Jedna z prvních českých zedniček prožila dětství v Iránu

Zakladatel katedry orientalistiky na Univerzitě Karlově a překladatel perského básníka Háfize; ředitel Rakousko-uherské firmy Frank; učitel a důstojník na italské frontě za 1. světové války, doučující latinu malého Edvarda Beneše, později pracovník ministerstva zahraničí a objevitel hrobu J.A. Komenského, kterému slávu vyfoukl Egon Erwin Kisch. Takovými předky se může pochlubit paní Věrka Drozdová, rozená Heimová. Rodokmen se navíc pěkně zapletl, když se vzali její rodiče. Jejich linie totiž pocházely od jednoho společného předka z 18. století.

Život manželů Heimových ovlivnily následky krachu na burze v roce 1929 a nepřímo také perský šáh Reza Pahláví. Pokrokový panovník požádal ve 30. letech 20. století Československo o odborníky, aby v jeho zemi vybudovali chybějící infrastrukturu. Plzeňské strojírny Škoda a pražská stavební firma Konstruktiva založily v Teheránu společnost Société Iranienne Skoda (SIS), která zde působila v letech 1935-1945. Jelikož pan Heim kvůli světové krizi přišel o práci, využil příležitosti a odjel v roce 1936 jako mnoho jiných pracovat do Íránu.

V roce 1937 jej následovala manželka s dvouletou Věrkou. Když ale paní Heimová podruhé otěhotněla, vrátila se v roce 1938 s dcerkou domů do Československa. Kvůli událostem po Mnichovu v roce 1939, kdy už syn Petr trochu povyrostl a Věrce byly čtyři, však znovu odjela za manželem. Podařilo se jí to díky tomu, že firma, pro kterou otec pracoval, zařídila u protektorátních úřadů speciální vízum a transport pro manželky a děti svých zaměstnanců v Íránu.

Paní Věrka hrdě prohlašuje: „Naši během těch let tam postavili řadu staveb, například první železnici, která vedla z Teheránu do přístavu Bandar-Šáh (dnešní Bandar Torkaman). Lokomotivy byly z naší Škodovky.“ Stavěly se mosty, silnice, továrny, elektrárny, sila. „Můj otec jako jeden ze stavbyvedoucích byl na stavbě sila na jihu Teheránu, tabákové továrny v Teheránu, Justičního paláce, který stojí do dneška a je tam Ministerstvo spravedlnosti.“ Firma Konstruktiva, u které pracoval, postavila v Íránu 129 objektů. Dokonce údajně z výnosů této stavební činnosti byla za války financovaná naše londýnská vláda.

„Ví se, ale to nevím jméno, stavbyvedoucího, který dělal most v horách na východě Íránu, nad hlubokým údolím a ten most se klene docela smělým obloukem. A když se měl zahájit provoz, zástupce íránské strany přikázal, že stavbyvedoucí půjde dolů pod most, do toho údolí a teprv se spustí provoz, protože jestliže ten most spadne, tak prostě ten stavbyvedoucí nemůže přežít. Samozřejmě přežil a most je v pořádku do dneška.“

A jak vypadalo dětství v Teheránu? „Chodila jsem do [americké] školy, tam jsem si o přestávce hrála s pár českými dětmi, co tam chodily taky. Navštěvovali jsme české rodiny.“ Fungoval zde i Československý klub, kde se rodáci stýkali při různých kulturních aktivitách.

Vzpomíná také na Teheránskou konferenci Churchilla, Roosevelta a Stalina, ze které však viděla jen koberce, které zakrývaly ulice vedoucí k vyslanecké čtvrti, kde se tito politici scházeli.

Upozorňuje na v pramenech neuváděnou návštěvu prezidenta Beneše, který se tu v prosinci 1943 zastavil cestou do Moskvy, a kterému se nechtěně svezla na stupátku auta, kam jí zatlačil přihlížející dav. „Vezla jsem se s Benešem na jednom autě. Von to nevěděl. Chvíli jsem se držela na tom stupátku zvenčí a vevnitř seděl prezident.“

Vypráví příběh židovských bratrů-dvojčat Steinerových, kteří se sobě vzájemně ztratili při útěku z obsazené vlasti. Neuvěřitelnou náhodou se našli, když se dlouho po válce ubytovali v jeden den ve stejném hotelu v Sydney.

