Němci, nebo Češi? Příběh z Prajzké…

Paní Kristina Tesková se narodila na začátku 2. světové války. Vzpomíná na anabázi své rodiny na konci války a po osvobození. Na konci války její matka s tetou a osmi dětmi utekly před frontou a Rudou armádou ke strýci na faru do Štítů, po cestě potkávaly zubožené německé vojáky, nakonec samy málem přišly o život, když se přetrhlo lano, které táhlo jejich vůz. Malá Kristina mohla přijít o život i během cesty zpátky domů po osvobození. Ve vlaku ji chtěli ostatní cestující vyhodit z okna, protože mluvila německy. Po náročné cestě domů ženy zjistily, že se v jejich domě usídlil ruský štáb, dovnitř je vojáci nepustili. Naštěstí se rodin ujali dobří sousedé. Mamince se přece jen podařilo ještě jednou (naposled) do domu dostat, byla to odměna za vyčištěnou uniformu ruského důstojníka. Obraz, který se jí naskytl před očima byl tragický i komický zároveň: v dětské postýlce prasátko, u stolu tři ruské vojačky v maminčiných nočních košilích a na stole nočník s horkou polévkou….

Otec rodiny, který musel povinně narukovat do Wehrmachtu, na konci války dezertoval a skrýval se. Po osvobození chvíli ve vlastním domě pracoval jako topič a pod popelem propašoval ven alespoň rodinné dokumenty a fotografie. Pak byl ale prozrazen a deportován s ostatními německými vojáky do Osvětimi. Během pochodu do tábora je museli dozorci chránit před nenávistnými projevy lidí. Z Osvětimi tatínka pustili, až když česky odříkal otčenáš. Do domu se rodina už nikdy nevrátila, odsunuta ale nebyla. Nezachránilo ji přitom to, že strýc byl promoravský vlastenec farář Josef Hlubek, ale jediná česká věta, kterou už správně uměl mladší bratr: „Maminko, dej mi chleba.“

Galerie
otec Maxmilián Sonnek musel bojovat už v 1. světové válce Rodina Sonnkových, 1940
Kristina Sonnková, 1945
Hlučín

Příběh se odehrává v Hlučíně, který byl v roce 1938 připojen k Německu jako tzv. Stará říše. Obyvatelé regionu se tak automaticky stali říšskými občany a muži museli narukovat do Wehrmachtu. Po konci druhé světové války zabral dům naší pamětnice štáb Rudé armády, rodině už jejich majetek nebyl nikdy navrácen, poté došlo k vysidlování Němců, které se nevyhlo ani tomuto území. Mnozí občané Hlučínska odešli z obavy o svůj život sami. Rodina z našeho příběhu nebyla odsunuta jen díky náhodě.

Dům Sonnkových, sídlo ruského štábu a později místní sodovkárna; archiv rodiny Sonnkových
Příběh místa

Když se rodina Kristiny Sonnkové (vdané Teskové) vrátila na konci války domů (matka se sestrou a s jejich osmi dětmi předtím utekla před frontou k rodině na faru do Štítů), zjistila, že se v jejich domě usadil štáb Rudé armády. Dovnitř je nepustili, maminka šla proto na radnici a ptala se, co mají dělat. „Zůstaly jsme s osmi dětmi před naším domem, kde je ruský štáb, a nechtějí nás tam pustit. Nemáme kam jít. Máme se snad jít utopit?“ ptala se tamního Revolučního výboru. Odpověď? „Jestli chcete, nebudeme vám bránit.“ Nakonec je u sebe ubytovali solidární lidé. Malá Kristina se dvěma bratry a maminkou skončila u paní Grychtolikové, která kdysi pracovala jako komorná u hraběnky Lichnovské. Jednou potřeboval jeden z důstojníků ruského štábu vyčistit uniformu, doporučili mu Kristininu maminku, bývalou švadlenu. S její prací byl hodně spokojen, a tak mamince dovolil, aby si něco ze svého domu odnesla. Když do domu vešla, otevřela se před ní bizarní scéna: v dětské postýlce chrochtalo prasátko, u stolu seděly tři ruské vojačky v jejích nočních košilích a uprostřed vzácného stolu z palissandru stál nočník plný polévky, ze které se ještě kouřilo…