Podobné osudy příbuzenství

Příběh mého dědy

Můj dědeček se jmenoval Ludvík Engelsmann. Byl to velmi vzdělaný, čestný a spravedlivý muž. Život však k němu nebyl příliš shovívavý a nastražil mu mnoho životních překážek a zkoušek.

Dědeček se narodil v roce 1910 v Novém Mestě nad Váhom jako nejstarší ze sedmi dětí (4 chlapci, 3 dívky). Jejich rodiče vlastnili Košer restauraci, kde matka pracovala jako kuchařka a otec obsluhoval zákazníky a staral se o chod restaurace. Děda jim také velmi pomáhal, chodil například už jako desetiletý kupovat na trh telata.

Již jako mladý muž byl velmi moudrý, hodný a byl rodičům oporou. Ti na něj byli velmi pyšní. Ještě stihl vystudovat gymnázium a Právnickou fakultu v Bratislavě, než v roce 1939 začala válka.

Nejstarší sestra Jolana se provdala do Maďarska. Hned na začátku války nabídla Jolana své rodině útočiště v Maďarsku. Rodiče už však byli staří, nechtělo se jim opouštět domov na Slovensku, kde byli zvyklí a spokojení. Snad doufali, že vše dobře dopadne a že válka brzy skončí. Rozhodli se tedy zůstat i s dalšími dvěma dcerami doma. Všichni bratři, včetně nejmladšího, kterému bylo sotva 18 let, prchali v noci přes hranice, aby si zachránili své životy.

V Maďarsku vládl Horthy. Byl sice fašista, ale díky tomuto faktu, se mu dlouho dařilo udržovat Maďarsko v klidu, bez většího pronásledování a represí. Fašisti o Židech prý věděli, ale nevšímali si ji jich a nechávali je v zásadě v klidu žít. Tento klid však bohužel nevydržel až do konce války a od 5. května 1944 do 9. července 1944 bylo deportováno do koncentračních táborů 437 000 Židů, mezi nimiž byl i můj děda a jeho tři bratři. Sestra Jolana uměla velice dobře maďarsky, skryla se u přátel a to jí také zachránilo život. Všichni bratři byli deportování do koncentračního tábora Mauthausen.

Koncentrační tábor Mauthausenu byl jeden z vyhlazovacích táborů. Vězně mučili různým způsobem, často prací, která byla bezmyšlenkovitá a velmi fyzicky náročná. Děda i s bratry se přesně takové práce účastnili. Museli tahat těžké kameny do schodů celé hodiny a pak je shazovat opět dolů. Poté je potkalo štěstí v neštěstí. Všichni bratři byli při náhodném losování posláni do kuchyně a tak měli možnost získat trochu více jídla. Oni však nebyli sobečtí a riskovali své životy pod hrozbou smrti, když tajně kradli jídlo v kuchyni a rozdávali je ostatním. Také se zde skamarádili s Antonínem Novotným, který se posléze stal prezidentem Československé republiky. Ten pak i nadále zůstal jejich přítelem a po celý život jim v těžkých časech pomáhal.

Válka se již chýlila ke konci. 5. května 1945 byl koncentrační tábor Mauthausen, jako jeden z posledních, osvobozen Američany. Všichni sourozenci přežili.

Po návratu domů však zjistili špatnou zprávu. Rodiče i s jednou sestrou zahynuli již v roce 1942 v koncentračním táboře, v Polsku. Druhá sestra válku přežila, avšak podlehla následkům a zemřela na tuberkulózu asi jen měsíc po skončení války.

Po válce se bratři i se sestrou Jolanou přestěhovali do Prahy, kde děda začal pracovat jako soudce. Byl to soudce velice spravedlivý. Během komunismu a jeho inscenovaných procesů v 50. letech se děda vzdal své funkce a šel dělat podnikového právníka. Nechtěl se podřizovat zájmům režimu.

Když jsem se narodila já, bylo dědovi již 82 let. Často mi vyprávěl příběhy jeho života, ale já jsem mu bohužel nevěnovala příliš pozornosti. Nyní mě to mrzí, ráda bych si vyslechla všechny jeho vzpomínky, názory a myšlenky. Mamince říkal, že se chce dožít alespoň její maturity a dožil se ještě maturity své starší vnučky. Zemřel až v 96 letech.