Válka nebyla v Íránu příliš znát, ale co se děje doma věděli z českých rozhlasových zpráv z Londýna. „Chodili jsme do kina, takže si pamatuju, jak před jedním filmem tam bylo rusky napsáno ‚Lidice‘.“

„Když naše republika byla obsazena, tak do Íránu to nemělo žádný velký dopad. Ti naši technici tam zůstali, ve Škodovce bylo dosazeno německé velitelství a v Teheránu naše, Československé vyslanectví bylo zavřeno.“

Čechoslováci museli odevzdat dosavadní pasy na německém vyslanectví a dostali protektorátní. Pan Heim s několika dalšími odmítl. Vyhrožovali mu, že zavřou jeho tchána v Praze, a skutečně ho na čas uvěznili na Pankráci. Věrčin otec byl kvůli incidentu propuštěn z firmy SIS a krátce pak pracoval na íránském ministerstvu. Paní Věrka to všechno zjistila až zpětně před pár lety v archivech.

Když česká firma Lanna získala v roce 1942 zakázku na práci na silnici z Mijaneh do Tabrízu, úseku jižní cesty, kudy putovaly americké zbraně do Ruska, pan Heim zde dostal práci jako stavbyvedoucí a rodina se přestěhovala do Tabrízu. Tam Věrka nechodila do školy, ale matka ji vzdělávala doma. Naučila se tam i rusky, protože k nim na návštěvu občas zavítali sovětští důstojníci, dohlížející na stavbu silnice.

Rodinu postihly v rychlém sledu dvě neštěstí, nejprve v roce 1942 na záškrt zemřel malý Petr, nato skonal na břišní tyfus tatínek (1943). „V Tabríze propukla tyfová epidemie můj otec dostal tyfus a zemřel. Půl roku předtím zemřel bráška na záškrt. Pamatuju si eště, jak otec mu nechával dávat na ten hrob žulovej náhrobek s nápisem ‚Zde leží malý český chlapec Petr Heim z Prahy´. No a když potom zemřel otec, tak od firmy Lanna dostal stejný náhrobek s českým nápisem ‚Zde leží český stavitel Richard Heim.’“

Malá Věrka také dostala tyfus. Po dvouměsíčním stonání se znovu učila chodit, tak byla zesláblá. Pak se obě pozůstalé přestěhovaly zpět do Teheránu, kde matka získala místo učitelky v nově vzniklé československé škole, kam chodila i Věrka. Učilo se podle československých učebnic, tančily se české tance. „Dělali jsme školní besídky, světili jsem státní svátky, takže jsme věděli přesně, kdo byl Masaryk, kdo je Beneš.“

„No a takhle jsme se učili až do roku 45, kdy 28. dubna, to jest na moje desáté narozeniny, jsme zaznamenali nad Teheránem letadlo a z toho letadla padaly letáčky, a na tom bylo napsáno, že Německo kapitulovalo.“ Což byla dílčí kapitulace, konečná přišla po pár dnech. „No a my jsme se začali radovat, že se vrátíme domů.“

„3. prosince 1945 jsme se zavazadly nasedli do specielního vlaku. Jeli jsme do Bandar-Šáhu na jihovýchodním cípu Kaspického moře.“ Další cesta vedla parníkem do Baku, pak zvláštním vlakem přes SSSR do Československa v těpluškách, nákladních vagonech pro přepravu dobytka. „To Rusko bylo zdevastovaný. Co jsme viděli lidi na nádražích to byli vorvaný lidi, žebráci.“ Cestou jim vařila polní kuchyně sovětské armády. Když se vědělo, že se pojede déle, dostávali potravinové krabičky UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration).

Cesta trvala měsíc. „Pokud se jelo a jaksi někdo potřeboval, no tak prostě se odšouply kousek ty jezdící dveře a dva chlapi z osazenstva vagonu dotyčného drželi za ruce a zadek byl vyšpulen ven a tak se konalo. A pak se zase zatáhlo dovnitř do vagonu.“ Čechoslováků se vracelo asi 300, ale řada jich z Iránu odjela až později, protože stavby se musely dodělat.

