Nýřany ve 20. století

Jsme kroužek filmové a divadelní tvorby při DDM Nýřany. Nápad natočit pamětníky ze svého okolí nás zaujal. Proto jsme oslovili několik pamětníků a výsledkem bylo jejich velmi zajímavé vyprávění.

LUDMILA HIRMEROVÁ

Paní Ludmila Hirmerová se narodila 8.8.1936 v Nýřanech.

Po celý život žila v Nýřanech, i když za tu dobu vystřídala vlastně 3 okresy. Její otec pracoval ve Škodovce, matka byla v domácnosti.

Paní Hirmerová si pamatuje obsazení Nýřan. U závor uprostřed Nýřan se Němky vrhaly k německým vojákům, aby postoupili dál na konec Nýřan.

V roce 1942 nastoupila do německé školy. Seděli v lavicích po čtyřech. Tenkrát nebyly sešity, nosili místo toho tabulky. Ve škole nesměli promluvit česky. Ona sama byla několikrát trestaná, když ji uslyšeli. Mlátili ji a nadávali jí českých psů. Doma ji učili číst a psát česky, aby nezapomněla.

Za války museli mít zatemněná okna, nesměli poslouchat zahraniční rozhlas. Rodiče jí vždy, když poslouchali, převlékli do šatů, a kdyby přišli Němci, tak by přetočili stanici, a ona měla tancovat.

V dubnu 1945 projížděl přes Nýřany vlak smrti. Vězňové chtěli jídlo. Ze zahrady, tam kde je dnes řeznictví Ottis, jim házeli jídlo. Do chlebů jim někdo dal i pilník a pilku. Několik vězňů uprchlo a paní Hirmerová si pamatuje, jak k nim domů přišel německý voják a prohledával dům. Po osvobození v Šůlově ulici našli mrtvého vězně, který se tam ve stodole ukrýval ve slámě.

V květnu 1945 Američané osvobodili Nýřany. V prostoru, kde stojí nynější škola, byl americký tábor. Paní Hirmerová si pamatuje, jak její mladší sestra od nich dostávala čokoládu. Za války dostávali jen pár deka cukroví.

Po válce začala chodit do české školy – naštěstí ji otec naučil česky, takže ona neměla problémy, na rozdíl od jiných. Vzpomíná hezky na své učitele.

V Nýřanech byly 2 školy – jedna u Stavebních strojů – chlapecká, dole dívčí. V sedmé třídě byli spojeni dohromady. Vzpomíná si, že chlapecká škola měla úžasný orchestr pod vedením pana učitele Janečka a dosáhli řady úspěchů. Děvčata zase vyhrála celostátní kolo ve zpěvu. Jmenovali se Nýřanští zpěváčci.

Paní Hirmerová hrála i divadlo a zúčastnila se posledního všesokolského sletu před rokem 1948.

Po skončení základní školy vystudovala gymnázium. Potom ji přemluvili, že by se výborně hodila na učitelku. Udělala si kurzy a dodatkovou maturitu a začala učit 1 rok ve Zbůchu a 2 roky na dvojtřídce v Úhercích. Potom přešla do Nýřan, kde zezačátku učila 41 dětí. Učila matematiku a výtvarnou výchovu.

V roce 1968, po okupaci, psala s některými dalšími plakáty proti Rusům. Nesměla potom učit. Pracovala na Tesle. Po roce 1985 se vrátila do školství. V roce 1993 se začala starat o vnoučata.

DANIELA DRASKÁ

Paní Daniela Draská se narodila 19. 8. 1934 v Nýřanech. Otec pracoval jako důlní tesař. Matka byla doma a starala se o malé hospodářství.

Ze začátku války si nejvíce pamatuje na 15. října 1939, kdy Němci obsazovali Nýřany. Bylo strašné počasí a Nýřany se staly hraničním městem mezi zbytkem republiky a Sudety. Nejdříve jeli motorky, potom džípy, pak nákladní auta plná německých vojáků. Nejdříve se zdrželi u trati na Domažlice uprostřed Nýřan. Potom se posunuli k bývalé vlečce na Sulkov, tam byla hranice několik dní a nakonec se přesunuli na hranice mezi Tlučnou a Nýřany, kde byla postavena celnice.

