Bylo to těžké. Ale když člověk chce, tak to dokáže

Příběh pana Michala Čonky, narozeného v roce 1935 u Stropkova, nyní bydlištěm v Ostravě a ve Frankfurtu nad Mohanem

Pocházím z osmi dětí, bylo nás pět bratrů a tři sestry. Bydleli jsme na Šariši, na vesnici blízko Stropkova. Tam jsem se v roce 1935 narodil, ale když byla válka, byli jsme pryč. Když jsme se v pětačtyřicátém vrátili, nezůstal tam kámen na kameni, všechno bylo zničené, to jsme zažili pořádný hlad a bídu, půl roku jsme neviděli chleba, od ledna do června. První noc jsme spali venku u ohně, v lednu. My jsme měli pěknou chalupu, ale všechno bylo zničené. Zima, mráz venku, a my jsme to přežili. Protože to byla zděná chalupa, tak nebyl problém znovu udělat střechu, tam byl blízko les, ale to bylo všecko zaminované. Jít do lesa znamenalo, že se taky už nemusíte vrátit. V červnu přišla americká UNRA, dostali jsme špek. Vzpomínám si, že to byla samá sůl, aby se to nezkazilo; a mouku a cukr, a to už byl úspěch. To jsme zažili velkou bídu. Takže když jsme se ve čtyřicátém sedmém nastěhovali do Hronova, tak to bylo jako byste přišli do ráje. Dovedete si to představit? Tam z takové bídy, kde je všechno zničené. No, ale vidíte, všechno dopadlo dobře.

Naši rodiče byli negramotní, ti neuměli číst, ani psát. Ale byli nám velkým vzorem. Matka byla v mládí jako služka u Židů. A otec, bylo jich pět bratrů, zůstal v pěti letech sirotek, tak s těmi bratry vyrostl po sedlácích, pásli husy, později krávy, za to jim dali nějaké oblečení, žádné peníze, a tak se živili. Oni se neuměli jinak živit. Jenom prací, už od mala. A ten sedlák, u kterého byl, když už byl starší, byl také kovář. A otec když přišel z pole, tak s ním musel dělat ještě v kovárně. A to bylo na něco dobré, protože za ta léta se vyučil na vynikajícího kováře. Neuměl číst a psát, ale selským rozumem dokázal všechno, třeba vyměřit obruč, aby přesně pasovala na dřevěné kolo. Nebo svařovat v ohni, to jsem se i já od otce naučil. Dnes by to bylo jednoduché, ale tenkrát to tak jednoduché nebylo. Oni nás s matkou vždycky tlačili do školy, protože otec věděl, jaké měl sám problémy, že neuměl číst a psát. Čtrnáct dní dělal zkoušky, aby mohl mít živnost, teoreticky to neuměl, všechno musel předvést prakticky. Tenkrát měly ještě ty slovenské úřady celkem pochopení, tak nakonec živnost dostal a mohl podnikat jako kovář. Takže rodiče nás pořád tlačili do školy. Pomoct nám ale nemohli, když sami neuměli.

Když mi bylo dvanáct let, bylo to po válce ve čtyřicátém sedmém, tak jsme se přestěhovali do Hronova. Tam jsem začal chodit do české školy přímo v Hronově na náměstí, dvanáct let mi bylo. Předtím jsme chodili do školy, ale tam, kde jsme vyrůstali, se ve škole mluvilo rusínsky. A ve čtvrté třídě se přidala slovenština a ruština. Ale do školy jsem pořádně nechodil, protože ve čtyřicátém třetím shořela celá vesnice, tak do školy se chodilo do takového provizorního baráku, pak zas byla válka, jednou tam chodili gardisti, jednou Němci, pak partyzáni, my jsme místo do školy chodili hrát si na louku. Takže když jsme přijeli do Čech, tak jsem vlastně poprvé začal pořádně chodit do školy a slovo jsem neuměl česky, nerozuměl jsem nic, musel jsem se učit řeč. A doma jsme mluvili romsky. Já ještě romsky umím, ale moje děti už ne. S nimi jsme romsky nemluvili, to byla chyba. Ono to bylo totiž tak. Moje žena i já jsme měli střední školu, já jsem věděl, jaké jsem měl problémy ve škole, tak jsme si říkali, nebudeme s nimi mluvit romsky, potom nebudou vědět, kam patří, budeme doma mluvit česky. A oni mi to teď vyčítají, mají pravdu, ale my jsme si mysleli, že jim pomůžeme. Pro mě to, že jsem Rom, celkem nic neznamená. Já jsem se za to nikdy nestyděl, spíš jsem byl na to hrdý. Náš děda bydlel vedle nás, ten s našimi dcerami romsky mluvil, tak ta nejstarší dcera něco pochytila, ty dvě mladší ale vůbec nic.