V té době Podkarpatská Rus už patřila Rusku. „Vlakem šla hláška, že jestli 31. prosince nepřekročíme hranici, budeme muset zůstat v Sovětském svazu.“ Ale podařilo se a vítali je vojáci československé armády.

Výstavní zednička

I po návratu do Čech vedla nevšední život. Vždy se chtěla stát učitelkou češtiny a dějepisu, to jí však nebylo umožněno, přestože v roce 1949 udělala zkoušky mezi kvartou a kvintou. Neměla sběr, děda byl národní socialista a nelíbila se panu řediteli. „Taky von potom se zasebevraždil, protože se na něj proláklo, že je pedofil.“ Proto se rozhodla jít ve stopách svého otce stavaře. Na stavební průmyslovku ji ale nechtěli vzít, protože neměla praxi. „O prázdninách si matka přečetla ve Vlastě, že Československé stavební závody v Opavě dostaly od strany a vlády úkol, aby naplnily doktrínu ‚Ženy do všech povolání‘, a zřídily učňovský poměr holky-zedničky.“ Přihlásila se tedy do tohoto nově otevíraného dvouletého oboru a zdárně jej dokončila.

„My jsme byly výloha socialismu. Ženy-zedničky. Já jsem byla exponátem na posledním vzorkovým veletrhu tady v Praze, než se to přestěhovalo do Brna. To bylo v roce 50.“ Byla tam se dvěma kamarádkami a předváděly sovětský způsob zdění v trojkách. Přes den stavěly, přes noc to zase někdo rozebral a ráno stavěly znovu.

Mimo jiné se také podílela na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda a v divadle v Opavě, kde uváděli dramatizaci hry Rudá záře nad Kladnem, si dokonce jakožto vzorová zednička potřásla rukou s autorem předlohy, pozdějším prezidentem Antonínem Zápotockým.

Jak uvádí:„Vlastní dceru bych asi si rozmějšlela tam poslat.“ Ale sama rozhodně této zkušenosti nelituje. Díky ní zvládá různé „chlapské“ práce, například dům, kde bydlí, postavila sama s manželem.

Právě když se po dvou letech vyučila, tak onu podmínku o praxi na střední škole zrušili. Vystudovala tedy stavařinu a celý život pracovala v oboru. Na vysokou nešla kvůli nemoci. Pracovala v Projektovém ústavu, dělala prováděcí výkresy. Vdala se za slaboproudaře Jiřího Drozda, se kterým měla dvě dcery. Manželství ale nevydrželo. Později si vzala doktora Zdeňka Šebka, s nímž žije dodnes ve Stříbrné Skalici. Do důchodu odešla v roce 1990.

Návrat do pravěku

V roce 2006 paní Drozdovou navštívil německý bratranec Günter Heim a navrhl jí, ať se poletí znovu podívat do Íránu. Souhlasila. S činorodostí sobě vlastní se před odjezdem začala učit u Íránce žijícího v ČR pana Rezy Mirchiho perštinu, kterou si z dětství nepamatovala. V roce 2007 stanula opět v Tabrízu. Hlavní její motivací bylo vidět zde znovu hroby svého otce a bratra. Pamatovala si hřbitov, ne však polohu hrobů, ale objevila je. “Neuvěřitelné je, že jsem ty hroby našla po 65 letech neporušené, přestože se o ně nikdo nestaral, nikdo neplatil.“

O svém putování napsala knihu „Írán aneb Návrat do mého pravěku“, pořádá přednášky, shání v archivech materiály. „Říkám si, že tím přece jenom trochu napravuju tu mizernou pověst Íránu, která čiší ze všech našich sdělovacích prostředků.“