Hodně Čechů po záboru odešlo, pokud měli příbuzné v okolí. Její otec ale chtěl zůstat. Museli proto na radnici přihlásit se o občanství. Zůstali Čechy. Na úřadech už se v té době hovořilo jen německy.

Před válkou nebyly žádné problémy mezi obyvatelstvem – mezi Čechy, Němci, Židy. Vedle nich bydlel Žid Klein, měl v Nýřanech obchod. Tehdy mu bylo skoro 80 let. Po záboru ho Němci odvedli do potravinových skladů, které sousedily s jejich pozemkem. Postupně tam nahnali i ostatní Židy a pana Kleina zmlátili. Pan Klein měl slabé srdce a ještě ve skladu zemřel. Zbytek židovských obyvatel Němci odvedli.

V roce 1940 paní Draská nastoupila do školy. První den ji měli vést rodiče, ale nešli s ní, protože maminka řekla, že do německé školy nevkročí. Musela jít sama. Paní učitelka četla německy rozdělení žáků. Neustále opakovala nějaké jméno. Nakonec do ní strčili, že je to ona, spolu s německými nadávkami. Nerozuměla totiž svému poněmčenému jménu.

Lavice byly dlouhé, ve třídě jich bylo přes 40. Všechny knížky byly v němčině. Museli sedět s rukama za zády. Nesměli se ani hnout. Kdo se pohnul, dostal rákoskou. Na konci roku už plynně mluvila německy. Protože její maminka odmítala nakupovat v německých obchodech, chodila nakupovat sama.

Paní Draská vzpomíná na příhodu, kdy dostala od pana ředitele do krve přes ruce. Neuměla básničku, proto jí krvavě zbil, nakonec se jí podařilo utéct domů. Otec se šel přeptat do školy, proč byla tak potrestaná a pan ředitel se omluvil, že u Stalingradu přišel o druhého syna.

Do třetí třídy psali na břidlicové tabulky, na provázku k ní byla připevněná houbička. Když učitel kontroloval správnost psaní, všichni museli mít ruce za zády. Až ve 3. třídě dostali první sešit. Měl 3 řádky, protože psali švabachem. Takové sešity měli až do 5. třídy.

Každý den večer před 5. hodinou chodila po Nýřanech německá patrola k nynější Sokolovně, kde měli Němci štáb. Patrola sídlila v bývalé vile židovského doktora Klementa, který byl po obsazení Nýřan poslán do koncentračního tábora a už se nevrátil. Před průchodem patroly museli mít všichni perfektně uklizeno. Před patrolou chodila ještě kontrola. Kdyby byl někde odhozený papír, museli zaplatit 5 marek. Někdy se stávalo, že jim Němci házeli papírky schválně před dům.

Po Nýřanech chodili pravidelně i Hitlerjungen s červenou kasičkou a vybírali peníze pro německé vojáky na frontě. Proto se všichni vždy snažili ukrýt v obchodě, aby neustále nemuseli platit. Pokud by je totiž potkali vícekrát, museli zaplatit znovu.

Za války její matka nedostala ani povolení navštěvovat svoji matku v Tlučné. Proto chodili přes les vždy, když přešla patrola. U babi v Tlučné po celou válku byla nejstarší sestra. Bratr byl u strýce v Čimelicích, kde se učil zámečníkem. Aby nemusel na totální nasazení, dal se k českému četnictvu, kde byl 3 roky.

Druhý bratr byl elektrikář a musel na totální nasazení do Falkenau, kde stavěli koncentrák pro Čechy. V roce 1945 se vrátil v dubnu. Podařilo se mu utéct při náletu.

Děti ve škole nedostávaly vysvědčení, ale psalo se hodnocení každých čtvrt roku. Stupňů bylo 6. Paní Draská neukončila 5. třídu, protože byly neustále nálety. V dubnu už nechodili do školy.

