Dvacáté století na břehu řeky Švarcavy

Není nad to, když od mala při česání slýcháte, že máte ve vlasech zacuchané „Němce“, nebo se rodinným heslem při zdařilé činnosti stalo „Sláva nám a Němcům prd“. Nezbývá, než od vaší babičky zjistit, jaké to bylo, když se přes malou vesnici Uherčice na břehu řeky Svratky, které se pro její tmavou barvu neřekne odjakživa jinak, než Švarcava, hnala Německá armáda a po ní Rusové – osvoboditelé.

Babička, na začátku války šestileté děcko, přispěla do mého soukromého obrazu o válce silnou dávkou lidskosti. Válka nejsou jen Rusové v tancích, ale také malí koníčci ve vozech, kteří dlouho stáli u nich na dvorku. Také bílá látka, kterou rudoarmějci rozdali při odchodech všem ženským, a ty jí obarvily a ušily z ní sukénky pro děvčátka. Rusové sice ukradli dědečkovi z poličky kapesní hodinky, ale zároveň zachránili ukryté kolo před zlodějem, nebo měli oči navrch hlavy z obyčejné buchty, co se v rodině pekla.

Rudá armáda na břehu řeky Svratky/Švarcavy pobyla několik týdnů, než se dostavěl most, který Němci při ústupu vyhodili za sebou do vzduchu. A tehdy se udály věci smutné i veselé.

Stejně jako v poválečných letech, o kterých babička bez okolků přiznává, že si nástupu komunismu málem ani nevšimli, protože byli mladí a zajímali se hlavně o zábavu. A že poznala, že jde do tuhého až tehdy, když jejich opečovávaná a vykrmená kráva neprošla dveřmi do kolektivního hospodářství.

Kořeny jsou silné, a já doufám, že i malé příběhy mají své místo ve velkých dějinách.