Galerie
 Úmrtní oznámení příbuzného paní Drozdové, Jaromíra B. Košuta, který založil katedru orientalistiky na Karlově univerzitě. Paní Drozdová ve svém domě ve Stříbrné Skalici při druhém natáčení (18.10. 2013, foto Darina Koubínová).
Kniha, kterou paní Drozdová napsala o své cestě do Íránu v roce 2007. V úvodu zmiňuje své dětství, hlavní část tvoří popis třítýdenní cesty po historických místech staré Persie i po  stopách, které zde zanechala její rodina. Kniha je doplněna mnoha fotogr  Kniha, kterou paní Drozdová napsala o své cestě do Íránu v roce 2007. V úvodu zmiňuje své dětství, hlavní část tvoří popis třítýdenní cesty po historických místech staré Persie i po  stopách, které zde zanechala její rodina. Kniha je doplněna mnoha fotog
Mapa Íránu s vyznačením trasy, kudy cestovala paní Drozdová při své návštěvě v roce 2007. (autor Věrka Drozdová) Paní Drozdová při své návštěvě Íránu v roce 2007 (archiv pí Drozdové).
Kopie fotografií z knihy paní Drozdové s názvem Írán aneb Cesta do mého pravěku. Ukázka íránských dětských školních uniforem, vyfotografováno v roce 2007. Dnešní podoba hlavní teheránské třídy Válíasr, poblíž místa, kde paní Drozdová jako dítě bydlela (archiv pí Drozdové, 2007)
Kopie článku, ve kterém se píše o dědečkovi paní Drozdové z matčiny strany, Rudolfu Vonkovi, který našel hrob J. A. Komenského (str.2) Kopie článku, ve kterém se píše o dědečkovi paní Drozdové z matčiny strany, Rudolfu Vonkovi, který našel hrob J. A. Komenského (str.1)
Dům číslo 28 v Teheránu v ulici Kuče Mohtašem, ve kterém paní Drozdová jako dítě bydlela. Tehdy byl ale dům jednopatrový. (archiv pí Drozdové, 2007) Mapa se schematickým vyznačením cesty, kudy se přibližně v roce 1945 vracela Věrka Drozdová se svojí maminkou Jiřinou Heimovou. Cesta vedla z Teheránu pravděpodobně do přístavu Bandar-e Anzalí, přes Kaspické moře do Baku, pak přes Sovětský svaz a Podkarpa
Mapa Teheránu s vyznačením místa (černá šipka), kde bydlela Věrka Drozdová se svou maminkou Jiřinou Heimovou v letech 1943-1945. (Google maps) Detail mapy Teheránu s vyznačením ulice Kuče Mohtašem, kde bydlela Věrka Drozdová se svou maminkou Jiřinou Heimovou v letech 1943-1945. (Google maps)
Mapa Teheránu s vyznačením místa (ulice Kuče Mohtašem), kde bydlela Věrka Drozdová se svou maminkou Jiřinou Heimovou v letech 1943-1945. (Google maps) Dotazník, který musela vyplnit Jiřina Heimová, když se s Věrkou vrátily z Íránu (rok 1946, zadní strana).
Dotazník, který musela vyplnit Jiřina Heimová, když se s Věrkou vrátily z Íránu (rok 1946). Přihlášky z roku 1953 potřebné k získání potravinových lístků na měsíc (rub a líc; archiv pí Drozdové)
Přihlášky z roku 1953 potřebné k získání potravinových lístků na měsíc (archiv pí Drozdové) Potravinové lístky (archiv pí Drozdové)
Šatenka Jiřiny Heimové (matky Věrky Drozdové) z roku 1953. Šatenka (lístek na šaty) Věrky Drozdové z roku 1953.
Íránská bankovka z roku 1939 s portrétem šáha Rezy Pahlávího. Hodnota 20 riálů. (líc, archiv pí Drozdové) Íránská bankovka z roku 1939 s portrétem šáha Rezy Pahlávího. Hodnota 20 riálů. (líc, archiv pí Drozdové)
Íránská bankovka z roku 1938 s portrétem šáha Rezy Pahlávího. Hodnota 10 riálů. (rub, archiv pí Drozdové) Íránská bankovka z roku 1938 s portrétem šáha Rezy Pahlávího. Hodnota 10 riálů. (líc, archiv pí Drozdové)
Diplom paní Věrky Drozdové z Průmyslové školy stavební v Ostravě z roku 1955. Diplom byl po změně zákona vydáván místo obvyklého maturitního vysvědčení. (rub) Diplom paní Věrky Drozdové z Průmyslové školy stavební v Ostravě z roku 1955. Diplom byl po změně zákona vydáván místo obvyklého maturitního vysvědčení. (líc)