V 5. třídě se dělali zkoušky do měšťanky, ty už ona za Němců neskládala, ale podle jejích slov by je stejně neudělala, protože žádné české dítě se tam nedostalo.

Otec paní Draské byl tesař. Kromě práce na šachtě chodil spravovat sedlákům, to co potřebovali. K největším sedlákům patřil pan Krobot a ten mu říkal, kdy bude kontrola, aby schovali slepice. Na každou osobu byla jedna slepice. Co měli navíc, museli odvádět. Na jednu slepici odváděli 180 vajec na rok. Tatínek schovával slepice u nich na poli do slámy. Po kontrole je zase odnesl domů do kurníku.

Vypráví i příběh o mýdle. Otec za celou výplatu nakoupil mýdlo a schoval je na půdě. Takže se mohli koupat a mýt. Válečné mýdlo totiž bylo hrozné, s pískem.

5.5. 1945 se v Nýřanech už ničily německé nápisy. Potom přijela americká armáda. Ta se tu zdržela přibližně 2 – 3 měsíce.

Po válce paní Draská nastoupila do české školy, ale neuměla ani psát česky. Učili se abecedu, měkké a tvrdé souhlásky. Ve třídě byly skupiny a byly rozděleny podle toho, jestli děti byly ze Sudet nebo z Protektorátu.

Po měšťance šla na gymnázium. Přijímací zkoušky dělala sama v jiném termínu, protože jejich soubor Nýřanští zpěváčci byl na celostátním kole v Ostrově.

Dále vzpomíná na rok 1953 – období měny a maturitu. Po skončení školy šla učit do Blížejova, kde byla 2 roky, potom přešla na 4 roky do Dobřan a od roku 1959 učila v Nýřanech.

JIŘINA NAVAROVÁ

Paní Navarová, rozená Maříková se narodila 19.4.1933 v Nýřanech.

Na začátku vypráví, že po záboru Nýřan ji maminka nechtěla dát do německé školy, když českou po záboru Nýřan Němci zrušili. Všichni doufali, že válka brzy skončí, ale nestalo se tak, a tak po roce musela nastoupit do německé školy. Vůbec neuměla německy, měla však hodnou paní učitelku, která jí někdy vysvětlovala, co má dělat česky.

Období války líčí velmi barvitě a udává řadu příběhů. Začíná tím, že naštěstí maminka pracovala u německého sedláka. Celá jeho rodina na ně byla velmi hodná a celou válku jim dávala jídlo. Neměli totiž rádi Hitlera, protože jim na frontě padl syn. Jídlo vozili na kárce, dokonce i jednou selátko. Zastavil je německý voják, chtěl jim pomoci. Naštěstí potom odešel.

Doma schovávali vždy jedno prase na černo – nepřiznávali ho úřadům. Vždy ho zabíjeli, když kolem projížděl nákladní vlak, aby prase nikdo neslyšel. Paní Navarová také popisuje tehdejší výměnný obchod, maminka za vykrmenou husu (na černo) dostávala 5 kg cukru.

Rodina paní Navarové byla jediná, která měla ve čtvrti Mexiko rádio. Další tři rodiny k nim chodily poslouchat Londýn. Ona zatím s maminkou hlídali na zahradě. Přesto je někdo udal. Oni měli obrovské štěstí, protože Němec, který s jejím tatínkem pracoval ve Škodovce, jim o udání řekl a také je stopil.

Paní Maříková říká, že většina Němců, které znala, se leckdy chovali lépe než Češi. Češi je totiž udali ještě jednou a to že si ulovili v lese srnku. Ale nebyla to pravda, její otec byl myslivec a našel malé srnče opuštěné v lese. Vzal ho domů a vykrmili ho u své kozy a až bylo větší, tak je pustili zpět do lesa. Když k nim přišel německý voják, tak mu stačilo, že mu ukázala místo, kde srnče pustili zpět do lesa.