Takže, nejdřív šel do Hronova otec, dělal u města, my jsme za ním potom přijeli. V Hronově jsme nebyli nijak dlouho, asi půl roku, nebo déle, už si ani nepamatuju. A kvůli práci jsme se přestěhovali do Teplic. Tam jsem pokračoval ve škole do roku 1951 a otec chtěl, abych šel normálně do práce. A oni mě zaměstnali do zámečnického skladu. K tomu jsem měl strašně blízko, protože otec byl kovář, a já jsem s ním odmala dělal v kovárně, takže to mě bavilo. A jednou jsem vypomáhal při skládání dřeva a na druhý den mě všecko bolelo. Tak jsem tomu skladníkovi, se kterým jsem dělal, byl to starý Němec, sudeťák, vynikající člověk, tomu jsem na druhý den říkal: „pane Vilka, já nemůžu chodit, všechno mě bolí, mám odřené rameno, potřebuju si spočinout.“ A on mě tenkrát řekl: „Víš, Miško, to máš tak. Jak se nebudeš učit, tak tě celý život čeká jenom taková práce.“ No a já mu povídám: „Co mám proboha dělat, abych se učil?“ No, tak mě to nakonec zařídil a šel jsem do učení do Karlových Varů, kde jsem byl na internátě. Za půl roku mě ale z učení vyhodili. Kluci, kteří měli měšťanku, byli o kolik napřed v učení, než já, copak já jsem jim stačil, když jsem uměl sotva násobilku a s bídou dělení. Řekli, že zabírám zbytečně místo, ale přitom v dílně jsem byl nejlepší, tam mě kluci nemohli nikdy stačit. Tak jsem, se šel rozloučit s instruktorem, který nás měl, a on měl takovou motorku z války, s rikšou, a jeli jsme do školy a tam on povídá, že on s tím nesouhlasí, že já jsem nejlepší učeň, takže když to nezvládnu ve škole, tak ať aspoň dostanu papíry, že jsem se vyučil. A mě jenom řekl: „Víš, já vím, že je to těžké, ale snaž se.“ A to bylo všechno. A za rok už jsem měl jenom jednu čtverku, jako vždycky z gramatiky. A když jsme dělali závěrečnou zkoušku, tak jsem měl nejhorší známku trojku, takže on měl ze mě velkou radost, že jsem ho nezklamal. A vrátil jsem se za prací do Teplic.