Vysvědčení o učňovské zkoušce v oboru zedník paní Věrky Drozdové z roku 1951 z ostravského učiliště (střediska pracujícího dorostu) Československých stavebních závodů. (archiv pí Drozdové) Závěrečné vysvědčení v oboru zedník vydané paní Věrce Drozdové v roce 1951 na ostravském učilišti (středisku pracujícího dorostu) Československých stavebních závodů. (rub)
Závěrečné vysvědčení v oboru zedník vydané paní Věrce Drozdové v roce 1951 na ostravském učilišti (středisku pracujícího dorostu) Československých stavebních závodů. Výuční list v oboru zedník paní Věrky Drozdové z roku 1951 z ostravského učiliště (střediska pracujícího dorostu) Československých stavebních závodů.
Osvědčení paní Věrky Drozdové z roku 1957 o československém státním občanství. Osvědčení paní Věrky Drozdové z roku 1947 o československém státním občanství.
Vysvědčení paní Věrky Drozdové (rozené Heimové) z Československé státní národní školy v Teheránu ze školního roku 1944/45. (rub) Vysvědčení paní Věrky Drozdové (rozené Heimové) z Československé státní národní školy v Teheránu ze školního roku 1944/45. (líc)
Vysvědčení paní Věrky Drozdové (rozené Heimové) z Československé státní národní školy v Teheránu ze školního roku 1943/44. (rub) Vysvědčení paní Věrky Drozdové (rozené Heimové) z Československé státní národní školy v Teheránu ze školního roku 1943/44. (líc)
Kostel ve Stříbrné Skalici, kde paní Drozdová dnes žije (foto Darina Koubínová, 2013) Manžel paní Věrky Drozdové, MUDr. Zděněk Šebek, při natáčení rozhovoru v říjnu roku 2013, v domě ve Stříbrné Skalici. (foto Darina Koubínová, pan Šebek si nepřeje fotografii zveřejňovat mimo soutěž)
Paní Věrka Drozdová při natáčení rozhovoru v říjnu roku 2013, ve svém domě ve Stříbrné Skalici, který postavili s manželem vlastníma rukama. (foto Darina Koubínová) Fotografie ze školních výletů a skupinový snímek učitelského sboru československé školy v Teheránu (originál bez textů a červených obdélníků)
Fotografie ze školních výletů a skupinový snímek učitelského sboru československé školy v Teheránu. Životopis Richarda Heima z roku 1940, když se po ztrátě zaměstnání u firmy škoda v Íránu, hlásil k firmě Konstruktiva (str.2)
Životopis Richarda Heima z roku 1940, když se po ztrátě zaměstnání u firmy škoda v Íránu, hlásil k firmě Konstruktiva (str.1) Cestovní pas Richarda Heima
Železnice v Íránu, jež byla projektována a postavena Čechoslováky. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století. Darvaze Gomrok–jedna z teheránských bran, které již dnes neexistují. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století.
Vysvědčení paní Věrky Drozdové z americké školy v Teheránu. Ročník 1941-1942, líc, v tomto ročníku již se znmákami.  Vysvědčení paní Věrky Drozdové z americké školy v Teheránu. Ročník 1941-1942, rub s podpisy otce.
Vysvědčení paní Věrky Drozdové z americké školy v Teheránu. Ročník 1940-1941, líc. Místo známek děti dostávali barevné nalepovací puntíky. Vysvědčení paní Věrky Drozdové z americké školy v Teheránu. Ročník 1940-1941, rub s podpisy otce.
Českoslovenští zaměstnanci firmy Škoda měli v Íránu k dispozici pro svůj volný čas vilu s bazénem a hřištěm na volejbal. Snímek zachycuje skupinku otců, jak si hrají s dětmi, zatímco manželky se baví mezi sebou. (archiv pí Drozdové, Šimrán, 30./40. léta 2 Českoslovenští zaměstnanci firmy Škoda měli v Íránu k dispozici pro svůj volný čas vilu s bazénem a hřištěm na volejbal. Snímek zachycuje skupinku při zábavě u této vily. (archiv pí Drozdové, Šimrán, 30./40. léta 20. století)
