Edith Carter Knöpflmacher – Vzpomínky na židovské rodiny z Loštic a okolí

Paní Edith se narodila roku 1914 a mladí prožila v Huzové, Mohelnici, Lošticích a Olomouci. Byla vězněna v Terezíně i Osvětimi a uprchla z

pochodu smrti. Jako jediná z celé rodiny přežila holocaust a vrátila se do Olomouce. Po problémech v roce 1948 emigrovala do USA. V jejím vyprávění se dějiny 20. století naší oblasti transformují do jediného lidského příběhu.

Edith Carter (roz. Knöpflmacher) se narodila 7. prosince 1914 v Huzové (dříve Německá Húzová, Deutschhause). Její maminka Olga (roz. Ziegler), a také její tety a strýcové pocházeli z Mohelnice. Dědeček Edmund Ziegler vlastnil dům na Třebovské ulici č 4. Náhrobek Zieglerovy rodiny se dodnes nachází v židovské části mohelnického hřbitova.

Její babička (roz. Freiberger) i četní příbuzní pocházeli z Loštic a mnozí z nich odpočívají na tamním židovském hřbitově. Paní Edith sem často jezdila na návštěvy k příbuzným, trávila zde prázdniny a svátky. Na své dětství v Huzové ráda vzpomíná. Její život však byl velmi dramatický. Téměř všechny hlavní historické události 20. století zanechaly výrazné stopy na jejím osudu.

Předkové z otcovy strany se usadili v Huzové v polovině 19. století a po celou dobu zde žili jako jediná židovská rodina uprostřed německé a katolické většinové společnosti. Přesto však v soužití s ní nepocítili žádné těžkosti. Problémy nezaznamenal její otec ani dědeček. Měli dům na náměstí, kde provozovali hostinec i výrobnu likérů a přírodních šťáv. Slavili jen větší židovské svátky, ale také například Vánoce. Chodil k nim čert s Mikulášem a na Štědrý den zdobili stromek. Jejich dobrým přítelem byl i místní katolický farář Rudolf Jambor, kterého Edithina maminka poznala již dříve v Mohelnici. V Huzové nebyl rabín ani synagoga, a tak Edith s ostatními dětmi chodila do hodin náboženství, které vedl páter Jambor.

Idyla skončila neočekávaně koncem srpna roku 1923. Několik místních chlapců se tehdy vrátilo z letních prázdnin z Německa. Jednou ráno, brzy po jejich návratu, se objevil na hromosvodu Knöpflmacherova domu plechový hákový kříž. Lidé se shromáždili před jejich domem a ani přesně nevěděli, co to má znamenat. Zeptali se tedy faráře a ten jim to vysvětlil. Obyvatelé městečka se chodili ke Knöpflmacherům omlouvat a ujišťovali je, že s tímto činem nesouhlasí. I pan farář Jambor se přišel omluvit za občany a věřící. Odpoledne ještě zjistili, že jim někdo rozřezal kožené střechy všech bryček, které měli ve dvoře. Atmosféra ve městě již nikdy nebyla jako předtím. Na malém městě si začali připadat osamocení i zranitelní. Proto se v roce 1924 odstěhovali do Olomouce.

V té době tam byla velká židovská komunita čítající přes 2 000 lidí. Edithini rodiče se domnívali, že uprostřed takového společenství se budou cítit lépe a bezpečněji. Po několik let tak tomu opravdu bylo. Založili novou výrobnu likérů a ovocných nápojů, která začala záhy velmi dobře prosperovat. Všichni přivítali bohatý kulturní život ve městě a přístup ke vzdělání. Edith po měšťance nastoupila na olomouckou Obchodní akademii. Ve škole se seznámila i s aktivitami, které propagovaly stěhování Židů do Palestiny. Bylo jí to sympatické a chtěla se do hnutí zapojit. Otec však byl zásadně proti. Tak jako mnozí jiní byl rád, že žije v demokratickém Československu. Pronikaly k nim občas zprávy o potížích Židů v Německu. Oni se však cítili bezpeční ve svobodné zemi, která měla silnou armádu, opevněné hranice a smlouvy s mocnými spojenci s Anglií a Francií. Pomáhali uprchlíkům z Německa i Rakouska a zároveň pevně věřili, že v jejich vlasti se nic takového nemůže stát.

