Němci přes hranice ven! Já však přes hranice dovnitř…

Alma Vespalec, žena, která neudělala nic špatného. Milovala jen svého muže a svoje děti, ale i přesto se s ní život nemazlil. Její příběh začíná v německém přístavním městě Duisburg, kde se roku 1921 narodila jako Alma Springel. Ve 21 letech se zamilovala do svého souseda a otěhotněla s ním. Tato láska ale nebyla šťastná a mládenec o Almu ani o dítě poté neprojevoval zájem. Tím se Alma, jakožto svobodná matka dostávala do velmi těžké situace. Její vlastní rodina ji odmítla pomoci a nikoho jiného neměla. Ocitla se tak sama uprostřed války, bez peněz, bez práce a s dítětem na cestě. I přesto, že stále bydlela u rodičů, syna Arnošta porodila sama bez jakéhokoli lékařského dohledu.

Po porodu dostala od německého státu příspěvek na dítě, za který koupila kočár. Na nic jiného už peníze neměla. Bezvýchodnou situaci ji ale naštěstí ulehčila vzdálená příbuzná, která jí nabídla dětskou výbavičku výměnou za lístky na oblečení. Z dnešního pohledu nečestná nabídka tak ale Almě pomohla udržet dítě na životě. Při lékařské prohlídce novorozeněte jí pak zdravotní sestra nabídla, že se může připojit k hromadnému transportu do Rakouska. Válečné Německo se totiž snažilo vystěhovávat matky s malými dětmi do zón, kde se nebombarduje. Alma nabídku samozřejmě přijala, ale zanechávala tak celou svou rodinu a všechny svoje jistoty v Duisburgu, jednom z nejvíce bombardovaných měst Německa.

S malým Arnoštem začala nový život v lesním kraji poblíže Liebnitz an der Thaya.

Byla ubytována ve starém mlýně s ostatními matkami a také totálně nasazenými muži z Itálie a Československé republiky, kteří zde pracovali. I přesto, že zde mladičká Alma nikoho neznala, na tuto dobu nevzpomíná ve zlém. Sama říká, že zde byla nádherná příroda a po letech se sem dokonce vrátila. Všichni si zde navzájem pomáhali a malý Arnošt bral muže jako své velké vzory.

V Liebnitz se Alma také podruhé zamilovala. Tentokrát jí ale láska vydržela o mnoho déle. Nejvýznamnějším mužem jejího života a následně také jediným přítelem se stal Karel Vespalec, který byl do Rakouska přeložen z továrny v Hannoveru, která vyhořela. I přes všechny komplikace a předsudky okolí se po několika měsících vzali. Sňatek mezi Němkou a Čechem v té době ale nebyl úplně jednoduchý. Alma si velmi složitě vyřizovala potvrzení o tom, že nesympatizuje s žádnou ideologií a i přesto se objevily snahy o to, přetáhnout skrze sňatek jejího nastávajícího manžela na německou stranu. To se jim ale nepodařilo a z Almy Springel se roku 1943 stala Alma Vespalec. Příjmení jí však zůstalo nepřechýlené, protože stále měla německé občanství. Rok na to se jim narodil syn Karel. Nyní už čtyřčlenná rodina zde poté prožívala sice chudé, ale klidné časy. K Almě se nikdy nedostaly žádné informace o tom, jaká je situace v Německu či v zahraničí, což se jí později stalo osudným.

Po skončení války Karla propustili a pár se rozhodoval, kde budou žít a vychovávat svoje děti. Alma měla Německo ráda, ale Karel byl přeci jen větším patriotem své vlasti, a proto se nakonec rozhodli pro Československo. Přeprava neměla být příliš komplikovaná, protože Rakousko bylo s Českem propojeno železniční tratí. Plány jim ale překazil zbořený most, který byl ke konci války zničen kvůli výbuchu bomby. Alma s Karlem se tedy ocitli před další výzvou. I přesto, že měli malé děti, museli jít pěšky. S sebou měli jen nejnutnější věci a 400 marek, které si Alma ušetřila. Cesta byla velmi dlouhá a nebezpečná, ale touha po domově Karla hnala stále dál. NPo úmorné cestě došli do Dobré Vody, kde měl Karel příbuzné. Podle výpovědi přišli právě v době večeře. Hostitelé sice měli také jen malé množství základních potravin, ale rozdělili se s nimi o několik zbytků jídla. Poté musela rodina pokračovat v cestě až do Petrovic u Moravského Krumlova, rodné vesnice manžela.