Malý Petr Heim, bratr paní Drozdové.  Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století, pořízeno u vily, kterou měli zaměstnanci firmy Škoda k dispozici v Šimránu. Českoslovenští zaměstnanci firmy Škoda měli v Íránu k dispozici pro svůj volný čas vilu s bazénem a hřištěm na volejbal. Snímek zachycuje dva z nich při odpočinku na verandě. (archiv pí Drozdové, Šimrán, 30./40. léta 20. století)
Českoslovenští zaměstnanci firmy Škoda měli v Íránu k dispozici pro svůj volný čas vilu s bazénem a hřištěm na volejbal. Snímek je zdálky zachycuje při zápasu. (archiv pí Drozdové, Šimrán, 30./40. léta 20. století) Jeden z íránských mostů. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století.
Otec paní Drozdové, Richard Heim (zcela vlevo u zábradlí), 1. ledna 1936 na palubě ruské lodi Bojevoj při cestě přes Kaspické moře do Íránu. Spolu s ním další zaměstnanci firmy Škoda. (archiv pí Drozdové) Otec paní Drozdové, Richard Heim, 1. ledna 1936 na palubě ruské lodi Bojevoj při cestě přes Kaspické moře do Íránu. (archiv pí Drozdové)
Čechoslováci, kteří pracovali ve 30. a 40. letech v Íránu, jezdili ve volném čase s rodinami na výlety. Zde před jízdou na velbloudech. (archiv pí Drozdové) Čechoslováci, kteří pracovali ve 30. a 40. letech v Íránu, jezdili ve volném čase s rodinami na výlety. Zde vyjížďka autem. (archiv pí Drozdové)
Otec Věrky Drozdové, Richard Heim (vlevo), se čtyřmi íránskými políry, za nimi íránský sluha. (archiv pí Drozdové) Justiční palác v Teheránu. Budova byla dostavěna roku 1941 a stavbyvedoucím zde byl otec Věrky Drozdové, Richard Heim. Projekt i stavba byla dílem československé stavební firmy Konstruktiva. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století.
Děti Íránce, u kterého bydlela rodina Heimových v podnájmu během svého pobytu Teheránu. Mezi nimi je malá Věrka Drozdová (druhá zleva). Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století. Otec Věrky Drozdové, Richard Heim, u teodolitu na stavbě tabákové továrny v Teheráně (30./40. léta 20. století, archiv pí Drozdové).
Matka Věrky Drozdové, Jiřina Heimová, na nákupech v Íránu. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století. Dělník na stavbě v Íránu. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století.
Ulice Lalezar v Teheránu. Po pravé straně kino Iran. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století. Perský trh. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století.
Zmenšující se řada ponožek, které v roce 2004 upletla paní Věrka Drozdová a za které jí byl udělen certifikát o českém rekordu. Nejmenší ponožka číslo 5, délka chodidla 27 mm. (archiv pí Drozdové) Certifikát paní Věrky Drozdové z roku 2005 o vytvoření českého rekordu-nejmenší pletená ponožka (délka chodidla 27 mm).
Jedna z mnoha teheránských slavobran u příležitosti svatby egypstké princezny Fauzie a íránského následníka trůnu, prince Mohamada Rezi Pahlávího v roce 1939. Foto Richard Heim. Slavnostní projížďka Teheránem u příležitosti příjezdu egypstké princezny Fauzie, nevěsty íránského prince Mohamada Rezi Pahlavího. V autě sedí dvě perské princezny. Foto Richard Heim, 1939.
Slavnostně vyzdobené hlavní náměstí Topchané (dnes náměstí Imáma Chomejního) v Teheránu u příležitosti svatby egypstké princezny Fauzie a íránského následníka trůnu, prince Mohamada Rezi Pahlávího v roce 1939. Na portrétu vlevo nevěsta, uprostřed otec/tch Potvrzení paní Věrky Drozdové (rozené Heimové) o školní docházce z listopadu roku 1945. Dokument vystavil řídící učitel Československé státní národní školy v Teheráně, pan Stanislav Chvátal, jako důkaz o dosaženém vzdělání před návratem paní Drozdové do Č
Věž mlčení u Jazdu (Írán, 1936). Foto Richard Heim. Pohřebiště vyznavačů ohně (zoroastriánů) u Jazdu (Írán) asi v roce 1936. Foto Richard Heim.