Nýřany prošlo několik transportů smrti. Paní Navarová vypráví, že jeden z vlaků odstavili na vedlejší kolej, která vedla k muniční továrně. Lidé vězňům házeli jídlo, ale ostraha vlaku jim to nedovolila. I ona jako malá jim nesla v kýblu vodu, naštěstí jí to vědro jen Němec vyhodil a zahnal ji domů. Potom se lidé snažili házet vězňům jídlo z vlaků, které projížděli okolo. Ale také na to Němci brzy přišli a každý vlak musel mít zavřená okna až do Zbůchu.

Některým vězňům z transportu smrti se podařilo utéct, vylámali podlahu ve vagóně. Němci potom prohledávali celé okolí.

Ve svém vyprávění popisuje i transport, který zavedli na Rybárnu. Matka udělala bramborovou polévku a děti ji tam nosili vězňům. Tito vězni tam zůstali do konce války. Byli tam Rusové, Francouzi, Poláci, černoši. Když si jednou šli hrát do jedné ze stodol, našli tam 2 Polky z transportu. Chtěli přinést jídlo. Přinesli jim chleba, doma to raději neřekli. Ale potom už tam Polky nebyly. Po válce se jeden z vězňů do Nýřan vrátil a holky vzal za jejich pomoc do cukrárny.

Velice barvitě líčí paní Navarová příběhy s bratrem. Jednou ukradl z opasku německého vojáka pistoli. Opasek měl nad hlavou, kam se dávají zavazadla. Protože se doma bál to přiznat, sedl si k jídlu, zbraň však nebyla zajištěná a vystřelila. Naštěstí ho střela jen škrábla. Otec ho zpohlavkoval a zbraň mu sebral. Ale místo aby ji zakopal, tak ji dal jen za trám ve stodole. Když Němci hledali vězně, kteří utekli z transportu smrti, tak pistoli málem našli. Naštěstí před ní byla pavučina. Potom ještě bratr Němcům ukradl prase a podobně. Protože Nýřany patřili do Sudet, potřebovali na návštěvu příbuzných propustky přes hranice. Bratr ji měl už 2 měsíce propadlou a nechtělo se mu chodit na úřad. Potom ho Němci chytili, zmlátili a na 3 dny ho zavřeli do sklepa na nýřanské radnici.

Paní Navarová si vzpomíná i na osvobození. Američané zůstali v Nýřanech několik týdnů. Maminka jim prala a za to od nich dostávali konzervy, maso, sušenky a čokolády, otec dostával cigarety.

Po válce došlo k odsunu Němců z Nýřan. Bohužel musela odejít i německá rodina, která jim dávala jídlo.

Dozvěděli jsme se i o škole. Po válce se znovuobnovila česká škola v Nýřanech. Paní Navarová postoupila do měšťanky. Museli je ale rozdělit na dvě třídy. Ve třídě A byly děti, které chodily do českých škol v sousedních ocích, do třídy B děti ze Sudet, které se musely naučit český pravopis, protože ve škole vůbec neměly češtinu.

Ve škole dostaly i jubilejní vkladní knížku s 50,- Kč vkladem. Navštěvovala i různé kroužky, například Nýřanské zpěváčky, se kterými zpívala v Plzeňském rozhlase, v Mariánských Lázních a jinde. Zúčastnila se i posledního Všesokolského sletu.

Po skončení školy se chtěla učit švadlenou, ale nechtěli jí to povolit. Měla nastoupit do Aše na navlékání korálků. Proto zakročil otec a podařilo se jí dostat do učení ke švadleně do Plzně – k paní Kožíškové. Protože komunisté zavřeli živnosti, začala pracovat v muniční továrně u Nýřan. Potom se vdala a v roce 1953 měli dceru.