Po úspěšném dokončení studia začala Edith pracovat v rodinné firmě a našla si přítele – Ernsta Kartera. V roce 1937 uzavřeli sňatek. V olomoucké synagoze je oddával rabín dr. Berthold Oppenheim. Německá branná moc obsadila Olomouc 15. března 1939. Hned první noc byla synagoga vypálena. To znamenalo zejména pro židovské obyvatele velké zděšení a konec nadějí. Firma rodiny Knöpflmacherovy byla záhy zarizována (zkonfiskována).

Následovaly další perzekuce. Vystěhování z bytu, postupné omezování svobody, označení žlutou hvězdou a čekání na obávané povolání do transportu. Dne 8. července 1942 transport AAo odvezl Edith i jejího manžela Ernsta do Terezína. Ve stejném vlaku jel i její bratr Ernstl, sestra Mizzi s manželem a jejich čtyřletá dcera Olinka. V Terezíně se setkala se svým otcem, který tam byl transportován již dříve.

V terezínském ghettu byli vězněni téměř dva roky. Dne 18. května roku 1944 byli odvezeni transportem Eb do Osvětimi. Edith zde prošla přes několik selekcí, které přežila. Její blízcí včetně otce, sestry Mizzi a Olinky zde však našli smrt. Svého manžela viděla naposledy 1. července 1944, když odjížděl z Osvětimi do pracovního tábora. Ona sama pak byla deportována do koncentračního tábora Stutthof poblíž Gdaňsku a po selekci byla zařazena do pracovního tábora Koch, kde pracovala na výstavbě letiště. Největší potíže zde všem vězeňkyním působila především těžká práce, hlad a zima. Před příchodem Rudé armády v lednu 1945 byla zařazena do pochodu smrti. Podařilo se jí utéci a několik dnů se skrývala s dalšími uprchlými ženami v opuštěném statku na samotě. Tam se dočkala osvobození. Svobody si však moc neužila. Bylo u ní totiž zjištěno onemocnění tyfem. Následovalo léčení v nemocnici. Do Olomouce se vrátila v květnu 1945.

Několik dnů po příjezdu do Olomouce dostala zpět klíče od domu i firmy. Dokonce i všechny věci a cennosti, které si uschovali u známých, dostala bez problému zpět. Očekávala s napětím návrat svých blízkých. Po několikaměsíčním čekání si však začala s hrůzou uvědomovat, že čeká marně. Přežila jako jediná. Otec, bratr Ernstl i sestry Mizzi a Lisl (všichni narozeni v Huzové) zahynuli. Nejdéle věřila, že žije manžel. Doufala, že se snad někde léčí, a že se brzy objeví u dveří. Když se i jeho úmrtí potvrdilo, ztratila sílu žít.

Nějaký čas podléhala depresím a musela se léčit. Jako terapie jí bylo doporučeno zaměstnat si mysl nějakým projektem – například zkusit opět zprovoznit rodinný podnik. Zaměřila se na to a zanedlouho zahájila výrobu. Podnikání se dařilo a pomáhalo i mírnit stavy deprese.

V březnu 1948 se z hlášení v rozhlase dozvěděla, že Knöpflmacherova výrobna likérů v Olomouci byla znárodněna. „Strana“ tam dosadila nové vedení a Edith byl přístup do podniku zakázán. Během deseti let ztratila tedy rodinnou firmu podruhé. Zklamaná a zoufalá požádala o pas a vystěhování za příbuzným svého manžela Gustavem Karterem do Spojených států. Vystěhování ji nebylo umožněno, ale návštěva ano. Z návštěvy se nevrátila. Usadila se ve státě Ohio a svému druhému manželu Gustavu Karterovi pomáhala vychovávat jeho dvě dcery. Ty pocházely z Polska, přežily věznění v ruském gulagu, ale přišly tam o matku.

