Pět „P“ tety Marie

28. října 2013 jsme navštívily – já, Gabriela Krůsová a moje kamarádka Adéla Králová – studentky tercie klatovského gymnázia Jaroslava Vrchlického, tetu Marii v Praze. Při této příležitosti jsme si uvědomily, že se narodila v polovině 20. století a tudíž je ideální pamětnicí pro tuto soutěž. Využily jsme naší návštěvy a položily jí několik otázek, na které nám odpověděla a my jsme se dozvěděly následující:

Marie Haisová, rozená Voráčková, se narodila 12. dubna 1951 v Klatovech. Ještě v porodnici byla pokřtěna katolickým farářem, který automaticky křtil všechna novorozeňata bez ohledu na to, zda budou později ve víře vychovávána či nikoliv. Bylo tři roky po komunistickém převratu, kdy se moci ujímal materialismus a ateismus. Mariina maminka žila ve Vacovech, v jejích 4 letech se rozvedla a odstěhovaly se spolu k maminky sestře do Plzně. Do první třídy šla Marie společně se svojí sestřenkou Evou, kterou jí dávali za vzor, neboť byla vždy upravená a pečlivá. Maminka se v Plzni seznámila s mužem, se kterým se vzápětí odstěhovali do Heřmanovy Hutě, kde Marie navštěvovala základní školu, kterou úspěšně zakončila devátou třídou. Heřmanova Huť je v bývalých Sudetech, kde se Marie učila i hrát na housle a má na toto období úžasné vzpomínky díky učiteli hudby a tamnímu multikulturnímu prostředí, kde žili pohromadě němečtí starousedlíci, noví osídlenci, pracovníci ve sklárně i zemědělští rolníci.

V Mariiných čtrnácti letech se mamince narodila druhá dcera, Jiřinka. Po ukončení základní školy nastoupila Marie na Střední všeobecně vzdělávací školu, dnešní gymnázium, ve Stříbře. Po měsíci však tragicky při autonehodě zahynul maminčin partner Jiří, takže se maminka s dcerami přestěhovaly do Klatov k příbuzenstvu, kde Marie přešla na dvouletou ekonomickou školu a maminka začala pracovat v prádelně na tři směny. U příbuzných bydleli tři v jedné místnosti, Marie se učila psát na psacím stroji, který měla na klíně, protože neměli stůl, který se do malinkého prostoru nevešel. Maminka se pokoušela sehnat byt, ale marně. Její bratr se nakonec nad nimi slitoval a prodal jim svůj dům. Marie musela ve škole dohánět spolužačky, které měly více než měsíční předstih, nicméně později i reprezentovala školu na soutěžích v psaní na stroji, těsnopise a stenotypii. V sedmnácti letech ukončila dvouletku a udělala si státnice z administrativních dovedností. Poté šla na pracovní úřad, kde dostala nabídku pracovat u ČSAD a hned za pár dní nastoupila do práce. Po čtyřech měsících šla znovu na pracovní úřad a dostala nabídku na konkurz do klatovského Kozaku pracovat jako sekretářka obchodního náměstka. Tak se dostala do podniku, kde se jí velmi líbilo, protože tam přicházelo hodně cizinců a jezdilo se na veletrhy. V roce 1968 však přišla okupace, která ji zastihla ještě v ČSAD, nicméně měla dohru o rok později, kdy jako sekretářka měla přístup ke xeroxu, na kterém nakopírovala protestní letáky, kterými vyzývali lidi k protestům proti vstupu vojsk. Konec nastal tím, že všechny pochytali a všichni skončili na STB u výslechu. Tetu vykoupil ředitel Kozaku pan Jůva, který obdaroval klatovské estébáky taškami, nicméně ji sesadili z místa sekretářky a poslali balit do vzorkovny balíky tašek pro SSSR. Přitom jí neopomněli vyčíst, že jí dovolili studovat, dodělávat si maturitu na SEŠ, a podobně.

Rozhodla se tedy odejít do Prahy, kde byla možnost práce a ubytování u stavebního podniku, a kde také později získala stabilizační garsonku na Proseku, což znamenalo úvazek 12ti let u firmy a podmínku být vdaná. Takže se ve svých 23 letech vdala za Jana Haise. V práci přestala pracovat jako sekretářka a stala se referentkou zakázky, která sháněla v zimě lidem práci a v létě zase naopak výpomoce. Pracovní doba probíhala tak, že se ráno přišla v sedm hodin zapsat a udělat vše potřebné, poté se vydala do knihoven a jelikož začala studovat zpěv na lidové konzervatoři, kde byla podmínka hrát na piano, tak si domluvila půjčení klíčů od katolického sv. Havla a evangelického Salvátora, kam chodívala v pracovní době cvičit. V 16.00 hodin se musela přijít do práce odepsat v knize docházky.