Článek do časopisu Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Drozdová zde popisuje Československý klub, který fungoval v Teheránu za druhé světové války. (2. část) Článek do časopisu Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Drozdová zde popisuje Československý klub, který fungoval v Teheránu za druhé světové války. (1. část)
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní
Text, který v roce 2008 napsala paní Věrka Drozdová pro Ostravskou kroniku. Zmiňuje v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisuje své vychovatelky a mistry, uvádí detailní Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své
Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své
Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své
Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své
Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své
Text, který v roce 2003 napsaly bývalé spoluučnice Věrka Drozdová a Věra Kybastová-Povolná pro Opavskou kroniku. Zmiňují v něm pozapomenutou existenci učňovského oboru zednice na přelomu 40. a 50. let 20. století v Opavě a později v Ostravě. Popisují své Tablo prvních vyučených zedniček ze střediska pracujícího dorostu Československých stavebních závodů v Ostravě, z roku 1951. Paní Věrka Drozdová vlevo dole, vedle ní Marie Janíková, jediná z dívek, která posléze skutečně pracovala jako zednice v karvinské
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde popisuje svoje dětství v íránském Tabrízu za druhé světové války. (3. část) Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde popisuje svoje dětství v íránském Tabrízu za druhé světové války. (2. část)
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde popisuje svoje dětství v íránském Tabrízu za druhé světové války. (1. část) Dopis obecnímu úřadu Chlebíčov. Paní Věrka Drozdová v něm prosí o zápis do kroniky o panu Antonínu Slaninovi, který býval jejím mistrem na stavbě. Popisuje zde i svoje učňovská léta. (2. část)
Dopis obecnímu úřadu Chlebíčov. Paní Věrka Drozdová v něm prosí o zápis do kroniky o panu Antonínu Slaninovi, který býval jejím mistrem na stavbě. Popisuje zde i svoje učňovská léta. (1. část) Rodokmen vzniklý na základě informací, které získal příbuzný paní Věrky Drozdové, Ivan Herynk. Na schématu je vidět, že rodiče paní Drozdové měli jednoho společného předka, který žil na přelomu 18.  a 19. století. (2. část)
Rodokmen vzniklý na základě informací, které získal příbuzný paní Věrky Drozdové, Ivan Herynk. Na schématu je vidět, že rodiče paní Drozdové měli jednoho společného předka, který žil na přelomu 18.  a 19. století. (1. část) Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde popisuje československou školu, která fungovala za druhé světové války v Teheránu. Text je doplněn
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde popisuje československou školu, která fungovala za druhé světové války v Teheránu. Text je doplněn Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde den po dni prostřednictvím úryvků z deníčku psaného její matkou Jiřinou Heimovou popisuje cestu vl Průvodní dopis paní Věrky Drozdové k jejímu k článku o návštěvě prezidenta Edvarda Beneše v Teheránu (zasláno do redakce časopisu Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost - http://czech-iran.webnode.cz/bustan/).
Článek určený pro časopis Bústán, který v letech 1998-2006 vydávala Česko-íránská společnost (http://czech-iran.webnode.cz/bustan/). Paní Věrka Drozdová zde dětskýma očima vzpomíná na návštěvu prezidenta Edvarda Beneše v Teheránu v prosinci roku 1943, kde
Arménský křesťanský hřbitov v Tabrízu