Představa nového a lepšího života byla ale velmi rychle zničena. Po příchodu se museli nastěhovat ke Karlovým rodičům, protože neměli žádný majetek. Ti ale Almu nepřijali s otevřenou náručí. Protiněmecké nálady v zemi byly velmi silné a Petrovice se nacházely pouhý 1km od problémové pohraniční oblasti, takže situace byla velmi složitá. Almě bylo velmi škaredě vyhrožováno a byla okamžitě zavržena. Ona sama si poté od ostatních Němců zjišťovala, co všechno se během války událo v tehdejším Protektorátu, protože v Rakousku se nedostala téměř k žádným informacím ze světa. Život v Petrovicích byl pro Almu nesmírně těžký. Její manžel si našel velmi dobrou práci v Brně, tudíž se domů vracel jen na víkendy, a Alma zde zůstávala sama. Rodina byla zaujata také proti malému Arnoštovi a často tu docházelo k vyhroceným situacím.

Krátce po příchodu do Petrovic ale začal probíhat odsun německého obyvatelstva, do kterého byla Alma s Arnoštem bohužel také zařazena. S tím rodina velmi souhlasila a snažila se od matky oddělit syna Karla. Alma se tak nacházela v bezvýchodné situaci, kde se měla vzdát svého dítěte a bez rozloučení s manželem být vystěhována.

Na konci týdne ale na poslední chvíli přijíždí z Brna Karel a snaží se vše dát rychle do pořádku. Alma je obrovskou náhodou zachráněna díky manželovu spolužákovi, který v té době pracoval v Moravském Krumlově jako vysoký státní úředník. Ihned po tomto incidentu zažádala o české občanství, které díky potvrzení o neutralitě dostala velmi rychle již roku 1946. Nic z toho ale neměnilo situaci v Petrovicích.

Těsně po odsunu se nastěhovali do volného domu po Alminu německém příteli, krejčímu Josefovi. Rodina ji ale stále šikanovala a Alma se tedy snažila najít raději byt v Brně.

Po dlouhém úsilí a několika rodinou zmařených pokusech se jí to podařilo a roku 1949 se Vespalcovi přestěhovali do Brna na ulici Rybářskou do pavlačového domu. Ten byl ale ve velmi špatném stavu. Na každé patro připadalo 6 rodin a byla k dispozici jen jedna toaleta. Voda do bytů zavedena nebyla, na stěnách se objevovala plíseň. Alma se ale jako jediná z domu vzepřela a díky tomu si na výborové schůzi domluvila revizi. V tomto bytě se jí také roku 1952 narodilo další dítě-dcera Dagmar. Alma po nějakou dobu pracovala ve stejné továrně jako její manžel a poté byla až do roku 1967 ženou v domácnosti.

„To už začal jaksi normální život.“, říká pamětnice. Žádnou větší diskriminaci už prý nepociťovala, ale své němectví veřejně projevovat nemohla. Musela se naučit česky, děti chodily do českých škol a německy mluvit skoro neuměly. Po několika letech se přestěhovali do lepšího bytu na ulici Nádražní.

Alma ale stále usilovala o povolení k výjezdu do Německa, kde od svého odchodu do Rakouska nebyla. S tím byly ale velké problémy a výjezdní doložku dostala až roku 1957. Jako záruku návratu zde musela nechat dvě ze svých dětí. „S tím vlakem, to sis připadal jako vrah, nebo co. Kolem vlaku s bajodetama. A pak jsem musela otevřít kufr a oni všechno rozházeli.“, vzpomíná. „Kdybych měl víc času, tak vás nechám postavit na hlavu!“, řekl údajně jeden z důstojníků.

Postupně se pravidla ale mírnila a Alma se do Německa mohla vracet po kratších intervalech a s více dětmi. Po dobu, kterou strávila v Německu, pobírala od státu kapesné a její matka na ni dostávala příspěvek. V Brně si také našla práci jako ošetřovatelka v domově důchodců.