Zaujalo nás vyprávění o měně. Krátce po narození její dcery proběhla měna. Oni ale krátce předtím dostali půjčku na nábytek – 36 000 ve staré měně. Část jí byla vyměněna v poměru 1:5, část 1:50. Takže z 36 000, jí v nové měně zůstalo 720,- Kč, ale dluh jí počítali 1:5, to znamená 7 200,- Kč. Napsala proto na ministerstvo, že si nemohla nic koupit, protože byla po porodu. Odpověděli jí, že stejně musí dluh splatit. To jí strašně rozzlobilo a napsala prezidentu Zápotockému. Během 14 dnů přišla odpověď, měla se dostavit na úřad do Stoda a tam jí byl dluh zrušen. Dokonce jí nechali i 720,-Kč. Kdyby se neozvala, nedostala by nic, stejně jako spousty dalších lidí.

JARMILA ŠEDIVCOVÁ

Paní Jarmila Šedivcová se narodila v Kamenném Újezdě u Nýřan 31 .3. 1934. Bydlela zde až do začátku války. Jedině ona pocházela z českého manželství, všichni její strýcové měli za manželky Němky.

Vzhledem k tomu, že tatínek byl sociální demokrat, rodina se musela vystěhovat ze Sudet do Tlučné, která ještě patřila do Čech. Naštěstí se mohli přestěhovat ke strýci. Měl tam pět místností a v každé bydlela jedna rodina. U strýce bydleli dva roky a po postavení obecních bytů jim byl přidělen jeden byt.

Překvapilo nás vyprávění o tom, že když přijeli na návštěvu z Německa jeho bratranci, stačilo jen v hospodě mezi příbuznými říci, že Hitler válku stejně nevyhraje a za to byl její otec několikrát vyslýchán na plzeňském gestapu. Jednou přišli i k nim domů. Měli černé kožené kabáty, klobouky. Několikrát vyslýchali i jeho kamarády, co s ním pracovali. Naštěstí to bylo ještě před Heydrichiádou a otce nezavřeli.

Paní Šedivcová vystřídala několik škol. Nejdříve chodila do české školy v Tlučné, ve třídě jich bylo kolem 30. Ráda vzpomíná i na své učitele – paní učitelku Zemanovou a Hurta. Do čtvrtého ročníku byla jen dívčí třída. Po čtvrté třídě dělala zkoušky do měšťanky, která byla v Líních. Chodila tam 1 rok, musela chodit pěšky. V té době už začali létat hloubkaři. Vždycky se ukrývali v lese. Za náletů se ukrývali ve sklepě, horníci tam udělali výdřevu. Pamatuje si nálet na Dobřany, na nádraží v Nýřanech a na Škodovku. Popisuje, jak v sousedním domě zemřel chlapec a oni mu šli na pohřeb. Ale hřbitov byl v 3 km vzdálených Vejprnicích. Když se vraceli, šli podél kolejí a letěli zrovna po trati hloubkaři od Nýřan a letěli do Vejprnic na protiletadlové kulomety. Viděli je velice zblízka. Jednu dobu jim hrozilo, že protiletecký kulomet jim dají na barák. Naštěstí ho dali na kopec k lesu. Druhým směrem na Vochov zase měli světlomety.

Zaujalo nás i vyprávění o potravinových lístcích. Paní Šedivcová si hlavně pamatuje na plněné bonbóny, které dostávali. Měla ráda medové máslo. Tím, že otec pracoval na šachtě, měl nárok na více potravinových lístků. Protože maminka by musela do fabriky, když už paní Šedivcová chodila do školy, raději začala pracovat u sedláka. Proto neměli nouzi o jídlo. Horší to bylo s ošacením a s botami.

Ve svém vyprávění se vrací i k období první republiky, kdy její otec mohl pracovat za krize jen tři dny v týdnu a kdyby nehrál v kapele a na pohřbech, tak by se rodina jen stěží uživila. Zároveň ještě podporovali příbuzné, kteří byli úplně bez práce.

Po válce se přestěhovali zpět do Kamenného Újezda a začala chodit do Nýřan.

Překvapilo nás, že vzhledem k tomu, že švagrové byly Němky, tak polovinu baráku za ně museli vyplatit jako konfiskát státu. Z jejích švagrových byla odsunuta pouze jedna, i když její manžel mohl zůstat, přesto odešel s ní. Byla odsunuta proto, že v období války dávala vždy najevo obdiv k Hitlerovi.