V roce 1979 se jí narodil syn Jan, a protože stále bydleli v garsonce, tak její muž požádal o větší byt. Dostal od družstva stavebních firem jen o pár metrů větší dvougarsonku, takže stěhování nemělo valný smysl. Marie se dozvěděla, že její garsonku chtějí někde zašmelit, došla na družstvo a podařilo se jí vyjednat, že jim zůstaly oba dva malé byty, které vzápětí vyměnila za jeden v Zahradním Městě, kde teď píšeme tyto vzpomínky. V roce 1983 se Marii narodil druhý syn Petr. Optaly jsme se na Chartu 77, neboť jsme slyšely, že s ní spolupracovala. Dozvěděly jsme se, že v roce 1977 přední intelektuálové, kteří se potřebovali nějak vyjádřit podepsali tento dokument. Marie se přátelila s Jiřím Fuchsem, který chodil se Sabinou Krausovou, jejíž tatínek byl v kontaktu se signatáři a který hledal někoho, kdo by jim pomohl s přepisem dokumentů. Tím, že dva roky po vzniku Charty 77 šla Marie na mateřskou, mohla po večerech na psacím stroji přepisovat dokumenty a po přepsání je vracet v několika kopiích zpět ke kolování. Při přepisu si vše četla, takže když nastala Sametová revoluce, tak byla v obraze. Spousta lidí prý nevěděla, co se děje. Díky té Chartě byla informovaná a věděla co se děje. Také přepsala pár knih, jako třeba Mít či Být od Ericha Fromma či Fieldovo básně Kosočtverce na ohradách. Těsně před revolucí dělala uklízečku v mateřské škole v Mládežnické ulici v Praze 10, kam chodil mladší syn do školky. Ředitelka této školky byla předsedkyní KSČ na Praze 10 a lidé byli značně dezorientovaní a vystrašení. Marii v listopadu právě končila výpověď, takže se vrhla do víru revoluce, byla několik měsíců nezaměstnaná, aktivní v Občanském fóru na Zahradním Městě, kde se stala mluvčí. Když se chystaly komunální volby a Marii oslovili, jestli by nechtěla kandidovat, tak odmítla, neboť ji zároveň kontaktovali z osobního sekretariátu prezidenta Václava Havla, jestli by jim nechtěla přijít na výpomoc. Marie nakonec šla dělat sekretářku do sekretariátu prezidenta Václava Havla. Potkávala se i s paní Olgou Havlovou, která za ní přišla, když po dvou letech dala výpověď s dotazem, proč odchází? Marie se poté stala ředitelkou ekologické organizace Zelený kruh, a když se měla jednou někde postavit lanovka, tak jí paní Havlová volala s tím, že by byla ráda, kdyby se angažovala, že ji podpoří. Marie též organizovala výsadbu „vrba paní Havlové“ u Hamerského rybníka, kterou však vandalové poničily.

My, Gabča a Adéla, jsme se narodily na přelomu 21. století takže jsme 20. století nezažily. Z toho, co jsme slyšely, si myslíme, že bychom si měly do svého života v 21. století zapamatovat, že žijeme v mnohem jednodušší době a toho si také vážit.

Co se tety Marie týče, ta se po Sametové revoluci začala občansky a profesně angažovat v ekologii a ekofeminismu, což je v jejím životě a pro tuto soutěž jiný příběh, neboť zasahuje do století 21.

Galerie
Marie s autorkami příběhu Adélou a Gábinou v Praze v r. 2013 Marie se syny v roce 2007 v Praze
Marie se syny Péťou a Honzíkem v Praze v roce 1988 Marie se svými syny Péťou a Honzíkem v Praze roku 1986
Marie s maminkou a sestrou Jiřinkou v Klatovech v roce 1969 Marie v Klatovech v roce 1969
Marie v Heřmanově Huti v roce 1960 Marie v Heřmanově Huti v roce 1959
Praha 10-Zahradní Město

Příběh byl zaznamenán v Zahradním Městě, v bytě, ve kterém pamětnice bydlí 30 let, od roku 1983.

Jelikož se události jejího života se odehrávaly v Klatovech, Plzni, Heřmanově Huti a na různých místech Prahy, je bezpředmětné se více rozepisovat o Zahradním Městě, které je navíc poměrně mladým moderním sídlištěm.