Ani životy Alminých potomků nebyly úplně jednoduché. Když bylo Arnoštovi 15 let, znovu vypluly na povrch problémy s polovičním německým původem rodiny. Všichni v jeho okolí dostali občanské průkazy, jen on ne. On samozřejmě situaci vůbec nechápal a žádal vysvětlení. Po 15 letech života mu tak musela Alma v pár minutách převrátit život naruby. Mladý Arnošt se dozvěděl, kdo je jeho otec, kde se vlastně narodil a jaké má občanství. Když se s touto ránou vypořádal, navštívil v Německu svého otce. Ten se ale o něj dále vůbec nezajímal. I přesto ale Arnošt začal tíhnout k německému národu, což projevil při odchodu na vojnu a byl kvůli tomu na několik dnů zavřen do vězení a poté vykonával službu u nejhorší jednotky. Jeho touha vyvrcholila roku 1968, kdy dostal výjezdní doložku do Německa. Odsud se už ale nikdy nevrátil, protože mezitím se v Československu všechno obrátilo vzhůru nohama.

Mladší Karel měl při odvodu na vojnu také problémy a skončil ve stejné jednotce jako Arnošt. Roku 1981 se také odstěhoval do Německa za bratrem. Později žili oba dva střídavě v Německu a v Česku.

Velký zlom nastal roku 1977, kdy Almě zemřel manžel a ji v Československu již nic nedrželo. Odešla sem vlastně jen kvůli němu a díky vzájemné hluboké lásce tu také přečkala těžké roky. Po Karlově smrti ale požádala o vystěhování do Německa, což díky jejímu původu nebyl velký problém. Zde od roku 1979 pokračovala v práci ošetřovatelky v domově důchodců. Znovu také přijala německé občanství. Její život se jakoby vrátil do čtyřicátých let.

Za půl roku po příjezdu jí ale zemřela matka a ona se v Německu opět ocitla skoro sama. V této chvíli si na ni ale vzpomněla manželova rodina a začala ji navštěvovat. Je těžké soudit, zda-li si sami uvědomili, že Alma je jen nevinnou obětí doby, nebo se jen chtěli dostat k pokrokovému německému zboží. Každopádně Alma je vždy všechny ochotně přijala.

Osamocená Alma v Německu pracovala ve stejné funkci až do 84 let. Roku 2005 se odstěhovala do ČR, kde o ni pečuje v pohraniční obci Vlasatice dcera Dagmar. Mezitím jí zemřeli oba synové i všichni příbuzní z manželovy strany.

I přesto všechno, co jí život přinesl, v současnosti necítí k nikomu žádnou zášť ani zlobu. Ve svém životě byla většinou jen ve špatnou dobu na špatném místě, ale co si zaslouží obrovský odbiv je to, jak celou situaci s manželem zvládli. Jejich sňatek jim v tehdejší době strašně zkomplikoval život, ale přesto je to neodradilo. Každý člověk by se měl zamyslet nad tím, jestli by byl schopen vůbec takový vztah vybudovat a udržet. Myslím, že málokdo by v dnešní době pro lásku obětoval tolik.

Alma Vespalec je pro mě hrdinkou, stejně tak významnou jako mnohé osobnosti ze školních učebnic. Nemusíme hrdiny hledat vždy jen v encyklopediích, stačí se koukat kolem sebe.

Galerie
Ulice Rybářská;Brno;1968 Alma Vespalec s manželem Karlem a syny Arnoštem a Karlem; Petrovice;1950
Dagmar Vespalcová; byt na Nádražní ulici v Brně;1968  Alma Vespalec v domě pro seniory jako pečovatelka; ukazuje práce zájmového kroužku pletení, který vedla;Duisburg;90. léta
Alma Vespalec v domě pro seniory jako pečovatelka; Duisburg;září 1989 Alma Vespalec s přítelkyní;Duisburg;1985
Duisburg;pohlednice;60. léta Duisburg;pohlednice;60. léta
Duisburg;pohlednice;60. léta ZOO v Duisburgu;80. léta
přístavní město Duisburg při jedné z návštěv;70. léta přístavní město Duisburg při jedné z návštěv;70. léta
Alma Vespalec se svojí dcerou Dagmar Vespalcovou a přítelkyní;Brněnská přehrada; 1958 Alma Vespalec se svým synem Arnoštem;Rakousko-Liebnicz an der Thaye;1943
Alma Vespalec se svojí dcerou Dagmar Vespalcovou;Brno; 1958 Alma Vespalec s manželem; svatební fotografie; Rakousko-Liebnicz an der Thaye; 1944
1) Duisburg, Německo; 2) Liebnitz an der Thaya; 3) Petrovice 40; 4) Rybářská 35, Brno; 5) Nádražní 22, Brno
  1. Duisburg je rodným městem pamětnice. Leží v západní části Německa. Díky své poloze byl vždy významným dopravním i průmyslovým centrem, což v průběhu 2. světové války vedlo k tomu, že se stal jedním z nejvíce bombardovaných měst.