Moji rodiče mezi tím odešli zpátky domů na Slovensko, postavili tam fakt pěknou chalupu. A nakonec tam zůstali sami. Oni Romové když přišli po válce sem, každý si chtěl vydělat peníze a vrátit se domů a postavit si tam domek. Ale my už jsme tam bydlet nechtěli, když jsme vyrostli ve městě, už se nám tam vůbec nechtělo. Já jsem je jel v roce 1954 navštívit a umluvili mě, abych tam zůstal, protože tam otvírali takovou menší fabriku a neměli žádného řemeslníka. Slíbil jsem, že zůstanu do vojny. Hodně lidí jsem tam naučil řemeslo. Pak jsem odešel na vojnu na letiště u Plzně, kde jsem dělal řidiče náklaďáku. Měli jsme smůlu, zrovna byly ty maďarské události v padesátém šestém, tak jsme byli o dva měsíce déle na vojně. A když jsem se vrátil na Slovensko, tak mě vůbec nechtěli pustit, ale já jsem se v roce 1960 přihlásil do celostátního náboru, když se v Ostravě zapalovala třetí nebo čtvrtá vysoká pec. A u nás jsem byl jedině já vyučený, tak mě museli pustit. A tak jsem v lednu 1960 přijel do Ostravy, a už jsem tady zakotvil. Nastoupil jsem na Novou huť na výklopník. To byla taková práce, velké kladivo, autogen a elektrika. To mě nemohlo bavit, taková práce, tam ani člověk nemusel být vyučený, stačilo, když trochu uměl svařovat. Taky jsem chtěl, aby mi dali byt. A v Hrušově byl takový statek, který patřil k rekultivaci, tam se zúrodňovala půda tím, co se vyváželo z šachet, tak tam jsem získal práci jako opravář zemědělských strojů, a k tomu byt. A v létě, v červnu šedesát, jsem v Nové svobodě četl, že Dopravní podnik města Ostravy přijme řidiče autobusu, že probíhá kurz do řidičské skupiny D2, a že podmínkou je dvouletá praxe. Tak jsem vzal ty noviny a šel jsem na Smetanovo náměstí na osobní oddělení a řekl jsem, že mám zájem, že bych chtěl jezdit. No, tam mě hned vyznamenali, aniž by mě znali, nic nevěděli a řekli mě: „No, víte, my bychom rádi, ale my jsme tu od vás měli průvodčí a ti nám poutíkali i s kabelama.“ A já jí povídám, já jsem byl tenkrát ve straně: „Vážená soudružko, vy tady zavádíte rasismus, já splňuju všechny podmínky, které tady máte, a vy mě nechcete, to budeme řešit na stranické půdě.“ A slyšel nás nějaký chlapík, a povídá mi, jak to kdysi bylo: „Soudruhu, ukaž mi řidičák.“ Tak jsem mu ho ukázal, a on povídá: „Napište mu to všecko, ať ještě dneska nastoupí do kurzu.“ Dneska Romové rádi poukazují, že je všude rasismus, on byl kdysi taky. To bylo, je a bude. Tomu se dá ubránit jediným způsobem, když se člověk umí ne bránit, ale postavit k práci jako každý jiný, tak ten rozdíl v zacházení není takový velký. Ale samo mi nic do klína nespadlo. Takže v polovině června jsem začal jezdit u Dopravního podniku autobusem a bavilo mě to velice, já jsem vždycky chtěl jezdit. A jezdil jsem asi rok a půl a uvolnilo se místo na zájezdovém autobusu. A přihlásilo se asi sedmdesát řidičů, zasloužilých, já jsem byl tenkrát ještě bažant. A já jsem jenom tak ze srandy před vedoucím řekl: „Já bych to taky vzal.“ A oni mě tam fakt dali. Protože já jsem jim tam na dílně, když jsme na začátku dělali souběžnou praxi s ježděním, udělal několik zlepšováků, kladku na zvedání motorů, aby se nikdo nezranil, a když potřebovali, tak jsem jim chodil pomáhat i potom. A ono to tak je, že když vy pro někoho uděláte něco dobře, tak on pro vás potom taky. Tak jsem jezdil zájezdy po republice, do východních států, na západ jsme moc nejezdili. To byl krásný život. A dělal jsem toho zájezdového řidiče až do sedmdesátého roku, kdy mi zemřela manželka. To potom nastala tragédie. Nejstarší dceři bylo jedenáct, prostřední šest a nejmladší tři a půl. Tak jsem toho musel nechat a jezdil jsem do pětasedmdesátého roku už jenom linku.

Potom jsme se přestěhovali do Čech, začal jsem pracovat v Československé plavební a na lodi jsem v osmdesátém roce emigroval do Hamburgu. Dvacet let jsem pak pracoval v Německu, ve Frankfurtu jsem dodnes přihlášený k pobytu a v tom bytě bydlí jedna moje dcera. Ale nemyslete si, já jsem tam neemigroval jen tak z parády, ale to by bylo vyprávění na román.

Galerie
Michal Čonka opravářem (Ostrava 1960) Michal Čonka řidičem Tatrovky (Ostrava 1960)
Michal Čonka řidičem autobusu (Ostrava 60.-70. léta) Michal Čonka vojínem (Plzeň 50. léta)
Michal Čonka a jeho splněný sen