana Světlíky a jeho kamarády neodradily a společně pomocí finské spojky posílali informace ven. Když dovolili některým mládežnickým skupinám, aby si dopisovali s někým ze zahraničí, nenapadlo jejich skupinu nic jiného než zasílat důležitých informací do Finska, kde vše dívka Kárina Solja, adresátka dopisů, předávala na americkou ambasádu. V Čechách se pod známku uschoval kousek negativu a bez jakýchkoliv problémů se dopis dostal až na místo určení. Jiné problémy se zákonem už Jiří Světlík neměl. Po deseti letech se dostal z vězení, sice s obtížemi, ale získal práci a založil si rodinu. Svoji dceru pojmenoval na počest již zmíněné Káriny, která jim kdysi moc pomohla.

Po celou dobu vyprávění panu Světlíkovi nezmizel úsměv ze rtů. Sice jeho životní příběh nebyl jednoduchý, ale přesto se na sklonku svého života dokáže veškerým svým útrapám ze srdce zasmát. Doufám, že ať mě už v budoucnu čeká cokoliv, tak budu mít taky tolik síly, na to udělat totéž.

Dobřív, chata pamětníka

Rodinná chata pamětníka, která jim byla zabavena v roce 1940. Původně skautská chata. Ubytovali zde dělníky ze Slovenska, kteří zde zůstali až do konce války. Později chatu obsadila Rudá armáda.

Příběh místa

Když z jejich chaty odešli slovenští dělníci, které zde ubytovali v průběhu války, myslela si rodina Světlíkova, že mají vyhráno. Bohužel tomu nebylo tak, a do jejich skromného příbytku se nastěhovala Osvobozenecká armáda. „Rudá armáda osvoboditelka“, jak jí zpovídaný pamětník nazývá, zcela ignorovala všechny zásady původních obyvatel a s tím, že v daném objektu by mohl někdy ještě někdo žít, si vůbec nelámala hlavu. Fakt, že si ve sklípku uchovávali Jiří s jeho rodinou veškeré potraviny, je nikterak netížil, a proto danou místnost využívali jako toaletu. Když Rudá armáda opustila jejich dočasné útočiště, čekalo na rodinu Světlíkovu kromě nedorozumění ve sklípku na potraviny i další překvapení. To, co si vojáci nevzali s sebou, si okamžitě rozebral zbytek obyvatel, proto na ně po návratu domů čekaly jen holé zdi. Takže se sousedské vztahy dostaly pod bod mrazu a když by sousedi přišli poprosit o trochu mléka, že zapomněli koupit, myslím že by u Světlíků moc nepochodili.