Děda vlastně zažil celé století. Narodil se ještě za císaře Františka Josefa I, zažil obě války, revoluci a všechny prezidenty.

Druhý nejstarší bratr se dožil 87 let. Další bratr, třetí nejmladší, žil až do svých 85 let a nejmladší bratr, kterému je nyní 92 let je ještě ve velmi dobré kondici. Každé ráno dělá 20 kliků a dřepů a dokonce v jeho věku ještě nepotřebuje brýle. Je zřejmé, že Engelsmanni mají velmi tuhý kořínek.

Příběh mé babičky

Babička Anna Silbersteinová (později Engelsmannová) se narodila v roce 1929 v Bratislavě jako dcera dvou lékařů. Babička měla o dva roky mladší sestru Zuzu. Dětství měly velmi krásné a pestré. O prázdninách jezdili na venkov, kde měli mnoho bratranců a sestřenic a zažívali s nimi ta pravá dětská dobrodružství.

Ovšem s nástupem války bylo vše jinak. Začala různá omezení. Nejprve se rodiče babičky rozhodli přejmenovat rodinu na Severovi. Válka však sílila, a aby rodiče své děti ochránili, nechali obě dcery pokřtít a ukryli je u jeptišek Uršulínek v klášteře.

Sami se pak schovali u vesničanů v Budmericích, v horách kde strávili 3 měsíce ve sklepě.

Babička se sestrou však nebyli v klášteře v bezpečí, jeptišky je po nějakém čase vydali Němcům. A tak se babička v pouhých 15 letech, a její sestra ve 13 letech, dostali v říjnu v roce 1944 přímo do Osvětimi.

Stáli ve frontě a čekali. Na rampu přišel přímo Mengele a rozhodoval, kam mají jít. Zda napravo či nalevo. Babička trochu zalhala o jejím věku a tvrdila, že jí je šestnáct let. To jí také zachránilo a byla poslána na práci. Zuza však byla drobná a hubená a tak ji poslal druhým směrem, do plynové komory.

Babička se nechtěla odloučit od své sestry a tak vykřikla: „nechte ji, to je moje sestra“ a za to dostala od Mengeleho takovou facku, že prý viděla hvězdičky. V tu chvíli však malou, nic netušící, Zuzku zahlédla sestřenice, která již v Osvětimi byla delší dobu. Dělala zde pořádkovou službu a moc dobře věděla, co tahle fronta pro Zuzku znamená. Na seřadišti byl zmatek a tak se jí podařilo Zuzku zachránit. Na poslední chvíli ji vytáhla ji ze skupiny určené ke zplynování a strčila ji k babičce do druhé skupiny na práci.

Osvětim byl jediný koncentrační tábor, kde se tetovala vězeňská čísla, a tedy i babička se sestrou měli jedno takové, na levé paži vytetované.

Obě pak pracovali ve zbrojní továrně, kde museli svářet železo. Měly dlouhé pracovní doby, k jídlu dostávaly často jen bramborové slupky. Zuzce se přestávalo chtít žít. Trpěla velkými depresemi, odmítala jíst. Avšak babička sestru stále nutila jíst, vydržet to až do konce.

Koncentrační tábor Osvětim byl osvobozen Rudou armádou dne 27. ledna 1945. Babička se sestrou se vydali na cestu domů, do Bratislavy. Jeli 14 dní vlakem, spaly na nádražích, ale nakonec se radostně shledaly i se svými rodiči, kteří celou dobu nic netušili a doufali, že po dobu války jsou obě dcerušky schované v bezpečí v klášteře.

Babička si v roce 1950 vzala mého o 19 let staršího dědu. Měli jednu dceru, moji maminku. Byla mu vzornou manželkou a starala se o něj až do posledního dne. Dokonce oslavili i zlatou svatbu. Babička naneštěstí zemřela jen 2 roky po něm, na podzim roku 2009.

Já jsem měla velké štěstí, že jsem oba moje prarodiče mohla poznat a dozvědět se o jejich životních příbězích. Takto může naše rodinná historie pokračovat dále.

Galerie
Ludvík Engelsmann Anna Silbersteinová
Ludvík Engelsmann a Anna Silbersteinová Ludvík Engelsmann a Anna Silbersteinová