2) Do Liebnitz an der Thaya, se pamětnice dostala roku 1943. Nebylo zde skoro žádné bombardování, protože se v okolí nenacházel žádný významný objekt. Pamětnice si vybavuje starý velký mlýn, ve kterém se svým dítětem bydlela.

3) Petrovice jsou malá vesnička, kam pamětnice přišla roku 1945. Leží 1km od hranice tenkrát Německem zabraných Sudet. Nejprve bydlela v manželově rodném domě. Později se přestěhovala do domu odsunutého Němce (zbourán).

4) Do Brna se pamětnice přistěhovala roku 1949. 20 let zde bydlela v pavlačovém domě (zbourán) a poté se přestěhovala na ulici Tatranská 12 (dnes Nádražní 22). Tento byt je stále ve vlastnictví rodiny. Je to druhé největší město ČR. Roku 1945 zde proběhl jeden z největších divokých odsunů.

Letecký pohled na obec Petrovice;stránky obce Poloha Liebnitz an der Thaya;encyklopedie
Poloha Duisburgu;wikipedie
Příběh místa

Příběh z Petrovic

Petrovice u Moravského Krumlova; v letech 1945-1948

Pamětnice vypravuje příhody z manželovy rodné vesnice. Dobu, po kterou zde žila, popisuje jako nejhorší etapu svého života.

Manželova rodina i sousedé ji nenáviděli kvůli jejímu německému původu a denně se dostávala do konfliktů. V nahrávce sama cituje nadávky, které slýchávala od rodinných příslušníků. Často byla také urážena kvůli svému nemanželskému dítěti. Její muž pracoval celý týden v Brně a ona byla v Petrovicích sama. Když už jednou situaci nevydržela a chtěla sbalit děti, nejnutnější věci a odejít, rodina jí řekla, že nejmladšího syna Karla zde musí nechat. Považovali ho za jejich dítě a chtěli ji vyhnat jen se synem Arnoštem, který se narodil ještě v Německu. Proto zde Alma byla nucena zůstat. Situace se opakovala při odsunu německých obyvatel, kdy měla odejít také jen s Arnoštem a Karla zde nechat. V poslední chvíli ji ale zachránil manželův známý, úředník. Ten řekl, že mladá žena s malým dítětem nemohla nikomu ublížit, a proto byla nakonec z odsunu vyřazena.

Tato nenávist se přenášela i na Arnošta, ač byl ještě malé dítě. Paní Vespalec mluví o situaci, kdy si jako malý hrál sám na dvoře a honil slepice. Náhle k němu ale přišla jeho teta a dala mu facku. Vystrašený a ubrečený Arnošt běžel k mamince. Ta ale nemohla nic dělat. Zakřičela jen pár nadávek, které ale neměly žádný smysl a situaci jen zhoršovaly, protože zde nebyl nikdo, kdo by se jí zastal.

Popisuje také to, jak na ni rodina donášela manželovi. Pamětnice se přátelila s několika Němci, se kterými na ulici nebo před domem občas mluvila. Rodina jí vyhrožovala, že ještě něco uvidí, jak se jí prý vrátí muž a dozví se to, že jí dá co proto.

Byly zde také problémy s poštou, protože rodina jí všechny zásilky otvírala a četla. To se

stalo také ve chvíli, kdy pamětnici došel finanční příspěvek 300kčs. Ihned, jak se to tchýně dověděla, začala informaci rozšiřovat. Tehdejší doba byla velmi chudá a i Alma často neměla peníze ani na jídlo pro sebe a děti. Její tchýně ale byla pohotová a přišla říct prodavačkám do obchodu, ať už jí nic neprodávají na dluh, že jí došla spousta peněz. Pamětnice samozřejmě ze získaných peněz dluhy splatila, ale tato situace pro ni musela být velmi potupná.

Když Alma sháněla byt v Brně, pomáhala jí její přítelkyně, která už zde bydlela. Když našla vhodný byt, vzkázala jí to po jedné z příbuzných. Ta ale informaci zatajila a kvůli tomu pamětnice o byt přišla a do Brna se nastěhovala až o rok později.

Všechny zážitky z Petrovic ale nebyly negativní. Mluví také o německém krejčím Josefovi, který jí těsně před odsunem řekl, že brzy odejde, tak ať si rychle zabere jeho dům. Kromě postele zde po něm nic nezbylo, ale Alma se alespoň trochu vzdálila od nenávisti svých nových příbuzných.