Jak slepit stříbrné plátno z prostěradla a pustit na něj film z trezoru?

František Ondřich má už od mala vztah k technice a především ke kinematografii. Nejprve rozkládal na součástky autíčka, potom budíky a záhy montoval vlastní magnetofony, mikrofony a všelijaké další přístroje. To vše v dvoupokojovém bytě vedle rozhlasu, kde v padesátých a šedesátých letech s rodinou bydlel. Rád chodil do biografů a záhy ho napadla myšlenka, proč vlastně nezačít sám promítat. Časem si pořídil bývalou hospodu v Posázaví, sehnal několik vyřazených promítaček a další vybavení a představení mohla začít. A tak se na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let v komunistickém Československu stalo, že existovalo soukromé místo, kam lidé mohli přijít a shlédnout filmy, které se někdy do běžné distribuce nedostali. Výběr filmů podle něj záležel spíše na náhodě: „Vzhledem k tomu, že jsem jako soukromá osoba nemohl kino ani vlastnit, tak bylo jejich získávání věcí kontaktů, kamarádů a známých. Ti mi třeba zavolali, že u nich v biografu mají film, který se ten večer nebude promítat, ale čeká tam na zítřejší představení. Dojel jsem k nim, vyzvedl ho, odpromítal a ještě v noci vrátil, než mi na to mohli přijít. Takto jsem někdy promítal Blízká setkání třetího druhu a jindy snímek Hvězda padá vzhůru se španělskými titulky.“

V nahrávce pamětník hovoří o tom, jak kino vybavil, co znamenalo pro vesnici i blízké okolí a jakým způsobem se vyrovnával s režimem, jehož pravidla porušoval. Zmiňuje se také o dalších lidech, kteří se věnovali podobné zálibě a přispívali tak k undergroundovému poloveřejnému promítání a volnějšímu šíření audiovizuálního materiálu.

Galerie
Nahrávací zvukové studio Původní nahrávací studio
Promítačka Stříbrné plátno na chalupě v Posázaví
Chalupa, ve které se biograf dodnes nachází Sál v biografu
Promítačka Promítací kabina v kině U Vošklivých trpaslíků