Příběhy 20. století: „Letadla přistávala 20. srpna, na druhý den jsme museli tábor opustit“

Tati, mockrát jsi mi vyprávěl o táborech, na které jsi v dětství jezdíval. Zkus mi něco říct o nevšedním táboru, který jsi zažil v roce 1968!

„Když jsem chodil do základní školy, každý rok jsem jezdíval na pionýrské tábory po různých oblastech Moravy. V roce 1968, to jsem byl v 8. třídě, jsem byl na táboře na Vlčím kopci nedaleko Třebíče i s mojí sestrou Lenkou. Každý den jsme se chodili koupat do hlubokého kaňonu do řeky Oslavy, která byla velice krásná. Byly tam různé vodní přechody, po kterých jsme po kamínkách a kamenech přeskakovali na druhou stranu. Užili jsme si spoustu legrace. Několik dnů před koncem táborového pobytu jsme v noci po večerce, která byla v 10:00, ještě venku posedávali a povídali si se svými kamarády. Asi kolem 11. hodiny jsem slyšel hukot leteckých motorů. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Myslel jsem si, že to za chvíli přestane, ale tento hluk neustával. Byly 2 hodiny ráno a pořád přelétávalo jedno letadlo za druhým. Ráno, když jsem se probudil, je pravda, že jsem moc nespal, nám vedoucí sdělili, že tábor končí. Z vojenských a politických důvodů se budeme muset urychleně vrátit do svých domovů.“

To bylo přesně kdy?

„Tato letadla přistávala 20. srpna, kolem 10. hodiny a v podstatě celou noc. Na druhý den 21. srpna jsme museli tábor opustit.

Měli jsme připravený autobus, nastoupili jsme do něho a dostali jsme od vedoucích příkaz, že celou cestu z Vlčího kopce až do Fryštáku musíme v autobuse ležet na podlaze. V nedalekém Brně se už totiž ozývala střelba a všichni měli strach, aby se nám něco nepřihodilo. Pokud jsme nakukovali z autobusu přes okno, jenom na malý moment, tak jsme viděli tanky, transportéry, dokonce i vyvrácený tank, který měl nehodu s ruským vojenským transportérem.“

Ale stejně, pro vás to muselo být velké dobrodružství?

„Pro nás pro kluky to tehdy bylo něco nevídaného a vůbec jsme si neuvědomovali závažnost situace, která se vlastně táhla jako hrozba celá další desetiletí.“

A co tvoje sestra Lenka, jak celou situaci zvládala ona?

„Lenka se bála samozřejmě víc než já, ta ležela na podlaze v autobuse celou dobu, ale to se dalo předpokládat, měla teprve 9 let. Já jsem se alespoň sem tam ven podíval.

Když jsme přijeli domů, bylo to někdy kolem oběda, naši rodiče nás velmi vítali a byli rádi, že se nám nic nestalo. Nálada doma však byla velice smutná a divná. Do dnešního dne si pamatuji vystoupení televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která hlásila, že jsme byli napadeni vojsky Varšavské smlouvy včele s armádou Sovětského svazu. Tyto informace, které jsem sledoval na černobílé televizi značky Carmen, si doteď pamatuju a pamatovat budu.“

A jak na tyto okamžiky vzpomíná tvoje sestra, moje teta Lenka?

Leni, jaké jsou tvoje zážitky z Táboru na Vlčím kopci roku 1968?

„S Jiříkem, jak už víš, jsme jeli na tábor na Vlčí kopec. Pamatuju si, že se místo nacházelo na velkém kopci obklopené vysokými smrky, a když jsme procházeli mezi stromy, v dáli jsme viděli údolí s protékající řekou. Na táboře se mi docela líbilo, ale byla jsem tam strašně opuštěná, Jiřík si mě tam vůbec nevšímal. Toho zajímali jenom holky, ale na mě si tři týdny tábora nevzpomněl. Jednoho dne večer, jsem ležela ve stanu, už jsem pomalu usínala, ale najednou jsem zaslechla sirény a letadla. Když jsem se podívala ven ze stanu, viděla jsem, že letadlo letí strašně nízko a to mě vyděsilo. Tak jsem radši šla hned spát. Další den jsme museli jet domů. Na místě to bylo příliš nebezpečné. V autobuse nám nařídili, že se nesmíme dívat z okna, museli jsme ležet pod sedačkami a na zemi. Z tábora si pamatuju ještě cestu zpátky. Byla to hrozná cesta, nejhorší na tom bylo, že se mi zdála strašně dlouhá. Velmi jsem se bála. Proto jsem byla taky ráda, že jsem nakonec dojela v pořádku a doma mě už čekali rodiče a kamarádi s velkými kyticemi.“

Galerie
Můj tatínek s kamarády a tetou Lenkou, Vlčí kopec, 1968
Vlčí kopec

Událost mého tatínka se odehrávala na táboře, na který jeli i s polu s mojí tetou Lenkou, na Vlčím kopci. Toto místo už podle názvu bylo na velkém kopci, kde stanovali ve stanech pod velkýma smrkama. Okolí bylo nádherné. Všude jen příroda, ptáci a tekoucí voda. Pak příběh pokračoval v autobuse, kde nutně museli ležet na zemi, aby se jim náhodou něco nestalo.

Vlčí kopec, 2013, autorské foto
Příběh místa

Několik dnů před koncem táborového pobytu v noci po večerce, ještě venku posedávali a povídali si se svými kamarády. Asi kolem 11. hodiny slyšel hukot leteckých motorů. Vůbec nevěděl, o co jde. Myslel si, že to za chvíli přestane, ale tento hluk neustával. Ale opak byl pravdou. Ráno, když se probudil, že moc nespal, jim vedoucí sdělili, že tábor končí. Na druhý den museli tábor opustit.

Měli dostavený autobus, nastoupili do něho a dostali od vedoucích příkaz, že celou cestu z Vlčího kopce až do Fryštáku musí v autobuse ležet na podlaze. V nedalekém Brně se už totiž ozývala střelba a všichni měli strach, aby se jim něco nepřihodilo. Pokud nakukovali z autobusu přes okno, jenom na malý moment, tak mohli viděli tanky, transportéry, dokonce i vyvrácený tank, který měl nehodu s ruským vojenským transportérem.“