Po měšťance nastoupila paní Šedivcová na střední školu obchodní do Plzně, po skončení pracovala rok na dole Krimich. Potom se vdala. Po roce nastoupila do muniční továrny, dnešní závod DIOSS. Kontrolovala součástky do zapalovačů. Po další mateřské dovolené už se vrátila do závodu Tesla, protože muniční továrna v Nýřanech byla zrušena.

Galerie
pěvecký soubor Nýřanští zpěváčci manžel paní Šedivcové
paní Šedivcová ve věku asi 6 let rodina paní Šedivcové
tablo švadlen - paní Maříková paní Maříková na posledním Všesolkolském sletu - před zrušením komunisty
paní Maříková s bratrem svatební fotografie paní Maříkové
jub. vkladní knížka p. Maříkové - vklad 50,- Kč - je vidět přepočet po měně 1:5 detail z jubilejní vkladní knížky paní Maříkové
jubilejní vkladní knížka paní Maříkové-Navarové Američané před sokolovnou, květen 1945
Američtí vojáci na hlavní třídě v Nýřanech, květen 1945 čestné občanství města Nýřany Konradu Henleinovi
Konrad Henlein na hlavní třídě v Nýřanech Sokolovna po osvobození Nýřan Američany
Sokolovna v Nýřanech během okupace škola 1940
stará škola a kolonie Mexiko nýřanský kostel 1944 a 1939
okénkové záběry okupace Nýřanská čtvrť Mexiko
Nýřany v Sudetech Kamenný Újezd za války
Kamenný újezd 1922
Nýřany

Nýřany – město nedaleko Plzně, které se stalo součástí Sudet. Obyvatelé s tím nepočítali. Část obyvatel, která byla politicky angažovaná se musela do 24 hodin vystěhovat.

V dubnu 1945 – několik transportů smrti.

GPS: 49.712715,13.204828

nýřanská radnice za okupace pomník transportu smrti na Humboldtce,1946 a hranice Sudety, 1940
budovy škol před válkou a nová škola z roku 1963 Němci jsou odváděni americkými vojáky do Plzně, květen 1945
osvobození Nýřan, květen 1945, Školní ulice osvobození Nýřan, květen 1945
Sokolovna za války, německý štáb židovská synagoga po vypálení
židovská synagoga za první republiky celnice mezi Nýřany a Tlučnou za války
zábor Nýřan v říjnu 1938
Příběh místa

Nýřany, město, které bylo protiprávně zabráno německými vojsky po Mnichovské dohodě v říjnu 1938. K záboru došlo, přestože v Nýřanech byla většina českého obyvatelstva. Podle kronik a dokumentů nýřanští Němci prosili velitele německých vojáků, aby obsadili celé Nýřany, protože jim Češi „ubližují“. Němcům se to zároveň velmi hodilo, protože v katastru obce byla muniční továrna a doly na černé uhlí.

V Nýřanech začaly platit německé zákony. Všichni židovští obyvatelé byli okamžitě posláni do koncentračního tábora a byl jim zabaven majetek. Za křišťálové noci byla vypálena a zničena místní synagoga.

Místní lidé, kteří pracovali v Plzni, museli každý den překračovat hranice Protektorátu. Každý den se také museli podrobit prohlídce.

Ke konci války byly Nýřany svědkem několika transportů smrti. Někteří pamětníci se o nich zmiňují ve svém vyprávění. Obyvatelé Nýřan se snažili vězňům dávat jídlo. Ale hlídky transport velice pečlivě hlídaly. Několika vězňům se podařili utéct. Němci se psy prohledávali celé okolí. Většinu z nich chytili a zastřelili je.

Zároveň zde existovaly zajatecké tábory. Většina zajatců pracovala v muniční továrně nebo v okolních dolech.

Nýřany osvobodili Američané. Jejich hlavní tábor byl v prostoru dnešní školy.

V roce 1946 byl odhalen památník transportu smrti na Humboldce.