V roce 1951 se jí narodila dcera Deborah. Paní Edith žila až do své smrti v březnu 2010 ve městě Cincinnati a přes svůj pokročilý věk byla stále velmi aktivní. Do posledních dnů pomáhala nemocným a věnovala se vzdělávání mládeže.

Galerie
Edith s dcerou Deborah Cincinnati, 2007
Etiketa Olomoucká synagoga, vypálená v noci z 15. na 16. března 1939
Olomoucké Horní náměstí. Olomouc, březen 1939 Edith a Ernst Karterovi ve svatební den. Olomouc, 1937(Paní Edith si upravila jméno na Carter až po příchodu do USA)
Ernst Karter, manžel paní Edith Edith Knöpflmacher, Olomouc, c. 1935
Rabín dr. Berthold Oppenheim, Olomouc, kolem 1915 Olomoucká synagoga. Olomouc c. 1920
Páter Rudolf Jambor.V letech 1921 až 1932 působil jako kněz v Huzové. Bývalý hostinec a domov rodiny Knöpflmacherovy, Huzová, 2009
Huzová, pohled, 1924 Knöpflmacherův dům na náměstí v Huzové vpravo od kostelní věže, Huzová, 1906
Rodina|Edith (první zleva) se svojí maminkou a sourozenci, Huzová u kostela, c. 1919 Sourozenci|Edith (první zleva) se sourozenci Huzová, c. 1919
Rodina Zieglerova|Rodiče a příbuzní paní Edith Carter Knöpflmacher.Stojící zleva: otec Otto Knöpflmacher, uprostřed v bíle halence matka Olga Knöpfl macherová. Sedící zleva dědeček Edmund Ziegler. Ostatní jsou její tety a strýcové. Mohelnice, 1924
Huzová, Loštice, Olomouc, Terezín, Osvětim, Stutthof, Koch, Olomouc, Gulag, Cincinnati

Myslím, že historický význam oněh míst netřeba vyzvedávat či dávat do historických souvislostí. Za zmínku stojí přiblížit právě město Loštice, kde pamětnice trávila část svého dětství. Dovolím si tak v jednom odstavci uskutečnit popis a zároveň i příběh místa.

Město Loštice. Paní Carter Knőpflmacher trávila část svého dětství u svých příbuzných v Lošticích. První písemná zmínka o židovské komunitě v Lošticích pochází z roku 1544. Historie židovské komunity v Lošticích do příchodu nacistů je historií dobrého soužití židovských a křesťanských obyvatel. Příběhy z loštické minulosti mohou sloužit jako důkaz, že koexistence lidí odlišného náboženství či národnosti, založená na respektu a toleranci, byla a tedy i je možná. V dnešním světě je toto poselství velmi důležité a aktuální.

Město Loštice ve spolupráci s občanským sdružením Respekt a tolerance zabezpečuje od roku 2006 stavební rekonstrukci synagogy. Sdružení Respekt a tolerance zde v roce 2011 zřídilo stálou muzejní expozici a knihovnu. Příběh Edith Carter Knőpflmacher je součástí této expozice i vzdělávacích programů pro studenty a pedagogy, které sdružení pořádá v synagoze i ve školách v regionu.

Greta Ecksteinova (sestřenice Edith) na loštickém náměstí (květen 1945) Interiér loštické synagogy během rekonstrukce_2010
Interiér synagogy_ vzdělávací programy Respekt a tolerance Interiér loštické synagogy_2013
Loštická synagoga po rekonstrukci_2011 Loštická synagoga před rekonstrukcí _ 2009
Greta Ecksteinova - Edithtina sestřenice  a kamarádka z Loštic (v tom kroji úpně vpravo) Olga Ecksteinova teta z Loštic, ke které jezdila Edith na prázdniny
Synagoga Loštice_knihovna Otty Wolfa celkový pohled Synagoga Loštice_ ženská galerie
Synagoga Loštice _ knihovna Otty Wolfa