Místo odpočinku dvou nejbližších příbuzných paní Věrky Drozdové

Tabríz je město v severozápadním Íránu, ležící v nadmořské výšce zhruba 1367 m n.m. Arménský křesťanský hřbitov se nachází v jeho jižní části. Jsou zde pohřbeni bratr Věrky (provdané Drozdové) Petr (1938-1942) a otec Richard (1907-1943) Heimovi. Hroby zůstaly od roku 1943 do současnosti nepoškozené, přestože se o ně nikdo nestaral. Paní Drozdová je měla možnost zahlédnout v roce 1972 v krátkém filmu, který popisoval Československo-íránskou spolupráci. Na vlastní oči je pak znovu viděla při cestě do Íránu v roce 2007.

Souřadnice GPS: 38,055002; 46,284412

Adresa: Bolvar-e Mašruteh, Tabríz

Brána arménského křesťanského hřbitova v Tabrízu (archiv paní Drozdové, 2007). Pohřeb Richarda Heima na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízu. (archiv pí Drozdové)
Hrob malého bratra paní Drozdové, Petra Heima, na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízu v roce 1942 nebo 1943, v době, kdy byl otec ještě naživu. Foto Richard Heim. Kostelík svatého Šogakata na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízuv roce 2007. (archiv pí Drozdové)
Kostelík svatého Šogakata na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízu. Foto Richard Heim, 30./40. léta 20. století. Výsek mapy Tabrízu s vyznačením polohy arménského křesťanského hřbitova. (zdroj: Google maps)
Hroby Petra a Richarda Heimových na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízu v září roku 2007. (z archivu paní Věrky Drozdové) Hroby Petra a Richarda Heimových na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízu v srpnu roku 1943. (z archivu paní Věrky Drozdové)
Příběh místa

Návrat po více než 60 letech

Od 30. let 20. století žila v Íránu početná kolonie Čechoslováků, kteří zde pracovali na stavbách. Mezi nimi byla i rodina Heimových, kterou ve městě Tabrízu postihlo velké neštěstí.

V listopadu roku 1942 zde onemocněl čtyřletý Petr, bráška paní Věrky (provdané Drozdové). Pravděpodobně na záškrt. I přes snahu arménského lékaře, doktora Arama Agajana, 8. prosince 1942 zemřel. Byl pohřben na křesťanském arménském hřbitově a otec Richard mu nechal udělat kamenný náhrobek z leštěné žuly s nápisem „Zde spí malý český chlapec Petr Heim z Prahy“. To ještě nikdo netušil, že o pouhých pár měsíců později přibude vedle hrob druhý.

Na počátku roku 1943 propukla v Tabrízu epidemie břišního tyfu. Otec Věrky se nakazil také a přes všechnu péči, jak doktora Agajana, tak tentokrát i vojenského lékaře sovětské posádky 19. března 1943, v pouhých 36 letech, zemřel. Byl pochován vedle malého Petra a česká firma Lanna, pro kterou v Tabrízu pracoval jako stavbyvedoucí, mu na vlastní náklady nechala vyrobit podobný náhrobek, jako měl jeho syn.

Matka Jiřina Heimová s Věrkou se odstěhovaly za prací a školou do Teheránu. Paní Drozdová tak naposledy hroby viděla v srpnu roku 1943. Po návratu do Československa v roce 1946 si myslela, že je již nikdy nespatří.

Ovšem v roce 1972 běžel v kinech krátký filmový zpravodaj s názvem Persie a my. Kromě popisu československo-íránské stavební a průmyslové spolupráce, která v té době ještě stále probíhala, se v něm objevila také zmínka o hrobech českého stavitele Richarda Heima a jeho syna na tabrízském hřbitově. Podle komentáře se k nim často přicházeli poklonit Češi žijící či pracující v Íránu, což v záběru kamery dokazovala sličná mladá dáma kladoucí na větší hrob kvítí.

Na konci devadesátých let paní Drozdová zvažovala možnost odjet se do Íránu znovu podívat, ale v té době nebylo možno získat vízum pro soukromé výpravy bez cestovních kanceláří. V roce 2006 paní Věrku navštívil německý bratranec Günter Heim a navrhl jí, aby letěla do Íránu s ním. Souhlasila, protože v té době již navíc íránské vyslanectví v Praze udělovalo víza pro nezávislé cestovatele.

V roce 2007 tak paní Drozdová po 64 letech opět stanula v Tabrízu, kam se vydala pátrat po hrobech svých blízkých. Pamatovala si, jak vypadal hřbitov a že ležel někde na okraji města, což po těch letech, kdy se Tabríz změnil na rušné moderní město, nebylo právě mnoho informací. S pomocí místního průvodce ale místo bez problémů nalezla a probojovala se za vysokou zeď i přes protesty hlídače. Po krátkém pátrání se jí podařilo hroby svých milých objevit. A k jejímu velkému překvapení byly velmi zachovalé, dokonce někdo neuměle černou barvou zkoušel před časem zvýraznit vytesaná jména. U nás by již asi byly dávno zrušené. Paní Drozdové tak splnila hlavní cíl cesty po stopách svého dětství prožitého částečně v Íránu.

“Neuvěřitelné je, že jsem ty hroby našla po 64 letech neporušené, přestože se o ně nikdo nestaral, nikdo neplatil“, poznamenává.